Aktuár

Aktuár (lat. actuarius) byl dříve nižší úředník, středoškolsky vzdělaný, který se uplatňoval v soudnictví, v berní správě, u policie i v jiných úřadech. Dnes stále existují jako vysokoškolsky vzdělaní pojistní matematici (též zvaní aktuárští demografové).

Soudní aktuáři

Úplně původně šlo o zapisovatele při soudních výsleších, který mohl i ověřovat opisy soudních listin, později to byl již konceptní úředník, který musel složit soudní nebo politickou státní zkoušku,[1] tzv. aktuárskou zkoušku. Poprvé se tento úřad soudního písaře objevuje v Německu už ve 13. století. V Rakousku byl nižším soudním úředníkem, nejdříve u patrimoniálních soudů, poté u smíšených okresních úřadů, kde se kvůli tomu začali rozlišovat na aktuáry politické, vykonávající veřejnou správu, a aktuáry soudní. Jejich hodnost byla o stupeň vyšší než auskultantů. Nakonec byli u soudů nahrazeni adjunkty.[2] V Československu se jako aktuáři ale označovali i úředníci vyšší pomocné soudní služby, kteří také museli prokázat středoškolské vzdělání a složit aktuárskou zkoušku.[3][4]

Aktuáři správní

Aktuáři se uplatňovali také ve veřejné správě a u policie. Museli ale nejdříve prokázat středoškolské vzdělání, odbýt tři roky praxe jako tzv. aktuárští elévové a také složit aktuárskou zkoušku. Podle stupně služebního zařazení se dělili na:[5]

  1. asistenty
  2. adjunkty
  3. aktuáry
  4. vrchní aktuáry

Odborná aktuárská zkouška pro tyto správní úředníky byla veřejná, ústní a skládala se před tříčlennou komisí, složenou z osvědčených úředníků. Aktuárský elév měl jejím prostřednictvím osvědčit znalost platných kancelářských předpisů, hlavních zásad ústavního zřízení, organizace a příslušnosti správních úřadů, správního řízení i hmotného správního práva: spolkového, shromažďovacího, domovského, pojišťovacího, matričního, honebního, rybářského, sčítání lidu, živnostenského, policejního (zejména především úpravy pasů, policejního pátrání, postrku a donucovacích pracoven a polepšoven), vojenského, sociálního zabezpečení a exekučního. kandidát také měl provést referát v nějakém správním spise. Výsledek zkoušky mohl být „velmi dobrý“, „dobrý“ nebo „nedostatečný“, opakovat ji bylo možné pouze jednou.[6] Mimo ni ale mohl ministr vnitra uznat i jinou odbornou zkoušku, pokud se správní úřad vykonával jiné činnosti, než které byly předměty aktuárské zkoušky.[7]

Aktuáři jako pojistní matematici

Např. na Slovensku jsou aktuáři pojistní matematici (zvaní též aktuárští demografové), kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní a kteří jsou zodpovědní za kalkulaci rizik, určování pojistných sazeb, výšky pojistného i výše technických rezerv, výpočty solventnosti a za statistické výkaznictví v těchto věcech. Všichni musí být zapsáni v seznamu aktuárů, který vede Úřad pro finanční trh.[8][9] V Česku aktuáry sdružuje Česká společnost aktuárů.[10]

Reference

  1. ↑ Aktuár. In Rieger, František. Slovník naučný. Praha: Kober & Markgraf, 1860, svazek 1, s. 94.
  2. ↑ Aktuár. In Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1888, svazek 1, s. 668.
  3. ↑ § 3 odst. 2 vládního nařízení č. 95/1931 Sb., kterým se provádí zákon ze dne 27. března 1931, č. 57 Sb. z. a n., o použití úředníků vyšší pomocné soudní služby u soudů a poručenských (sirotčích) úřadů. Dostupné online.
  4. ↑ Princ, Michal. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-797-3. S. 160–162.
  5. ↑ Zákon č. 262/1919 Sb., o zřízení aktuárských úředníků ve službě politické a policejní. Dostupné online.
  6. ↑ Nařízení vlády č. 91/1921 Sb., ku provedení § 1, odst. 5., zákona ze dne 15. května 1919, č. 262 Sb. z. a n., o zkoušce aktuárské. Dostupné online.
  7. ↑ Nařízení vlády č. 112/1922 Sb., o odborné zkoušce v pomocné službě konceptní u státních politických a policejních úřadů. Dostupné online.
  8. ↑ § 12a zákona Slovenské národní rady č. 24/1991 Sb.
  9. ↑ § 37 zákona č. 95/2002 Z. z.
  10. ↑ Česká společnost aktuárů. Dostupné online.

Externí odkazy