Adaptační kurz

Adaptační kurz je soustředění, které poskytuje skupině lidí možnost vzájemně se hlouběji poznat a stmelit kolektiv. Procesy vzájemného sbližování a poznávání obvykle trvají měsíce, adaptačním kurzem je lze nastartovat a urychlit během několika dní.

Kurz bývá nejčastěji aplikován na skupiny žáků např. při přechodu z prvního na druhý stupeň základní školy nebo při přechodu ze základní na střední školu.[1]

Základní pilíře adaptačního kurzu

Adaptační kurz má 5 základních pilířů, na kterých stojí.

1. Pobyt mimo běžné prostředí

Základním prvkem adaptačního kurzu je změna prostředí. Vytržením žáků z jejich běžného prostředí je možné dosáhnout jejich odlišného prožívání a chování.

2. Společné prožitky

Metody vedoucí k cílům adaptačního kurzu, jsou metody zážitkové pedagogiky. Žáci procházejí řadu aktivit, do kterých jsou aktivně zapojeni a tyto aktivity v nich vyvolávají prožitky. Díky nim je možné naplnit stanovené cíle.

3. Spolupráce

Aktivity, ve kterých žáci řeší úkoly za pomocí intenzivní spolupráce, jsou prostředkem stmelení skupiny, což je další z cílů adaptačního kurzu.

4. Čas pro sebe

Čas pro sebe je doba, ve které se žáci mohou bavit „jak chtějí“ – povídat si se spolužáky, zahrát si společně hru. Mezi bloky programu jsou vkládány časové pauzy právě pro nestrukturované trávení času. Protože možnost povídat si se spolužáky je dalším cílem adaptačního kurzu.

5. Provázející přístup

Provázející přístup je založen na respektující komunikace, stanovuje pevné hranice na straně jedné a podporuje vlastní aktivitu žáků na straně druhé.[2]

Pravidla adaptačního kurzu

Pro zajištění fyzické a psychické bezpečnosti účastníků a zefektivnění průběhu adaptačního kurzu zavádějí instruktoři několik základních pravidel.

Pravidlo stop – pravidlo dává žákům možnost neúčastnit se některé z aktivit, nebo možnost z aktivity odejít. Může se stát, že z osobních důvodů se žák dané aktivity nechce účastnit.

Dotazy až po instrukci – pravidlo umožňuje klást upřesňující otázky až po vyslechnutí všech instrukcí a předejít dotazům, které jsou v instrukcích zodpovězeny.

Když se mi něco nezdá bezpečné, řeknu to – tímto pravidlem lze předcházet úrazům.

Oslovujeme se křestním jménem nebo vyžádanou přezdívkou – tímto pravidlem lze zavést jakousi normu vzájemného oslovování se.

Když někdo mluví, necháme ho nejprve domluvit, než sami něco řekneme – díky tomuto pravidlu je možné efektivně diskutovat ve skupině a předejít překřikování.

Chodíme včas – toto pravidlo umožňuje maximálně využívat čas.[2]

Cíle adaptačního kurzu

Každá skupina lidí, kteří tráví delší čas společně, se zákonitě vyvíjí. Vývoj skupiny, který se odehrává v čase, má určité zákonitosti, jejichž znalost pomáhá lektorům u sestavování programu adaptačního kurzu. Proces vývoje skupin prochází určitými stádii.  V literatuře zabývající se prací se skupinami lze najít různá dělení vývojových fází skupiny.[3]Různí autoři uvádějí rozdílné fáze, přičemž rozdíly bývají často pouze v podrobnosti dělení.

Ať už se lektor řídí kterýmkoliv dělením, cílem adaptačního kurzu je průběh těchto fází urychlit a kultivovat. K naplnění konkrétně vymezených cílů slouží jednotlivé bloky programu. Aktivity jsou vázány na cíl, kterému se lze přiblížit.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ zážitkové kurzy | Zážitkové centrum GO-UP. go-up.cz [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-07. 
  2. ↑ a b c DUBEC, Michal. Adaptační (stmelovací) soustředění. 1. vyd. Praha: Projekt Odyssea, 2007. 49 s. 
  3. ↑ NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a.s., 2010. 120 s. 

Seznam literatury

  • DUBEC, Michal. Adaptační (stmelovací) soustředění. 1. vyd. Praha: Projekt Odyssea, 2007. 49 s. ISBN 978-80-87145-22-7
  • NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 120 s. ISBN 978-80-247-2957-2
  • HANUŠ, Radek a Lenka CHYTILOVÁ. Zážitkově pedagogické učení. Praha: Grada, 2009. 192 s. ISBN 978-80-247-2816-2