Adolf Rhemen

Adolf baron Rhemen zu Barensfeld
Portrét z roku 1915
Generální guvernér v Srbsku
Ve funkci: 1916 – 1918
Předchůdce	Johann Ulrich von Salis-Seewis
Nástupce	Hermann Kövess von Kövessháza
Velitel 13. armádního sboru v Záhřebu
Ve funkci: 1912 – 1916
Předchůdce	Raimund Gerba
Nástupce	Maximilian Csicserics von Bacsány
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generálplukovník (1917), generál pěchoty (1914), polní podmaršál (1910), generálmajor (1905)
Narození	22. prosince 1855 Rastatt
Úmrtí	11. ledna 1932 (ve věku 76 let) Pressbaum
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	důstojník
Commons	Adolf von Rhemen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf svobodný pán Rhemen (německy Adolf Freiherr Rhemen zu Barensfeld) (22. prosince 1855 Rastatt – 11. ledna 1932 Rekawinkel, Rakousko) byl rakousko-uherský generál. V rakousko-uherské armádě sloužil od roku 1876 a u posádek na různých místech monarchie postupoval v hodnostech. Za první světové války se jako velitel 13. armádního sboru zúčastnil bojů na Balkáně i na východní frontě. V letech 1916–1918 zastával funkci generálního guvernéra v okupované části Srbska, v armádě nakonec dosáhl hodnosti generálplukovníka (1917). Po rozpadu monarchie byl v prosinci 1918 penzionován.

Pocházel ze starého německého šlechtického rodu, byl synem c. k. generálmajora barona Petera Rhemena (1789–1872). V roce 1872 začal studovat na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, studium dokončil v roce 1876 v hodnosti poručíka a nastoupil ke 14. pěšímu pluku. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (Kriegsschule) ve Vídni (1882–1884) a mezitím postupoval v hodnostech (nadporučík 1881, kapitán 1884). Poté se stal štábním důstojníkem a byl mimo jiné náčelníkem štábu 31. pěší divize v Budapešti. V roce 1894 byl povýšen na majora a působil u štábu 2. armádního sboru ve Vídni. Jako podplukovník (1896) byl pak přeložen k 79. pěšímu pluku v Karlovaci a následně v hodnosti plukovníka (1899) povýšil na náčelníka štábu 13. armádního sboru v Záhřebu (1899–1905).^[1]

V roce 1905 byl povýšen na generálmajora, poté sloužil jako velitel 36. pěší divize v Záhřebu^[2], jeho dalším působištěm bylo Sarajevo a Pljevlja, od roku 1909 byl velitelem 34. pěší divize v Temešváru.^[3][4] V roce 1910 byl jmenován polním podmaršálem a v letech 1912–1916 byl velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu.^[5] V dubnu 1914 získal hodnost generála pěchoty a na začátku první světové války velel v Srbsku, později byl přeložen na východní frontu do Haliče. V červenci 1916 byl jmenován guvernérem okupované části Srbska (Generální guvernorát Srbsko).^[6] K datu 1. května 1917 získal druhou nejvyšší armádní hodnost generálplukovníka.^[7] V polovině května 1918 se s generálem Sarkotićem a hrabětem Clam-Martinicem zúčastnil konference o státoprávním uspořádání území na Balkáně. V závěru první světové války se v roce 1918 zapojil do závěrečných bojů na Soluňské frontě. Dne 3. října 1918 byl vystaven pokusu o atentát, kterému zabránil jeho pobočník, a ještě před rozpadem monarchie rezignoval na funkci generálního guvernéra v Srbsku. Po zániku Rakouska-Uherska byl k datu 1. prosince 1918 penzionován^[8] a od té doby žil v soukromí.

Jako velitel 13. armádního sboru byl v roce 1913 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[9] Během své vojenské dráhy získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku,^[10] ale i v zahraničí.^[11]

• Bronzová vojenská záslužná medaile (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1901)
• Řád železné koruny III. třídy (1903)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1909)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1911)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1914)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1916)
• Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1917)^[12]

• Řád Filipa Velkomyslného II. třídy (1880, Hesensko)
• komandér Řádu rumunské koruny (1887, Rumunsko)
• Řád červené orlice III. třídy (1896, Německo)
• Řád lva a slunce II. třídy (1900, Persie)
• Řád Takova II. třídy (1903, Srbsko)
• Řád Osmanie II. třídy (1910, Osmanská říše)
• velkokříž Řádu Albrechtova (1914, Sasko)
• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Řád slávy (1917, Osmanská říše)
• Železný kříž I. třídy (1917, Německo)
• velkokříž Záslužného řádu bavorské koruny (1918, Bavorsko)
• Zlatá a stříbrná medaile Řádu Imtiaz (1918, Osmanská říše)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 253–254 (heslo Adolf Rhemen) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Životopis Adolfa Rhemena in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950