Akce Sokol

Akce Sokol
zátah na členy sokolské organizace
Odstraňování sokolských symbolů z veřejného prostoru po 11. říjnu 1941 na území protektorátu
Základní informace
Datum	noc ze 7. října 1941 na 8. října 1941
Stát	Protektorát Čechy a Morava
Místo	celé území protektorátu
Organizátor	německé bezpečnostní složky
Statistika
Zatčení	900 až 1500 zatčených osob

.

Akce Sokol (německy Aktion Sokol) byla první rozsáhlá represivní akce uskutečněná po příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy (27. září 1941).^[1] Tato zatýkací razie německých bezpečnostních orgánů byla zaměřena na činovníky České obce sokolské (ČOS) a významné členy její odbojové odnože Obce sokolské v odboji (OSVO).

V základních principech sokolské organizace, založené v roce 1862, bylo zakotveno (krom tělocvičné činnosti) i vedení sokolů ke smyslu pro čest, morálku, etiku a především k vlastenectví^[2] neboť to souviselo i se schopností národa vybudovat z branně schopných cvičenců armádu schopnou bránit republiku. Tento princip umožnil za první světové války vznik prvních jednotek československých legií ve Francii, Rusku i Itálii.^[2][3] A byly to dobrovolnické jednotky složené ze sokolů, kteří v říjnu 1918, po vzniku samostatného Československa, coby „první garnitura“ oficiální československé armády^[2] bojovali o státní hranice s Poláky na Těšínsku a s Maďary na Slovensku.^[4]

V roce 1937 byla uzákoněna povinná branná výchova obyvatelstva a předvojenská příprava mládeže. Na tomto úkole se aktivně podílela Československá obec sokolská (ČOS), která měla (v meziválečném Československu) téměř milionovou, sokolskými ideály prodchnutou členskou základnu.^[2] Není divu, že rok 1938 byl v ČOS ve znamení příprav k obraně Československa před přibližující se německou okupací.^[4]

Veřejnou manifestací připravenosti a odhodlanosti celého národa k obraně vlasti před nacistickou agresí se stal X. všesokolský slet konaný v červenci 1938.^[2] Na tomto sletu se podílelo téměř 350 000 cvičenců a cvičenek a sletový program shlédlo dva a půl milionu diváků. Symbolem celého X. všesokolského sletu se stalo závěrečné prostné cvičení téměř 30 000 mužů, které bylo doprovázeno husitským chorálem a bylo zakončeno skladbou „Přísaha republice“, jejímž autorem byl sportovec, československý olympionik, sokolský činovník a pozdější účastník sokolského domácího odboje František Pecháček.^{[4][2][5][3][p. 1]}

V době před podepsáním Mnichovské dohody (30. září 1938) pomáhali sokolové jednotkám Stráže obrany státu (SOS) eliminovat na hranicích republiky přeshraniční útoky organizované členy Sudetoněmeckého Freikorpsu. Po podepsání Mnichovské dohody a postoupení Sudet nastal exodus Čechů a jejich rodin do vnitrozemí. Rodiny sokolů z pohraničí hledaly za pomoci vnitrozemských sokolských jednot nová působiště, sokolovny se staly evakuačními centry i pro ostatní „nesokolské“ české vlastence. Mezi z pohraničí vykořeněnými sokoly patřil i starosta sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy Jan Zelenka-Hajský a Václav Novák z Podmokel.^[4] (Oba uvedení i jejich členové rodiny později sehráli důležitou roli v podpoře parašutistů, kteří uskutečnili květnu 1942 útok na Reinharda Heydricha.)^[4]

Po nastolení Protektorátu Čechy a Moravy (po 15. březnu 1939) odešli někteří členové sokola do zahraničí, aby se tam účastnili v hlavních centrech emigrace (v Paříži a Londýně) budování zahraniční protiněmecké armády. (V dubnu 1940 byla v Paříži založena Sokolská župa Zahraniční v čele s meziválečným slovenským politikem Jurajem Slávikem.) Tak se stalo, že členové ČOS se během druhé světové války ocitli prakticky na všech světových bojištích. Další část sokolů zahájila odbojovou činnost v protektorátu téměř ve všech vznikajících protiněmeckých ilegálních organizacích: Obrana národa (podplukovník Josef Mašín, generál Hugo Vojta, generál Vojtěch Boris Luža), Politické ústředí (Přemysl Šámal, Jan Jína, Ladislav Karel Feierabend a Jaromír Nečas), Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), Zemský národní výbor v Brně (pedagogové Masarykovy univerzity – Jan Uher, Vladimír Helfert, Vladimír Groh, Robert Konečný a Ferdinand Richter). (V roce 1937 měla Československa obec sokolská asi 800 tisíc členů – muži, ženy dorost a žactvo dohromady.) Německé bezpečnostní složky tak od prvních dní existence protektorátu považovali členy ČOS za „potenciální odpůrce říše“ (odbojáře).^[4] (Brněnský Zemský národní výbor byla odbojová organizace zaměřená na zpravodajskou a kurýrní činnosti a na akce propagandistického charakteru.)^[4]

Kromě angažmá sokolů v různých protektorátních odbojových skupinách vznikla na domácí protiněmecké scéně i vlastní ilegální organizace Obec sokolská v odboji (OSVO). Ta byla hierarchicky organizována (ústředí, župy, místní sokolské jednoty) a v jejím čele stáli funkcionáři ČOS (vedeni Augustinem Pechlátem, od července 1939 náčelníkem ČOS). OSVO zpočátku pomáhala při organizování ilegálních odchodů osob mimo hranice protektorátu, zabývala se zpravodajskou činností a přípravami na možné budoucí ozbrojené povstání proti Němcům. OSVO disponovala dvěma zemskými veliteli: pro Čechy to byl František Pecháček a pro Moravu Štěpán Drásal.^[4]

Příliš rozsáhlá a hierarchicky strukturovaná sokolská odbojová organizace byla zranitelná a tak její první garnitura byla gestapem silně narušena zatýkáním jak v řadách Zemského národního výboru, tak i mezi členy Politického ústředí. Koncem roku 1939 a začátkem roku 1940 byla tato tzv. první garnitura vedení OSVO pozatýkána. Ke konci jara 1940 se začala budovat druhá garnitura OSVO, která se orientovala ve svých vazbách na Obranu národa (v Čechách) a na PVVZ (na Moravě) a posléze i na centrální Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD).^[4]

Německé bezpečnostní složky během roku 1940 stále častěji registrovaly sílící moc odbojových struktur v protektorátu i fakt, že v nich hrají roli členové ČOS. Již 12. dubna 1941 obdržel předseda protektorátní vlády Alois Eliáš požadavek K. H. Franka na zastavení činnosti sokolské organizace, ale k její opravdové destrukci došlo až o 6 měsíců později.^[4]

Reinhard Heydrich po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora (jmenován Adolfem Hitlerem do této funkce 27. září 1941) okamžitě zahájil represe proti domácímu odboji. Dne 28. září 1941 byl v Ruzyňských kasárnách v Praze zastřelen bývalý cvičitel dorostenců Sokola Královské Vinohrady generál Hugo Vojta a o dva dny později (tj. 30. září 1941) byli popraveni i Augustin Pechlát a Vladimír Groh.^[4][2]

Po vyhlášení prvního stanného práva^{[p. 2]} se OSVO stala cílem úderů německých bezpečnostních orgánů (gestapo, sicherheitsdienst). Drtivý úder sokolské organizaci zasadily německé bezpečnostní složky v noci ze 7. na 8. října 1941,^[2][5] kdy proběhla po celém území protektorátu tzv. Akce Sokol^[4][3] namířená proti vedoucím činovníkům (členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot) i proti vybraným řadovým členům tělovýchovné organizace Sokol.^[6][7]

Při této rozsáhlé systematické zatýkací razii gestapa bylo zatčeno asi 900 až 1 500 členů^[2][3] České obce sokolské,^[8][7][4] (z toho asi 800 funkcionářů)^[6][7][9] mezi nimiž byli i významní sokolští odbojáři:

Jméno	Příjmení	Obrázek osoby	Datum narození	Datum úmrtí	Místo úmrtí	Popis osoby
Jan Václav	Keller		21. dubna 1884	26. února 1944	věznice Brandenburg an der Havel	úřadující starosta (JUDr.)[10]
Antonín	Benda		5. července 1892	27. března 1942	koncentrační tábor Osvětim	místonáčelník (středoškolský profesor)[11]
Stanislav	Bukovský		2. května 1889	8. října 1942	koncentrační tábor Osvětim	bývalý starosta (MUDr.)[10]
Ladislav	Jandásek		19. listopadu 1887	5. září 1942	koncentrační tábor Osvětim	člen předsednictva vzdělavatelského sboru[12]
Jan	Pelikán		16. října 1889	15. února 1942	koncentrační tábor Osvětim	člen předsednictva vzdělavatelského sboru[10]
Rudolf	Bárta		30. ledna 1897	1. března 1985	Praha	člen Sokola Praha IV; člen předsednictva ČOS a člen předsednictva vzdělávacího výboru ČOS; podnikatel a ředitel rodinné firmy Prastav, vědec a univerzitní učitel[13]
Jan	Husták		17. října 1892	20. října 1962	Říčany u Prahy	vládní rada Československých státních drah a první náměstek starosty Sokolské župy Středočeské Jana Podlipného (JUDr.)[14]
Jiří Jan	Burghauser		3. srpna 1887	2. února 1943	koncentrační tábor Osvětim	starosta Sokolské župy Šumavské; zatčen v Klatovech
Bedřich	Jenšovský		24. září 1889 Praha	12. února 1942	koncentrační tábor Osvětim	ředitel Archivu země České a sokolský odbojář a vzdělavatel
Jan	Jebavý		10. května 1908	1. října 1942	koncentrační tábor Mauthausen	sokolský odbojář (spolupracovník Augustina Pechláta), oční lékař (MUDr.); zatčen v Brně
Bohuslav	Horák		14. října 1877	10. února 1942	koncentrační tábor Osvětim	botanik a spolupracovník sokolské odbojové organizace Jindra; finančně podporoval i odbojáře z Obrany národa; zatčen v Rokycanech[10]
Jan Engelbert	Šabršula		16. května 1892	12. února 1942	koncentrační tábor Osvětim	významný sokolský odbojář, podporovatel Obrany národa a bývalý starosta Sokola v Německém Brodě; zatčen v Německém Brodě
Vojtěch	Vacín		16. července 1887	17. května 1942	koncentrační tábor Osvětim–Rajsko	náčelník libeňského Sokola a župy Barákovy[15][16][10]
František	Rompart		17. listopadu 1877	27. prosince 1941	koncentrační tábor Mauthausen	(prof. Ing.), ředitel reálného gymnázia v Olomouci; zatčen 8. října 1941 v rámci Akce Sokol, 5. prosince 1941 deportován do KT Mauthausen, kde 27. prosince 1941 zemřel hladem, mrazem a vyčerpáním[10]
Jaroslav	Řepa		13. prosince 1894	4. dubna 1942	koncentrační tábor Osvětim-Rajsko	člen výboru a předsednictva ČOS, starosta župy Barákovy[15][16][17][18]
Vladimír	Rozmara		21. července 1881	22. března 1942	koncentrační tábor Osvětim	stavební inženýr, podplukovník československé armády, člen předsednictva Československé obce sokolské[19][20]
Jan	Brabec		3. února 1876	27. března 1942	koncentrační tábor Osvětim	Pražský podnikatel. V Československé obci sokolské (ČOS) vykonával funkci starosty Sokola Královské Vinohrady. Byl též členem předsednictva ČOS.[21]
Václav	Janda		24. prosince 1885	11. února 1942	koncentrační tábor Osvětim	Byl pedagogem a ředitelem dívčí měšťanské školy v Nymburce. Vzdělavatel Sokola Nymburk. Vzdělavatel a tiskový zpravodaj sokolské župy Tyršovy[22]
Oldřich	Kocián		13. prosince 1888	16. března 1942	koncentrační tábor Osvětim	Majitel soukenického zasilatelského obchodu. V Československé obci sokolské (ČOS) vykonával funkci starosty Sokola Humpolec. Od roku 1941 působil jako starosta Sokolské župy Havlíčkovy.[23][24]
Oldřich	Uhlyarik		5. října 1899			člen Československé obce sokolské (ČOS) Praha–Vršovice a náčelník Sokolské župy Středočeské–Jana Podlipného. Z Osvětimi byl 2. června 1942 propuštěn. Druhou světovou válku přežil a po jejím skončení vedl cvičení Sokola v pražských Vršovicích.[25][26]
František	Ehleman		30. května 1894	20. února 1942	koncentrační tábor Osvětim	Po absolvování obecné školy a dvou tříd měšťanské školy studoval na obchodní škole. Po studiích pracoval jako vrchní účetní městské spořitelny v Mnichově Hradišti, vykonával funkci člena městské rady a byl předsedou veslařsko–plaveckého klubu. V Československé obci sokolské (ČOS) působil jako dlouholetý pokladník Sokola Mnichovo Hradiště.[27][28]
Karel	Stránský		5. října 1898	14. dubna 1978	Praha	JUDr., advokát, starosta Sokola v Praze na Malé Straně. Také byl druhým náměstkem Sokolské župy Podbělohorské. Za protektorátu se účastnil domácího odboje. Po propuštění z koncentračního tábora Osvětim (2. června 1942) se znovu zapojil (v organizaci Bílý lev) do II. odboje. Po únoru 1948 byl zatčen a komunistickým režimem odsouzen ke dvěma letům nucených prací. V roce 1968 byl rehabilitován.[29]

a další.

Zatčení členové vedení Sokola byli po výsleších v pražském Petschkově paláci převezeni do pankrácké věznice.^[1] Zde byli krátce vězněni před přesunem do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně.^[4] Odtud byli deportováni do koncentračního tábora Osvětim^[1][4][2] (život některých ale vyhasl jinde, např. v Mauthausenu či v nacistických káznicích). Konce druhé světové války se nedožilo plných 93% zatčených, vězněných a umučených členů Sokola.^{[3][p. 3]}

Dne 8. října 1941 (ještě v době, kdy probíhalo zatýkání)^[5] byla sokolská organizace (na základě úředního výměru podepsaného R. Heydrichem) rozpuštěna,^[3] ale úředně k tomuto aktu došlo (vstoupil v platnost) až 11. října 1941.^[4] Samotné nařízení o rozpuštění ČOS podepsal Reinhard Heydrich: „Říšský protektor v Čechách a na Moravě na základě § 13 nařízení o vybudování správy a německé bezpečnostní policie v Protektorátu Čechy a Morava z 1. září 1939 ... Spolek „Česká obec sokolská“ se sídlem v Praze a jeho členská sdružení, odbočky a přičleněné organizace se tímto rozpouštějí. ... Toto opatření nabude účinnosti uveřejněním v „Der Neue Tag“.^[6]

Počátkem listopadu 1941 vypracovala německá Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst) o „Akci Sokol“ zprávu, kde se mimo jiné konstatovalo: „Účinek rozpuštění sokolských spolků a zatčení mnohých funkcionářů ukazuje, jak významnou roli hrál Sokol ve veškerém českém životě a jak hluboko byl zakotven v českém národě. Německé obyvatelstvo, především v německých národnostních ostrovech, přijalo oznámení o rozpuštění Sokola s velkou radostí.“^[4]

• 
  Pečkův palác v Praze, sídlo gestapa za německé okupace Čech a Moravy v letech 1939 až 1945
• 
  Gilotina v popravčí místnosti pankrácké sekyrárny
• 

  (c) Andrew Shiva / Wikipedia, CC BY-SA 4.0
  Cela v Malé pevnosti Terezín
• 

  (c) Bundesarchiv, Bild 146-2007-0077 / CC-BY-SA 3.0
  Dřevěné baráky v koncentračním táboře Osvětim v roce 1941
• 

  (c) Bundesarchiv, Bild 192-178 / CC-BY-SA 3.0
  Strážní věž v koncentračím táboře Mauthausen (1940–1943)

Rekonstrukcí poničených struktur OSVO se začal zabývat Ladislav Vaněk – zakladatel ilegální organizace Jindra, která se stala přímým pokračovatelem OSVO. Odhodlání některých sokolů a sokolek pomstít smrt členů ČOS se následně stalo základem pro vydatnou podporu parašutistů při splnění jejich úkolu – útoku na Reinharda Heydricha.^[3] Radikální část sokolského odboje, která se na přípravách atentátu přímo podílela, si na památku 8. října 1941 dala název skupina Říjen.^[4] Na počest všech sokolů a sokolek, kteří se těchto aktivit účastnili (a za druhé heydrichiády po smrti R. Heydricha) přišli o život v boji za svobodu, demokracii a samostatnost,^{[3][p. 3]} si česká veřejnost každoročně připomíná 8. říjen jako Památný den sokolstva' (a od roku 2019 i jako jeden z významných dnů České republiky).^{[4][2][3][p. 1]}

Po skončení druhé světové války byla činnost Sokolské organizace záhy obnovena a v době konání XI. všesokolského sletu v Praze (červen 1948) měla ČOS členskou základnu čítající více než jeden milion členů. Samotného XI. všesokolského sletu se účastnilo více než 500 tisíc sokolských cvičenců.^[30] Po roce 1956 byla ČOS opět komunistickým režimem rozpuštěna a sokolského majetku se „zmocnily“ nově zřízené tělovýchovné jednoty.^[30] V roce 1968 sokolové nakrátko obnovili svoji činnost, ale invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 jejich snahy o obnovu organizace zhatila.^[30] Činnost ČOS byla obnovena po sametové revoluci v roce 1990 a v červenci 1994 navázali sokolové XII. všesokolským sletem na svoje zpřetrhané (a znovuobnovené) historické tradice.^[30]

• Obec sokolská v odboji