Alžběta Ruská
Svatá Alžběta Ruská | |
---|---|
Alžběta v řeholním šatě | |
Mučednice | |
Narození | 1. listopadu 1864 Darmstadt |
Úmrtí | 18. července 1918 (ve věku 53 let) Alapajevsk |
Příčina úmrtí | střelná rána |
Rodiče | Ludvík IV. Hesensko-Darmstadtský[1] a Alice Sasko-Koburská[1] |
Místo pohřbení | Church of Maria Magdalene |
Státní občanství | Hesenské velkovévodství a Ruské impérium |
Vyznání | luteránství a pravoslaví |
Uctívána církvemi | Ruská pravoslavná církev |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Svatá Alžběta Ruská (původně Alžběta Hesensko-Darmstadtská, 1. listopadu 1864 – 18. července 1918, v lomu nedaleko Alapajevska) byla původem hesenská princezna, sňatkem ruská velkokněžna a posléze řeholnice, jež byla pro svůj život a mučednickou smrt od roku 1992 kanonizována ruskou pravoslavnou církví.
Biografie
Původ, dětství a mládí
Narodila se jako Elisabeth Alexandra Luise Alice von Hessen-Darmstadt und bei Rhein, jako druhá dcera hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky Alice, dcery britské královny Viktorie. Byla matkou vychovávána v hluboké víře v Boha a spolu s ní se účastnila dobročinných aktivit. Když jí bylo čtrnáct let, její matka zemřela, nakazivši se tyfem od Alžbětiny mladší sestry Alix. Od té chvíle byly hesenské princezny vychovávány na britském královském dvoře u své babičky, královny Viktorie.
V rodinném kruhu ji nazývali Ella. Byla pověstná svou mimořádnou krásou, půvabem a elegancí, měla výrazné hudební nadání, ráda a dobře kreslila. Německý císař Vilém II. se ucházel o její ruku, byl však jemně odmítnut. Nikdy na ni nemohl zapomenout a když došlo k perzekuci šlechty spojené s Romanovci v Rusku, snažil se všemi prostředky, aby opustila zemi.
Velkokněžna
V listopadu roku 1883 se v Darmstadtu zasnoubila s ruským velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem (1857–1905), pátým synem cara Alexandra II. Svatba se uskutečnila půl roku nato, 3. června 1884 v chrámu carského komplexu Zimního paláce v Petrohradě. Manželé se usadili v Sergejevském paláci na Něvském prospektu v Petrohradě a Alžběta se výrazně podílela na společenském životě carského dvora.
Velkokněžna se z vlastní iniciativy zajímala o historii Ruska a začala se učit ruskému jazyku. Třebaže nebyla po právní stránce povinna konvertovat k pravoslaví, v roce 1891 toto vyznání dobrovolně přijala. Z jejích dopisů otci plyne, že to bylo rozhodnutí navýsost niterné a podepřené hlubokou reflexí a modlitbou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta (Jelizaveta) Fjodorovna.
Pár neměl vlastní děti, Alžběta a Sergej však adoptovali velkoknížete Dmitrije Pavloviče a jeho sestru, velkokněžnu Marii Pavlovnu, když jejich matka, řecká princezna Alexandra Georgijevna (dcera řeckého krále Jiřího I.) zemřela v roce 1891 při předčasném Dmitrijově narození a jejich otec (Sergejův mladší bratr Pavel Alexandrovič – nejmladší, šestý syn cara Alexandra II.) se podruhé morganaticky oženil s Olgou Valerianovnou von Pistolkors.
V tomtéž roce se velkokníže Sergej Alexandrovič stal generálním gubernátorem Moskvy a spolu se ženou se nastěhovali do Kremlu. Ujav se nových povinností, velkokníže, jednak systematicky a promyšleně vypudil z Moskvy židovské obyvatelstvo, jednak podnikal tvrdé kroky proti nelegálním levicovým organizacím. V odpověď na to zorganizovali eseři řadu atentátů. Bombový atentát dne 4. února roku 1905 byl pro esery úspěšný: člen eserské organizace Ivan Kaljajev hodil bombu na projíždějící vůz velkoknížete a na místě ho zabil. Alžběta byla do několika minut na místě a podle svědků měla osobně hledat ostatky svého muže v troskách vozu. Několik dní po atentátu navštívila vraha svého muže ve vězení a odpustila mu a předala mu Evangelium; chtěla ho přesvědčit, aby se kál a ochránil tak svou duši, ale Kaljajev to odmítl (toto setkání zobrazil ve svém dramatu Spravedliví Albert Camus); kromě toho vznesla k carovi Mikuláši II. prosbu o milost, ten jí však nevyhověl. Kaljajev byl odsouzen k trestu smrti a 23. května 1905 oběšen. Před popravou údajně odmítl políbit kříž.
Přes naléhání její rodiny odjet z Ruska se Alžběta rozhodla zůstat v Moskvě. Záhy po smrti manžela prodala své šperky (vyjma těch, které náležely dynastii Romanovců) a za utržené peníze koupila v Moskvě usedlost se čtyřmi domy a velkou zahradou. Zde měl sídlo klášter, který založila v roce 1909. Jeho patronkami byly Marie a Marta a měl se všestrannou charitativní lékařskou činností zaměřit na pomoc nejubožejším. Ještě před složením řeholního slibu se velkokněžna stáhla ze společenského i veřejného života a začala pracovat jako milosrdná sestra.
V době první světové války se zapojila aktivně do pomoci ruské armádě, konkrétně raněným vojákům. Protože pomáhala i válečným zajatcům, kterými byly přeplněny špitály, byla obviněna z napomáhání Němcům.
Měla jednoznačně negativní vztah ke Grigoriji Rasputinovi, oblíbenci své sestry, carevny Alexandry Fjodorovny, třebaže se s ním nikdy nesetkala. Krátce před abdikací[zdroj?!] Mikuláše II. se Jelizaveta Fjodorovna pokoušela (neúspěšně) přesvědčit Alexandru Fjodorovnu, aby Rasputina vykázala od dvora; byl to poslední rozhovor v životě, který spolu sestry měly. Vraždu Rasputina ocenila Jelizaveta jako „vlastenecký čin“.
Smrt
Když se bolševici zmocnili vlády, odmítla opustit Rusko. Na jaře roku 1918 byla uvězněna a posléze odvezena z Moskvy do Permu. V květnu téhož roku ji spolu s dalšími členy rodiny Romanovových převezli do Jekatěrinburgu, kde je internovali v hostinci Атамановские номера (v současnosti v budově na křižovatce Leninovy a Vajnerovy ulice sídlí vedení Federální bezpečnostní služby a Hlavní správa vnitra Sverdlovské oblasti). Za dva měsíce nato byla skupina převezena do města Alapajevsk. Jelizaveta Fjodorovna neztrácela duchapřítomnost, v dopisech nabádala zbylé sestry zachovávat lásku k Bohu a bližním.
V Apalajevsku byli vězňové zavřeni v budově základní školy. Dodnes vedle její budovy roste jabloň, kterou měla podle ústního lidového podání zasadit velkokněžna.
V noci na 18. července roku 1918, den poté, co komunisté zavraždili bývalého cara Mikuláše II. a jeho rodinu, byla Jelizaveta Fjodorovna i její společníci (tři synové velkoknížete Konstantina Konstantinoviče Jan, Konstantin a Igor, velkokníže Sergej Michajlovič, jeho tajemník Fjodor Semjonovič Remez, kníže Vladimír Pavlovič Palei a jeptiška Varvara Jakovlevová, deportovaná společně s velkokněžnou) bolševiky zavražděni. Podle Vasilije Rjabova, očitého svědka události, vrahové vtrhli v noci do školy, kde věznění spali, a řekli jim, že budou převezeni na bezpečnější místo; zavázali jim oči a spoutali ruce. Všichni poslechli, pouze velkokníže Sergej Michajlovič odmítl s tím, že ví, že je povezou na popravu, nato byl střelen do paže a podvolil se. Vězňové dostali příkaz jít – se zavázanýma očima a spoutanýma rukama – po deskách až k ústí šachty dolu, Sergej opět jako jediný neuposlechl, vrhl se na ozbrojence a byl zastřelen. Všechny ostatní ozbrojenci uhodili do hlavy, živé svrhli do šachty a hodili za nimi dva granáty, aby destruovali šachtu a živé i mrtvé zasypali (zraněná Alžběta zemřela poměrně rychle, na rozdíl od těch, kteří granátům unikli). Když byla těla vytažena z šachty, bylo zjištěno, že některé oběti pád přežily a umíraly dlouze v důsledku zranění a hladu. Zranění knížete Ivana bylo ovázáno kusem Jelizavetina roucha. Rolníci z okolí vyprávěli, že několik dní se z šachty ozýval zpěv modliteb.
Čtyři měsíce nato, 31. října 1918, obsadila Alapajevsk Bílá armáda. Ostatky zavražděných byly vyzvednuty z šachty a uloženy do hrobů, s příchodem Rudé armády byla těla převezena dále na východ, a to opakovaně, několikrát po sobě. V dubnu roku 1920 je v Pekingu našel arcibiskup Ruské duchovní misie Innokentij (Fugurovskij). Odtud byly dva hroby – velkokněžny Jelizavety Fjodorovny a sestry Varvary – převezeny do Šanghaje a dále parníkem do Port Saidu. V lednu roku 1921 byly pohřbeny v chrámu sv. Marie Magdaleny v Getsemanské zahradě na úpatí Olivetské hory v Jeruzalémě. Tak bylo naplněno přání velkokněžny být pohřbena ve Svaté zemi, které vyjádřila při pouti v roce 1888.
V roce 1992 byly velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a sestra Varvara Ruskou pravoslavnou církví zařazeny mezi svaté novomučedníky (strastotěrpěc) (dříve, v roce 1981, byly kanonizovány Ruskou pravoslavnou církví za hranicemi). V letech 2004–2005 byly jejich ostatky převezeny postupně do Ruska, SNS a Baltských republik, kde se jim poklonilo více než sedm milionů lidí; poté byly navráceny do Jeruzaléma.
Velkokněžně je zasvěceno několik pravoslavných klášterů v Bělorusku, v Rusku a na Ukrajině.
Dne 8. června roku 2009 ruská Generální prokuratura Jelizavetu Fjodorovnu posmrtně rehabilitovala.
Jako svatou a mučednici ji uznávají pravoslavní i někteří protestanti.
Vývod z předků
Reference
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alžběta Ruská na Wikimedia Commons
- http://www.peoples.ru/state/sacred/ella/history.html
- http://religion.ng.ru/printed/history/2004-08-04/5_elizaveta.html Archivováno 3. 9. 2008 na Wayback Machine.
Média použitá na této stránce
Елизавета Фед. с мужем
Elisabeth ("Ella") Alexandra Luise Alice (1 november 1864 – 18 juli 1918), na haar huwelijk Elisabeth Fjodorovna, was de tweede dochter van groothertog Lodewijk IV van Hessen-Darmstadt en prinses Alice, de tweede dochter van koningin Victoria van het Verenigd Koninkrijk. Elisabeth was ook de oudere zus van prinses Alice, die trouwde met tsaar Nicolaas II van Rusland.
Elizaveta Fedorovna (1864-1918), wife of Sergey Alexandrovich, sister of Russian Last Empress Alexandra Fedorovna (wife of Nicolas II).
Princess Elizabeth of Hesse