Alexander von Krobatin

Alexander von Krobatin
Alexander von Krobatin na snímku z r. 1914
Ministr války Rakouska-Uherska
Ve funkci: 9. prosince 1912 – 10. dubna 1917
Předchůdce	Moritz von Auffenberg
Nástupce	Rudolf Stöger-Steiner von Steinstätten
Velitel 10. armády na italské frontě
Ve funkci: 8. dubna 1917 – 3. listopadu 1918
Předchůdce	Karl Scotti
Nástupce	funkce zanikla
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní maršál (1917), generálplukovník (1916), polní zbrojmistr (1910), polní podmaršál (1905), generálmajor (1904)
Narození	2. září 1849 Olomouc Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	27. prosince 1933 (ve věku 84 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Titul	svobodný pán (1915)
Alma mater	Voj. akademie Hranice VŠ technická Vídeň
Profese	pedagog, politik a voják
Ocenění	rytíř velkokříže Řádu svatého Řehoře Velikého (1914) čestný doktor Technické univerzity Vídeň Řád železné koruny rytíř velkokříže Řádu sv. Štěpána Uherského Královský uherský řád sv. Štěpána
Commons	Alexander von Krobatin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexander svobodný pán von Krobatin (2. září 1849 Olomouc – 27. prosince 1933 Vídeň), byl rakousko-uherský generál, vojenský pedagog a politik. V c. k. armádě sloužil od roku 1869, uplatnil se jako štábní důstojník a pedagog na několika vojenských školách. Řadu let byl vysokým úředníkem na ministerstvu války a postupoval v hodnostech. V letech 1912–1917 byl ministrem války Rakouska-Uherska. Za první světové války rezignoval na funkci ministra a jako vojevůdce byl odeslán na italskou frontu. V roce 1917 dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti polního maršála. Po rozpadu monarchie byl penzionován a dožil v soukromí ve Vídni.

Biografie

Pocházel z rodiny slovinského původu, narodil se v Olomouci jako mladší syn c. k. podplukovníka Georga Krobatina (1807–1875; původní příjmení Hrovatin).^[1] První vojenskou průpravu získal na kadetní škole v [[Maribor]u, poté v roce 1869 absolvoval Jezdeckou akademii v Hranicích. Vyřazen byl v hodnosti poručíka a vojenskou službu zahájil ve Vídni. V letech 1871–1873 také absolvoval vyšší dělostřelecký kurz a v letech 1874–1876 i kurz technické chemie na Vídeňské vysoké škole technické. V letech 1877–1882 vyučoval v hodnosti nadporučíka (1873) a kapitána (1879) Technické vojenské akademii, byl také autorem několik učebnic chemie pro potřeby armády. V roce 1889 získal hodnost majora a stal se velitelem Dělostřelecké kadetní školy ve Vídni.^[2] Roku 1895 byl povýšen na plukovníka a stal se velitelem 1. dělostřeleckého pluku v Krakově.^[3] Koncem října roku 1896 byl jmenován přednostou 7. odboru říšského ministerstva války a tuto funkci zastával do roku 1904, mezitím byl povýšen do hodnosti generálmajora (1900).^[4][5] V letech 1904–1912 zastával na ministerstvu války vysoký post sekčního šéfa a dále postupoval v hodnostech (polní podmaršál 1905, polní zbrojmistr 1910).^[6]

Ministr války

Od 9. prosince 1912 do 10. dubna 1917 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).^[7] Jeho jmenování do funkce bylo vnímáno jako posun v prosazování tvrdšího kurzu zahraniční politiky Rakouska-Uherska, jehož hlavními představiteli byli náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf a následník trůnu František Ferdinand d'Este.^[8] Ve funkci se zasloužil o nasazení rychlopalných děl do výzbroje armády a dokončil zavádění těžkých minometů o ráži 305 mm, které objednal pro armádu již předchozí ministr Moritz von Auffenberg.^[4] Po sarajevském atentátu byl jedním z těch, kteří volali po okamžité odvetě vůči Srbsku.^[9] Zasloužil se pak o provedení rychlé mobilizace a prvotního nástupu vojsk na bojiště.^[10] Během válečných let měl pak na starosti především zásobování armád na několika frontách. K zásadnímu obratu došlo v roce 1916 vstupem Rumunska do války na straně Trojdohody a Rakousko-Uhersko tím ztratilo předního dodavatele obilí. Krobatin se následně snažil prosadit absolutní vojenskou kontrolu nad obchodem s potravinami, s tímto návrhem ale narazil v ministerské radě. K datu 26. února 1916 jako jeden z prvních obdržel nově zřízenou hodnost generálplukovníka. Po nástupu Karla I. a odvolání náčelníka generálního štábu Conrada zůstal v nejužším vedení monarchie v izolaci se svými militantními postoji a v dubnu 1917 na vlastní žádost opustil funkci ministra války.

K datu 8. dubna 1917 byl jmenován velitelem 10. armády na italské frontě. V říjnu 1917 se zde zapojil do těžkých bitev s Italy a vynikl účastí v bitvě u Caporetta. K datu 5. listopadu 1917 dosáhl nejvyšší možné hodnosti polního maršála. Ještě v červnu 1918 podnikl poslední pokus o rakousko-uherskou ofenzívu na italské frontě.^[4] V závěru války byl k datu 1. prosince 1918 penzionován^[11] a od té doby žil v soukromí ve Vídni.

Tituly a ocenění

V roce 1881 byl spolu se svými sourozenci povýšen do šlechtického stavu, v čemž byly zohledněny zásluhy jejich zemřelého otce. Jako sekční šéf na ministerstvu války obdržel v roce 1910 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[12] Od roku 1911 byl čestným majitelem 14. dělostřeleckého pluku dislokovaného v Innsbrucku.^[13] V roce 1915 byl povýšen do stavu svobodných pánů^[14] a v roce 1917 se stal doživotním členem Panské sněmovny. Během své vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[15]

Rakousko-Uhersko

• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1885)
• Řád železné koruny III. třídy (1895)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1903)
• Řád železné koruny II. třídy (1904)
• komandérský kříž Leopoldova řádu (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• velkokříž Leopoldova řádu (1913)
• Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1916)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1916)
• Vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1917)

Zahraničí

• Řád lva a slunce III. třídy (Persie, 1899)
• Vojenský záslužný kříž (Španělsko, 1900)
• Řád lva a slunce II. třídy (Persie, 1902)
• Řád rumunské hvězdy (Rumunsko, 1904)
• velkokříž Řádu za vojenské zásluhy (Bulharsko, 1905)
• Řád pruské koruny I. třídy (Německo, 1907)
• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko, 1908)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo, 1909)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko, 1914)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát, 1914)
• Řád bílého slona I. třídy (Thajsko, 1914)
• Železný kříž II. třídy (Německo, 1914
• Železný kříž I. třídy (Německo, 1914)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko, 1915)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko, 1915)
• Řád Osmanie II. třídy (Osmanská říše, 1915)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko, 1916)

Odkazy

Reference

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 203–205 (heslo Alexander Krobatin) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Alexander von Krobatin na webu rakouského parlamentu
• Alexander von Krobatin na webu Muzea v Hranicích na Moravě
• Alexander von Krobatin na webu valka.cz

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexander von Krobatin na Wikimedia Commons