Alessandro Volta

Alessandro Volta
Alessandro Volta
Narození	18. února 1745 Como, Milánské vévodství
Úmrtí	5. března 1827 (ve věku 82 let) Como, Lombardsko-benátské království, Rakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení	tomb of Alessandro Volta
Národnost	Italská
Povolání	fyzik, vynálezce, akademik a chemik
Zaměstnavatel	Univerzita v Pavii
Znám jako	Vynálezce elektrické baterie Objevitel methanu
Ocenění	Copleyho medaile (1794) rytíř Řádu čestné legie člen Královské společnosti Řád železné koruny
Choť	Teresa Peregrini
Děti	Zanino Volta
Funkce	senátor (Italské království; 1809–1814)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta (18. února 1745 Como, Milánské vévodství – 5. března 1827 Como, Lombardsko-benátské království) byl italský fyzik proslulý svými objevy v oboru elektřiny. Objevil například třecí elektřinu, vynalezl Voltův elektrický článek nebo zdokonalil kondenzátor.

Narodil se jako sedmé a poslední dítě ve šlechtické rodině. Do čtyř let téměř nemluvil, a proto mělo jeho okolí obavy, že je slabomyslný.^[1] V sedmi letech mu zemřel otec a vychovával ho strýc. ^[2] Měl se podle rodinné tradice stát knězem nebo právníkem. V roce 1758 začal studovat na jezuitské koleji. Měl skvělou paměť a brzy se naučil latinsky a francouzsky, později zvládl němčinu, nizozemštinu, španělštinu, klasickou řečtinu a dokonce i ruštinu.^[1] V roce 1761 přestoupil na královský seminář v Comu, kde se jeho zájem soustředil na přírodní vědy. V té době se začal zajímat o výzkum elektřiny, prováděl různé experimenty s leydenskou lahví. Roku 1769 publikoval latinsky psané pojednání O přitažlivé síle elektrického ohně a jevech s tím souvisejících, ve kterém zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu.^[2] V dalších letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy.

Od roku 1774 byl profesorem fyziky na gymnáziu v Comu. V roce 1775 vyvinul elektrofor, přístroj umožňující bez tření vytvořit libovolně velký náboj statické elektřiny.^{[1] [3]} Jeho vynález vzbudil zájem v celé Evropě. Zkoumal složení vzduchu a na základě pokusů formuloval hypotézu o jeho složení ze dvou různých plynů. Správně popsal vznik metanu.^{[1] [2]}

V roce 1779 nastoupil na katedru experimentální fyziky univerzity v Pavii. O jeho přednášky byl obrovský zájem, svůj výklad doprovázel ukázkami pomocí přístrojů, které sám navrhl a zhotovil. Vrátil se opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor (1780), stéblový elektrometr (1788). Zabýval se kapacitou elektrických vodičů a začal používat termín elektrické napětí. Uvažoval o principech vzniku bouřek a v roce 1790 vynalezl eudiometr, přístroj umožňující kvantitativní analýzy plynných směsí.^[2]

Cestoval po Evropě, kde osobně poznal řadu významných vědců, mimo jiné George-Louise Leclerca de Buffon, Pierre Simona Laplace, Antoina Lavoisiera, Georga Christopha Lichtenberga. V roce 1782 navštívil také Báňskou akademii v Banské Štiavnici. ^[2][3] Vystoupil před Královskou společností v Londýně se svou dizertační prací o kondenzátoru. Ve Vídni byl v roce 1784 přijat císařem Josefem II. Roku 1791 byl zvolen členem Královské společnosti v Londýně.

V roce 1791 se dozvěděl o pokusech Luigiho Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly se stahují při dotyku kovovým skalpelem. Volta odhalil, že se nejedná o živočišnou elektřinu, ale o reakci kovů, když po řadě pokusů úplně vyloučil živé organismy. Podařilo se mu získat elektřinu tak, že do nádobky se slanou vodou ponořil dvě elektrody z různých kovů. V roce 1793 tak vznikl první galvanický článek a později sériovým spojením těchto článků sestrojil i elektrickou baterii nazvanou Voltův sloup, který umožňoval existenci relativně trvalého elektrického proudu. Tímto objevem se otevřela cesta k praktickému využití elektřiny.^[1][2][3]Dlouholetý názorový spor mezi Voltou a Galvanim rozdělil vědce v celé Evropě do dvou táborů.

Volta o svých výzkumech napsal 20. března 1800 předsedovi Královské společnosti v Londýně a 28. října 1801 přednášel v pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který mu udělil finanční odměnu a dlouhodobě jej podporoval. V roce 1805 byl jmenován rytířem Řádu čestné legie, v roce 1809 se stal italským senátorem a o rok později mu udělil hraběcí titul.

Po svém jmenování senátorem žil Volta téměř nepřetržitě v Miláně se svou rodinou. Oženil se v roce 1794, měl tři syny. ^[1]V roce 1814 zemřel jeho osmnáctiletý syn Flaminio, nadaný matematik. Poté, co byl Napoleon poražen, musel Volta z Milána uprchnout před zlobou lidu, protože byl pokládán za spojence Francouzů. Určitý čas se ukrýval u přátel v Comu, ale již v roce 1815 ho císař František I. jmenoval do funkce děkana fakulty matematiky a fyziky univerzity v Pávii. ^[3]

Po odchodu do důchodu v roce 1819 se uchýlil do svého venkovského sídla v Camnago poblíž Como. Od roku 1823 byl po srdeční mrtvici prakticky hluchý a slepý. Zemřel 5. března 1827 ve věku 82 let. Byl pohřben v hrobce rodinné kaple na místním hřbitově. ^[2][3]

Je po něm pojmenována jednotka elektrického napětí Volt a kráter Volta na přivrácené straně Měsíce.^[4][5]

• Volta (kráter)

• Galerie Alessandro Volta na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alessandro Volta na Wikimedia Commons
• Autor Alessandro Volta ve Wikizdrojích
• Volta na webu Techmania