Adolf Grohmann

Adolf Grohmann (1. března 1887, Štýrský Hradec, Rakousko-Uhersko – 21. září 1977 Innsbruck, Rakousko) byl významný rakouský arabista, paleograf, epigrafik, semita, koptolog, papyrolog a pedagog.

Narodil se do rodiny obchodníka, maturitu skládal v Praze, poté studoval ve Vídni semitskou filologii, egyptologii, orientalistiku, orientální archeologii a kulturní dějiny Blízkého východu. V rámci studia chodil na přednášky starověkých jihoarabských jazyků – v podstatě zaniklých z oblasti dnešního Jemenu – a arabské papyrologie u D. H. Mullera a u Josepha Karabacka, jehož otec pocházel z Jihlavy. Studia zakončil doktorátem v roce 1911.

Poté se dostal do archeologického týmu, který dělal výzkum v palestinské Balatě u Nábulu. Roku 1916 udělal habilitaci v oboru jazyk a starověké dějiny Blízkého východu. Následně pracoval v Rakouské národní knihovně ve Vídni v oddělení spravujícím tzv.Kolekci papyrů arcivévody Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský (Papyruskollektion Erzherzog Rainer), která je od roku 2001 součástí programu UNESCO nazvaného Paměť světa. V bouřlivé době ve Vídni po rozpadu Rakouska-Uherska přišel o místo, a tak se přestěhoval do Litoměřic, neboť dostal pozvání od Aloise Musila a Bedřicha Hrozného učit na Německé univerzitě v Praze semitské jazyky a dějiny Blízkého východu. Byl zaměstnancem Československého státu. Jeho protějškem na Karlově univerzitě byl právě Bedřich Hrozný. Stal se zde nejprve mimořádným a poté řádným profesorem. Pomáhal zakládat Československý orientální ústav, který byl od založení v roce 1922 podporován prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem, byl mezi prvními 34 členy bylo jmenovanými prezidentem v roce 1927, roku 1929 je vydáno první číslo časopisu Archivu orientálního, na jehož vydávání se Grohmann podílel.^[1][2] Také dostával od Československé vlády granty, aby mohl jezdit bádat do Vídně, kde udržoval kontakty se svým domovským ústavem. V roce 1930 se stal děkanem Filozofické fakulty na Německé univerzitě v Praze. Mezi lety 1930–1938 každoročně odjížděl do Káhiry přednášet na univerzitě a také bádat. Byl pověřen vydáváním egyptských papyrů z Kolekce papyrů arcivévody Rainera Ferdinanda.^[3][4][5]

Adolf Grohmann se přizpůsoboval době, což se prokázalo v lednu roku 1939, kdy vstoupil do NSDAP. Byl přijat zpětně k prosinci 1938, jeho číslo bylo 6 652 055. Stále působil i v orientálním ústavu, který vedl v letech 1938–1943 Bedřich Hrozný. Po zavření českých vysokých škol v roce 1939 byla většina členů bez práce na univerzitě a ústav byla jediná možnost působení a obživy. Díky tomu, že ústav nebyl součástí univerzity, nebyl uzavřen. Omezení se ale týkala většiny práce, povoleno bylo navýšení množství večerních jazykových kurzů dostupných i bývalým univerzitním studentům, kteří měli velmi omezené jiné možnosti studia.^[1][6] Grohmann byl v té době zvolen řádným členem Německá akademie věd v Praze, působil i v řadě německých spolků. V letech 1940–1945 stále přednášel na Německé univerzitě semitskou filologii. Německy psané zdroje mu kladou za vinu, že nezachránil na písemnou žádost kolegů z Hamburku z října 1942 jejich bývalou doktorandku, židovskou arabistku Kleinovou, která byla po neúspěšném pokusu o útek do Indie deportována z Hamburku přímo do Osvětimi v červnu 1942.^[5] Ta však byla v době napsání a poslání žádosti již několik měsíců po smrti. Kleinové matka a babička byly deportované do Terezína, její babička tam zemřela v roce 1943, matka byla pohřešovaná. Vše se událo v období heydrichiády^[7], což německé zdroje nereflektují. Grohmann byl rovněž pověřen převzetím publikací z knihovny pražské židovské obce pro potřeby univerzity. Jeho úkolem bylo také prozkoumání a případné převzetí pro studijní účely 4 000 svazkové židovské knihovny v Moravské Ostravě v době, kdy byly tyto knihovny různými způsoby devastovány. Orientální ústav převzala v roce 1943 Říšská nadace Reinharda Heydricha pro vědecký výzkum a jmenovala Grohmanna do čela Orientálního ústavu. V následujícím roce musel organizovat přestěhování Orientálního ústavu z Lobkovického paláce, do mnohem méně vyhovujících prostor v dnešní Budečské ulici, Praha 2. Adolf Grohmann si před koncem války naplánoval útěk – odstěhoval se do Rakouska, aby zachránil i svou soukromou knihovnu. V práci si na to období vzal badatelské volno.^[6][5][3][8]

V letech 1949–1956 vyučoval jako honorární profesor v Innsbrucku, ve stejném období učil muslimské dějiny a archeologii na Káhirské univerzitě. Také došlo k jeho jmenování korespondenčním členem Rakouské akademie věd a také se stal členem Egyptského institutu v Káhiře.

V období komunistické totality, kdy téměř nebyla možnost vycestovat, se s ním podařilo sejít přednímu českému arabistovi Rudolfu Veselému při jeho cestě z Egypta do Československa.

Mezi jeho významná díla patřila především učebnice arabské paleografie.^[4][3]

• Über den Ursprung und die Entwicklung der äthiopischen Schrift, 1914
• Aethiopische Marienhymnen Leipzig 1919.
• Süd-arabien als Wirtschaftsgebiet. Band 1, Reihe: Schriften der philosophischen Fakultät der Deutschen Universität in Prag, 7. Rohrer, 1930
• Stand und Aufgaben der arabischen Papyrologie im Rahmen der Arabistik. 1939
• Arabic Papyri in the Egyptian Library, Egyptian Library Press, 1955
• Einführung und Chrestomathie zur arabischen Papyruskunde. Band 1, Státni pedagogické nakladelstvi, Praha 1955
• Studien zur historischen Geographie und Verwaltung des frühmittelalterlichen Ägypten, Rohrer, 1959
• Paläographische Probleme im Rahmen der arabischen Papyrologie, Rohrer, 1960
• Papyrologische Studien : zum privaten und gesellschaftlichen Leben in den ersten islamischen Jahrhunderten, Otto Harrassowitz Verlag, Wiesbaden 1995