Albert Knebel von Treuenschwert

Albert baron Knebel von Treuenschwert
Erb Alberta Knebela (erbovní listina z roku 1866 při povýšení do panského stavu ze sbírek Rakouského státního archivu)
Prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora
Ve funkci: 1882 – 1890
Předchůdce	Alfred Kraus
Nástupce	Josef von Döpfner
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1883), polní podmaršál (1871), generálmajor (1866)
Narození	23. května 1817 Osijek
Úmrtí	25. listopadu 1890 (ve věku 73 let) Vídeň
Titul	svobodný pán (1866)
Choť	Henrietta Jane Paulet de Courcy (od 1851)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Ocenění	Řád železné koruny 3. třídy (1849)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Albert svobodný pán Knebel von Treuenschwert (23. května 1817 Osijek – 25. listopadu 1890 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil jako absolvent vojenské akademie od roku 1842, vynikl v bojích v revolučních letech 1848–1849 v Itálii a Uhrách. Jako brigádní velitel v hodnosti generálmajora se vyznamenal za prusko-rakouské války vlastní iniciativou v bitvě u Trutnova (1866). Za zásluhy obdržel prestižní Řád Marie Terezie a byl povýšen na barona (1866). Později byl řadu let velitelem v Krakově, svou kariéru završil v hodnosti polního zbrojmistra jako prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora (1882–1890).

Byl synem c. k. podplukovníka Ferdinanda Knebela povýšeného v roce 1841 do šlechtického stavu.^[1][2] Albert pocházel z početné rodiny, měl sedm sourozenců, z nichž ale čtyři zemřeli v dětství.^[3] Studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a do armády vstoupil v roce 1842 jako poručík u 51. pěšího pluku. V roce 1846 byl povýšen na nadporučíka, později se vyznamenal v Itálii během revolučního roku 1848. Několikrát byl pochvalně zmíněn v hlášeních maršála Radeckého a postupoval v hodnostech (kapitán 1848, major 1850). Po roce 1850 sloužil jako pobočník u velitele 8. armádního sboru v Bologni a v této funkci byl v roce 1856 povýšen na podplukovníka.^[4] Během války se Sardinií byl jako pobočník přidělen lombardskému místokráli arcivévodovi Maxmiliánovi. Po válce byl jmenován sekčním šéfem u zemského velitelství pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně a téhož roku byl povýšen na plukovníka (1859).^[5]

V Brně sloužil do roku 1866 a aktivně se zapojil do prusko-rakouské války. K datu 11. června 1866 byl povýšen do hodnosti generálmajora a převzal velení brigády (Brigade Knebel) v rámci 10. armádního sboru.^[6] Vyznamenal se v bitvě u Trutnova, kde svým útokem významně přispěl k rakouskému vítězství.^[7] Za účast ve válce byl dekorován rytířským křížem Řádu Marie Terezie^[8][9][10] a v roce 1867 byl povýšen na barona. Po válce působil jako šéf štábu u vrchního armádního velení.^[11] Od roku 1869 zastával funkci velitele 12. divize a v rámci zemského velitelství pro Halič byl zároveň velitelem v Krakově.^[12] V roce 1871 byl povýšen na polního podmaršála a velitelem v Krakově zůstal do roku 1878.^[13] V letech 1878–1881 byl prezidentem Vojenského odvolacího soudu^[14] a nakonec v letech 1881–1890 zastával funkci prezidenta Nejvyššího vojenského soudního dvora (Oberster Militär-Gerichtshof)^[15][16][17]. V roce 1883 obdržel titulární hodnost polního zbrojmistra a k datu 1. dubna 1890 byl penzionován.^[18] Zemřel krátce poté ve Vídni.

Jeho manželkou byla od roku 1851 Henriette de Courcy (†1906), dcera britského podplukovníka Geralda de Courcy (1776–1848).^[19][20] Z jejich manželství se narodila jediná dcera Zuzana Albertina (*1859), provdaná za Ferdinanda Poche.^[21]

Spolu s otcem užíval od roku 1841 prostý šlechtický stav s predikátem von Treuenschwert. Za účast v bojích během revoluce 1848–1849 obdržel Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací a Vojenský záslužný kříž, byl také dekorován papežským Řádem sv. Řehoře Velikého a toskánským Řádem sv. Josefa. S udělením Řádu železné koruny byl spojen šlechtický titul rytíře (1851). Jako nositel Řádu Marie Terezie měl nárok na povýšení do panského stavu a titul barona získal v roce 1867. Ve funkci prezidenta Vojenského odvolacího soudu obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1879).^[22] Od roku 1876 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 76.^[23][24] V roce 1881 obdržel Řád železné koruny I. třídy.^[25]

Pro jeho pluk č. 76 byl složen pochod 76er Regimentsmarsch, autorem byl vojenský kapelník, český rodák a absolvent Pražské konzervatoře Anton Rosenkranz. Tato skladba je dodnes na repertoáru hudebních souborů rakouské armády při slavnostních příležitostech.^[26]

Jeho jméno připomíná Pomník Knebelovy brigády v Dohalicích zbudovaný na paměť válečných událostí v roce 1866.^[27]

• Profesní biografie Alberta Knebela na webu Rakouského státního archivu