Alexandr Beer

genpor. Alexandr Beer
Narození	7. února 1917 Vranov nad Topľou Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	31. prosince 2015 (ve věku 98 let) Praha Česko Česko
Národnost	Slováci
Vojenská kariéra
Hodnost	Generálporučík
Doba služby	1941–1946
Sloužil	Československo
Složka	1. československý armádní sbor
Války	Druhá světová válka
Bitvy	Bitva u Sokolova Bitva u Kurska Bitva o Kyjev Bitva o Bílou Cerekev Bitva o Žaškov
Vyznamenání	Československý válečný kříž 1939 Řád Bílého lva II. tř. Pamětní medaile náčelníka Generálního štábu Ozbrojených sil Slovenské republiky I. stupně Čestný občan Prahy 2
multimediální obsah na Commons

Alexandr Beer, zmiňovaný též jako Alexander Beer (7. února 1917 Vranov nad Topľou – 31. prosince 2015 Praha^[1]) byl generál Armády České republiky. Byl veteránem bitvy u Dukly, Sokolova a u Kurska, kde díky svým znalostem německého jazyka pomáhal při překladu výslechů německých důstojníků Wehrmachtu a SS. Alexandr Beer byl nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky, Řádu Bílého lva, kterým byl dekorován roku 2012.

Alexandr Beer se narodil 7. února 1917 ve Vranově na Topľou do rodiny židovského původu.^[2] Jeho rodiče později zahynuli v koncentračním táboře.^[2]

Absolvoval gymnázium v Košicích a studoval vyšší školu textilní v Brně. Před okupací byl zaměstnán v průmyslu.^[2][3]

V roce 1939 se rozhodl utéct z Protektorátu přes Švýcarsko do Anglie. Na švýcarských hranicích byl však švýcarskými orgány zadržen a předán Německu. Po třítýdenním pobytu v německém vězení byl deportován zpět do Prahy, kde však před cílem cesty z transportu utekl. Poté utekl do Polska, kde se náhodou sešel se svým bratrem. Po napadení Polska utekl do Sovětského svazu se skupinou, v níž byl i komunistický senátor Antonín Zmrhal. Po sérii výslechů a třítýdenní internaci v bývalém carském sídle v obci Opalicha jim byla nabídnuta práce. Alexandr Beer přijal práci v textilní továrně u Moskvy.^[3] Oženil se se španělskou interbrigadistkou, která utekla před Francovým režimem do SSSR.^[2]

Po napadení Sovětského svazu Německem (22. června 1941) se nejprve s domobranou účastnil budování zákopů na obranu Moskvy, poté mu byla povolena evakuace a odjel se ženou do kazašské Karagandy, kde si opět našel práci v textilním průmyslu. Poté napsal plukovníku Svobodovi, aby si jej vyžádal do nově tvořené armády v Buzuluku, protože bez této podpory nebylo jeho žádosti o propuštění vyhověno.^[2][3]

Účastnil se bitvy u Sokolova, v níž byl velitelem minometného roje, byl zraněn a dostal se do nemocnice v Mičurinsku.^[3] Zde se mladé lékařce podařilo zachránit před amputací nohu, kterou postihla gangréna.^[4] Poté se dostal k bitvě u Kurska, kde díky svým znalostem německého jazyka tlumočil u výslechů německých důstojníků Wehrmachtu a SS,^[3][4]. Poté se dostal do Novochopersku k československým vojákům, absolvoval cvičení a učil se v důstojnické škole^[2]. Poté se jako velitel tanku účastnil bitvy o Kyjev, bitvy o Bílou Cerekev a o Žaškov. Po příchodu na Volyň byl velitelem tankového učiliště na výcvik volyňských Čechů v Sadaguře. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace, při níž byl v Nižném Komárniku opět raněn.^[3] Jako zástupce velitele tankového praporu se podílel na osvobození Ostravy a Prahy.^[5] V závěru ostravské operace se stal technickým důstojníkem praporu.^[2]

V roce 1946 demobilizoval a poté získal hodnost nadporučíka. Nastoupil do Centrotexu a vstoupil do KSČ,^[3] přesvědčením byl sociální demokrat.^[2] V roce 1951 byl omylem na 48 hodin zavřen^[3] v rámci represí proti zahraničním vojákům, přitom byl československými bezpečnostními orgány zmlácen jak doma, tak poté v Petschkově paláci^[4] a byla mu provedena domovní prohlídka.^[2] Po přiznání omylu byl Státní bezpečností propuštěn, avšak i poté nesměl dva týdny vycházet z domu, byl hlídán Státní bezpečností a bylo mu znemožněno telefonovat.^[2][3] Jak uvádí, poté už „jim nevěřil“.^[4] Poté odešel z Centrotexu, ale pokračoval v práci v textilním průmyslu,^[3] poté na ministerstvu lehkého průmyslu.^[2]

Své ženě se během bojů odcizil a ona se vrátila roku 1948 z Moskvy do Španělska, kde si vzala jiného muže.^[2] Alexandr Beer se oženil podruhé a toto manželství vydrželo 55 let.^[2]

V srpnu 1968 vyvěsil z okna černý prapor.^[4] Kvůli tomu v roce 1968 byl vyloučen z KSČ a přišel o lukrativní zaměstnání.^[2] Pracoval jako technik v pražské továrně Tiba, poté se díky kontaktům s ministrem Svačinou dostal na ministerstvo průmyslu, kde pracoval až do roku 1989, a to i v důchodovém věku.^[2] Po roce 1989 pracoval v nadnárodní společnosti. V roce 2005 odešel do důchodu.^[3]

Beer uvádí, že když bylo navrženo jeho povýšení na generála, komise na ministerstvu obrany návrh vyřadila s odůvodněním, že jeho minulost v různých vysokých funkcích nasvědčuje jeho spolupráci s komunistickým režimem.^[2] Hodnost brigádního generála mu pak udělil prezident Václav Klaus 8. května 2010.^[6]

Byl dlouholetým místopředsedou Československé obce legionářské,^[5] a to do 4. června 2011.^[7][8]

V roce 2011 protestoval proti pomníku v Novém Boru,^[4] věnovanému osmi zdejším Němcům, z toho třem starcům a dvěma ženám, kteří byli za údajné přechovávání zbraní 2. června 1945 na náměstí v Novém Boru nejprve několik hodin mučeni a potom zastřeleni příslušníky československé armády a revoluční gardy a jsou pohřbeni v hromadném hrobu na neznámém místě. Tzv. symbolický hrob na novoborském lesním hřbitově na hrobovém místě pronajatém k tomu účelu radou města na své náklady v roce 2006 vybudovala rodina MUDr. A. Trägera, který 3. června 1945 utekl z transportu odsouvaných Němců organizovaného Rudou armádou a jako nezvěstný byl později prohlášen za mrtvého. Nejméně jedna ze zastřelených osob byla příslušníkem NSDAP a dr. Träger byl členem jak NSDAP, tak SS. Alexandr Beer se přidal k místním odpůrcům pomníku, kteří jej považují za nepatřičný a za obcházení zákona o pohřebnictví. Alexandr Beer jej označil za projev revanšismu. Události věnoval Jan Tichý novelu a divadelní hru „32 hodin mezi psem a vlkem“, která podle odpůrců lživě očerňuje příslušníky československé armády a „je možné ji vnímat jako jistou obhajobu oněch popravených německých mužů a žen“.^[9] Divadelní hra například označuje československé vojáky za příslušníky armády gen. Ludvíka Svobody, ačkoliv ve skutečnosti se akce účastnily výhradně vojenské síly sestavené v Mladé Boleslavi a popravu vykonal 47. pěší pluk pod velením podplukovníka Josefa Sekáče.^[10]

28. října 2012 mu prezident Václav Klaus propůjčil Řád Bílého lva vojenské skupiny za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. Ve zdůvodnění jeho udělení bylo též konstatováno, že za své hrdinství obdržel řadu vysokých vojenských vyznamenání a že stále aktivně působí na veřejnosti a především pak mezi mládeží a svým veřejným vystupováním přispívá k udržování a šíření odkazu národního odboje.^[5]

Mezi prvním a druhým kolem první přímé volby prezidenta na začátku roku 2013 vyzval na tiskové konferenci několika organizací prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga k odstoupení z kandidatury kvůli jeho názoru, že Benešovy dekrety jsou již neplatné, respektive vyhaslé, a kvůli výrokům na adresu vlády Edvarda Beneše a poválečných událostí v Československu (naznačujících, že dnes by původci takových opatření byli povoláni před Mezinárodní soudní dvůr). Jeho názory a postoje označil za neslučitelné s funkcí prezidenta republiky a označil za ostudu republiky, že tento člověk vůbec kandiduje. Podle Beera Schwarzenberg hrubě degradoval hrdinství českých vlastenců a vojáků.^[11][12] Přitom mu Beer údajně vytkl i členství jeho tchána v SA, za nejhorší členy SS a SA označil Rakušany.^[13] K Beerovu vyjádření se připojil i veterán Pavel Vranský, naopak mluvčí Čs. obce legionářské Ladislav Lenk se od něj jménem své organizace distancoval a označil jej za osobní stanovisko pana Alexandra Beera, přičemž připomenul, že již je jen řadovým členem.^[14]

Dne 28. října 2013 jej prezident Miloš Zeman povýšil do hodnosti generálmajora.^[15]

U příležitosti 70. výročí konce II. světové války byl Alexandr Beer prezidentem Milošem Zemanem jmenován do hodnosti generálporučíka.^[16] Alexandr Beer zemřel 31. prosince 2015 v Praze.

• 1948 - Sokolovská pamětní medaile^[17]
• Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945^[18]
• Československá medaile za zásluhy, I. stupeň
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• Československý válečný kříž 1939
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí, se štítkem SSSR
• Pamětní medaile k 60. výročí ukončení druhé světové války^[19]
• Medaile "Za věrnost Ozbrojeným silám Slovenské republiky"^[20], I. stupně
• 2003 - Záslužný kříž ministra obrany České republiky^[21], III. stupně
• Jubilejní medaile 60. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 – Rusko, 2005
• 2007 - Čestné občanství MČ Praha 2 uděleno 8. října
• 2010 - Kříž obrany státu ministra obrany České republiky
• 2012 - Řád Bílého lva, II. tř. vojenská skupina
• 2015 - Pamětní medaile náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil Slovenské republiky^[22], 1. stupeň

• Poprava Němců v Novém Boru

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Beer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr Beer
• Alexandr Beer na portálu Paměť národa
• Válka. cz., Beer Alexander