Řád svaté Alžběty

Řád svaté Alžběty
Ordo Sanctæ Elisabethæ (OSE)
Sestra alžbětinka
Základní informace
Aktivita	1627
Kategorie	Žebravé řády
Země původu	Svatá říše římská
Založil	Apolonie Radermecherová
Motto	„Naší povinností je činit druhé radostnými.“
Patroni	sv. Alžběta Durynská

Řád svaté Alžběty (alžbětinky, latinsky Sorores hospitalariæ sanctæ Elisabethæ - OSE) je katolický ženský terciární řeholní řád, jeho patronkou je svatá Alžběta Durynská.

Kláštery sester alžbětinek jsou založené na myšlence terciárních řádů (tercius ordo), sdruženích laiků. Koncem 13. století se mezi členy i členkami terciárního řádu sv. Františka budí touha po dokonalejším křesťanském životě. Začínají vést společný život v přísné klauzuře a vytvářejí uzavřená společenství. Papež Lev X. v roce 1521 zavádí pravidla pro společnosti terciárního řádu sv. Františka, kteří žijí společně. Členové tohoto řádu skládají řeholní sliby čistoty, chudoby a poslušnosti.

Zakladatelkou tohoto řádu sv. Alžběty je Apolonie Radermecherová, představená nemocnice v Cáchách. Jejím cílem bylo povznést ošetřování nemocných službou řeholních sester. Spolu s několika dívkami, které se k ní připojily, zreformovala městský špitál, při kterém stál kostel sv. Alžběty, budoucí patronky všech sester alžbětinek. V roce 1627 v Kolíně nad Rýnem bylo toto nové společenství právoplatně přivtěleno k řádu františkánů - observantů a v roce 1631 potvrzeno jako řád se slavnými sliby.

Od jedné z prvních cášských filiací, Dürenu (založeno roku 1650), vznikl konvent ve Štýrském Hradci (1690), jehož sestry založily konvent ve Vídni (1709). Od vídeňského kláštera potom vzniklo množství filiací v zemích Koruny české (Praha 1719, Vratislav 1736, Bratislava 1738, Kadaň 1743, Brno 1749, Jablunkov 1850).^[1]

30. prosince 1929 se pět autonomních československých klášterů (Praha, Bratislava, Brno, Kadaň a Jablunkov) spojilo v konfederaci a bylo začleněno do řádu menších bratří. Vlastní statut terciárních alžbětinek sv. Františka stvrdil Svatý stolec 17. června 1931.^[2]

Všeobecným cílem řádu je zachovávat 3 řeholní sliby terciárního řádu sv. Františka. Hlavním posláním řeholnic je ošetřovat nemocné a poskytovat pomoc potřebným a chorým v nemocnicích, které byly zakládány při všech konventech. Řád se řídí III. řeholí svatého Františka a má svoje vlastní statuta.

Jednotlivé konventy jsou samostatné. V čele stojí Matka představená (Matka generální), která je hlavní vedoucí kláštera a zároveň přijímá i nové čekatelky do svého kláštera. Po příchodu vstupuje čekatelka do postulátu, což je zkušební doba, která trvá nejméně 6 měsíců. V této době uchazečka poznává řeholní život a účastní se všech činností v klášteře. Klášter jí poskytuje poznání života sester s výkladem regule a teoretickou průpravu, spočívající v obeznámení se s řádovými a klášterními předpisy. Po uplynutí této doby vstupuje postulantka při obřadu obláčky, oděna v bílé šaty a závoj, do noviciátu. Bílé šaty symbolizují čistotu. Tímto obřadem se dívka stává nevěstou Kristovou. Po roce se sestra, složením slibů čistoty, chudoby a poslušnosti, stává juniorkou. V juniorátu, jenž trvá 3 roky, následují sliby věčné a sestra svůj život zasvěcuje službě Bohu, církvi a bližním.

Slibem čistoty se řeholnice zříká života v manželství, zachovává celibát, aby se mohla cele obětovat lásce Bohu, a tak mohla nerušeně sloužit svým bližním. Slibem chudoby odmítá veškerý majetek, aby mohla získávat bohatství duchovní a to rozdávat dál. Slib poslušnosti ji zavazuje k zřeknutí se své vůle a plnění jen toho, co je vůle Boží.

Řeholní oděv začíná dívka nosit po obláčce. Alžbětinky nosí skromný černý hábit tvaru kříže a škapulíř téže barvy. Okolo pasu je bílé cingulum se třemi uzly, jako znamením tří slavných slibů. Hlavu zahaluje v noviciátu bílý, pak černý závoj, který řeholnice nosí na znamení zřeknutí se světské krásy.

Heslem sester alžbětinek je heslo sv. Alžběty Durynské: „Naší povinností je činit druhé radostnými.“

• Seznam klášterů alžbětinek

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Řád svaté Alžběty na Wikimedia Commons
• Alžbětinky ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích