Alain Keler

Alain Keler
(c) Claude Truong-Ngoc / Wikimedia Commons - cc-by-sa-4.0
Narození20. září 1945 (78 let)
Clermont-Ferrand
Povolánífotograf a fotoreportér
OceněníGrand prix Paris Match du photojournalisme (1986)
World Press Photo (1986)
Cena W. Eugena Smithe (1997)
důstojník Řádu umění a literatury (2023)
Webová stránkaalainkeler.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alain Keler (* 20. září 1945, Clermont-Ferrand) je francouzský fotograf, fotoreportér a dokumentární fotograf.

Životopis

Rodina, dětství

Alain Keler se narodil v roce 1945[1] v Clermont-Ferrand[2] kam se jeho rodiče uchýlili, aby unikli před antisemitským pronásledováním. Pochází z rodiny, jehož polští židovští prarodiče dorazili do Francie na počátku 20. století. S jejich nejmladší dcerou ve věku jedenácti byli její prarodiče zatčeni v Clermont-Ferrand 18. listopadu 1943, poté deportováni konvojem číslo 66 do Osvětimi v lednu 1944.[3] Jeho otec byl výrobcem koženého zboží.[4]

Profesionální kariéra

Alain Keler své první fotografie pořídil ve svých šestnácti letech. Do agentury Sygma nastoupil v roce 1975.[2] Vstoupil do agentury Gamma, poté v roce 1989 spoluzaložil agenturu Odyssey images.[5] Od roku 2008 je členem agentury MYOP.

Dokumentoval všechny hlavní konflikty od poloviny 70. let: Izrael, hnutí Solidarność v Polsku, Severním Irsku[5], vzpouru studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, hladomor v Etiopii, války v Libanonu, Salvadoru a Čečensku.[2]

Souběžně s prací na zakázku produkoval několik dalších osobních fotografických dokumentů. Fotografuje každodenní život, včetně života své vlastní rodiny. Několik let až do jejich smrti sledoval stárnutí svých rodičů a pravidelně na svém blogu zveřejňoval fotografie své matky, která pak trpěla Alzheimerovou chorobou.

Dne 23. dubna 2002 byl Alain Keler během fotografování a sbírání informací k článku o Ingrid Betancourtové pro časopis Marie Claire zadržen a poté propuštěn revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC).[6][7]

Již více než 10 let fotografuje stav Romů v celé Evropě. Emmanuel Guibert této zprávě věnoval komiks, původně publikovaný jako seriál v časopise XXI. Album kombinující fotografickou reportáž a komiks vyšlo v roce 2011 v edicích Les Arènes pod názvem Des Nouvelles d'Alain[3].

Alain Keler vyhrál Grand Prix Paris Match za fotožurnalistiku v roce 1986 za zprávu Éthiopie, déportation des Éthiopiens du nord vers le sud (Etiopie, deportace Etiopanů ze severu na jih), World Press Photo v roce 1986 (kategorie příroda), cenu W. Eugena Smitha v roce 1997 za práci o menšinách v exkomunistickém světě nebo jeden z grantů 3P Yanna Arthuse-Bertranda v roce 2004 na projekt izraelsko-palestinského konfliktu.[8]

Publikace

  • 1995: La Tunisie aujourd’hui, de Jean-Claude Klotchkoff, photos d’Alain Keler, Les Éditions du Jaguar, ISBN 978-2-86950-251-2
  • 2000: Vents d’est, les minorités dans l’ex-monde communiste, avec Véronique Soulé, 199 s., Marval ISBN 2-86234-294-7 • présentation en ligne
  • 2003: Bretagne, texte Michel Le Bris, 218 s., National Geographic ISBN 2-84582-083-6 • présentation en ligne.
  • 2008: Ingrid Bettancourt, derniers jours d’une femme en liberté, préface d’Alain Mingam et Robert Ménard/RSF, Hugo et Compagnie ISBN 978-2-7556-0300-2 • présentation en ligne
  • 2011: Des nouvelles d’Alain, dessins d’Emmanuel Guibert, assisté par Frédéric Lemercier, photos d’Alain Keler, 95 pp., Les Arènes, ISBN 978-2-35204-138-2
  • 2012: (německy) Reisen zu den Roma, avec Emmanuel Guibert et Frédéric Lemercier, 88 p., Édition Moderne, Zürich ISBN 9783037310908
  • 2015: 1982, journal d’un photographe, 72 s., auto édition, ISBN 978-2-9554342-0-8.
  • 2018: Journal d’un photographe, Les Éditions de Juillet, ISBN 978-2-36510-063-2.
  • 2020: Chaque jour plus de vie…, essai photographique, Association Française des Malades du Myélome Multiple (af3m), Hors commerce. PDF Archivováno 11. 6. 2020 na Wayback Machine.

Dokumenty

  • Le Dernier Voyage (2014), qui raconte le dernier voyage de sa famille pour Auschwitz;
  • Parias, les gitans en Europe (2011).

Ceny a ocenění

  • 1980: World Press Photo za fotografii Confessions publiques au chantier naval de Gdansk[9][10],.
  • 1986: Grand Prix Paris Match du photojournalisme za Éthiopie, déportation des Éthiopiens du nord vers le sud (Etiopie, deportace Etiopanů ze severu na jih)
  • 1986: World Press Photo kategorie příroda: první cena za L’Éthiopie sous la pluie (Etiopie v dešti)
  • 1997: Cena W. Eugena Smithe za Vents d’Est, práce o menšinách v bývalém komunistickém světě, New York, USA.
  • 2004: Lauréat de la fondation 3P à Paris za projekt « Le pays de la terre qui brûle », ou la complexité du conflit israélo-palestinien.

Výstavy

  • 2016: 1982, journal d’un photographe, Espace photographique Leica, Paříž, říjen 2015
  • 2019: Alain Keler – Journal d’un photographe, Galerie Fermé le lundi, Espèce d’espace photographique, Marseille
  • 2019: Journal d’un photographe, Visa pour l'image, Couvent des Minimes, Perpignan
  • 2019: Chaque jour plus de vie, le journal d‘un patient, le journal d’un soignant, Maison de l’Amérique latine, Paříž
  • 2020: Alain Keler, journal d’un photographe, 6. června - 13. září 2020, Geopolis, centre de photojournalisme, Brusel[11]
  • 2021: Juke Joint Blues, dans le cadre du Festival Travelling, 1. února - 26. března 2021, Maison des associations, Rennes[12]

Bibliografie

  • Marie-Monique Robin, Les 100 photos du siècle, Éditions du Chêne, 1999, ISBN 978-2842771751
  • Michel Poivert, 50 ans de photographie française de 1970 à nos jours, Éditions Textuel, 2019, ISBN 978-2-84597-788-4

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alain Keler na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ Michaël Naulin, « Alain Keler, la mémoire dans la photo », Le Figaro, 29 août 2019.
  2. ↑ a b c « Les vies éparpillées d’Alain Keler », Le Monde, 30 août 2019.
  3. ↑ a b « Alain Keler – Photo Marseille #8 », loeildelaphotographie.com, 9 octobre 2018.
  4. ↑ Alain Keler, Journal d’un photographe, 2018.
  5. ↑ a b Clémentine Mercier, « Alain Keler, troubles de la vie » Archivováno 15. 1. 2021 na Wayback Machine., Libération, 8 février 2019.
  6. ↑ Jean-Hébert Armengaud, « Betancourt. À la veille du rapt » Archivováno 14. 1. 2021 na Wayback Machine., Libération, 5 mai 2008
  7. ↑ « Alain Keler, photographe, témoin de la capture d'Ingrid Betancourt » Archivováno 15. 1. 2021 na Wayback Machine., VSD, 8 juillet 2008.
  8. ↑ DUQUESNE, Margaux. Le dernier voyage de Yasser Arafat. www.franceinter.fr [online]. 2014-11-16 [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. ↑ VIDANI, Peter. Journal d'un photographe. Journal d'un photographe [online]. [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Instants d’années, 25 ans de World Press Photo, Hachette/Gamma Press, 1981, ISBN 978-2010082771
  11. ↑ Alain Keler, journal d’un photographe. Géopolis [online]. 2020-06-03 [cit. 2021-01-13]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. ↑ DRISSI, Leila. Maison des Associations [online]. [cit. 2021-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-08. (francouzsky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Alain Keler par Claude Truong-Ngoc septembre 2019.jpg
(c) Claude Truong-Ngoc / Wikimedia Commons - cc-by-sa-4.0
Alain Keler par Claude Truong-Ngoc en septembre 2019