Alexandr Nikolajevič Jakovlev

Alexandr Nikolajevič Jakovlev
1. předseda Ruské sociálně-demokratické strany
Ve funkci: 18. února 1995 – 23. března 2000
Nástupce	Konstantin Alexejevič Titov
člen Politbyra ÚV KSSS
Ve funkci: 28. června 1987 – 13. července 1990
tajemník ÚV KSSS
Ve funkci: 6. března 1986 – 13. července 1990
7. velvyslanec Sovětského svazu v Kanadě
Ve funkci: 1. června 1973 – 29. října 1983
Předchůdce	Boris Pantělejmonovič Mirošničenko
Nástupce	Alexej Alexejevič Rodionov
Stranická příslušnost
Členství	KSSS (1944–1991) RSDS (1995–2002)
Vojenská služba
Služba	Rudá armáda
Složka	Sovětské námořnictvo
Doba služby	1941–1943
Hodnost	nadporučík
Narození	2. prosince 1923 Koroljovo, Jaroslavská gubernie, RSFSR, Sovětský svaz Sovětský svaz
Úmrtí	18. října 2005 (ve věku 81 let) Moskva, Rusko Rusko
Příčina úmrtí	cévní mozková příhoda
Místo pohřbení	Trojekurovský hřbitov v Moskvě
Choť	Nina Ivanovna Smirnovová
Rodiče	Nikolaj Alexejevič Jakovlev Agafja Michajlovna Ljapuškinová
Děti	2 (Natalija a Anatolij)
Ocenění	Řád rudého praporu Řád rudé hvězdy Řád přátelství mezi národy Order of St. Sergius of Radonezh 3rd class Řád osvoboditele … více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr Nikolajevič Jakovlev (rusky Александр Николаевич Яковлев; 2. prosince 1923 – 18. října 2005) byl sovětský a ruský politik, diplomat a publicista.

V letech 1938 až 1941 navštěvoval střední školu v osadě Krasnyje Tkači. Po napadení Sovětského svazu Německem byl dne 6. srpna 1941 povolán do Rudé armády. Podle svých vzpomínek sloužil Jakovlev jako vojín u výcvikového dělostřeleckého praporu, poté byl zařazen jako účastník kurzu na 2. leningradské střelecko-kulometné učiliště, evakuované z Leningradu do Glazova. Po absolvování učiliště 2. prosince 1942 byl Jakovlev převelen do aktivní služby jako velitel čety 6. brigády námořní pěchoty Baltského loďstva v rámci Volchovského frontu. V srpnu 1942 byl těžce raněn a převezen do týlu na léčení. V nemocnici pobyl až do února 1943 a následně byl demobilizován.

Po své demobilizaci zaujímal od listopadu 1943 do listopadu 1944 post odborného asistenta a vedoucího katedry Vojenské a tělovýchovné průpravy Jaroslavského pedagogického institutu K. D. Ušinského. Současně zde studoval na fakultě historie. Roku 1944 vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Studia na Jaroslavském pedagogickém institutu nedokončil, v říjnu 1945 byl vyslán ke studiu na Vysokou stranickou školu Ústředního výboru VKS(b), avšak jeho studium netrvalo dlouho, neboť v rámci reorganizace školy byl roku 1946 dán k dispozici jaroslavskému oblastnímu výboru strany.

Dva roky působil jako instruktor oddělení propagace a agitace jaroslavského oblastního výboru VKS(b), poté byl do roku 1950 členem redakce regionálních novin Severnyj rabočij. Roku 1950 se stal zástupcem vedoucího oddělení propagace a agitace jaroslavského OV a následujícího roku vedoucím oddělení škol a vysokých škol téhož OV. Roku 1953 byl Jakovlev převeden do Moskvy, kde od března 1953 do roku 1956 pracoval jako instruktor ÚV KSSS v oddělení škol a poté oddělení vědy, škol a vysokých škol. Roku 1956 byl vyslán na Akademii společenských věd při ÚV KSSS, kde studoval postgraduál na katedře mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. V letech 1958 až 1959 absolvoval stáž na americké Columbia University.

V roce 1960 absolvoval na akademii, když obhájil dizertaci na téma Kritika americké buržoázní literatury v otázce zahraniční politiky USA v letech 1953–1957. Mezi dubnem 1960 a rokem 1973 pracoval v administrativě ÚV KSSS v oddělení propagandy. Postupně vystřídal posty instruktora, vedoucího odboru, od července 1965 první zástupce vedoucího oddělení propagandy a poslední čtyři roky jeho vedoucí. Současně byl v letech 1966 až 1973 členem redakce časopisu Kommunist. Roku 1967 obhájil disertační práci na téma Politická věda USA a základní zahraničněpolitické doktríny amerického imperialismu (kritická analýza poválečné politické literatury o problémech války, světa a mezinárodních vztahů 1945–1966). Stál u zrodu druhého programu Vsesojuznoho radia - rádia Majak, které začalo vysílat v roce 1964.

V srpnu 1968 byl poslán do Prahy, kde jako reprezentant ÚV KSSS dohlížel na situaci v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po týdnu se vrátil do Moskvy, kde při rozhovoru s generálním tajemníkem KSSS Leonidem Brežněvem vystoupil proti odstavení generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka.

V listopadu 1972 zveřejnil v novinách Literaturnaja gazeta článek Proti antihistorismu, ve kterém vystoupil proti nacionalismu (včetně literárních časopisů). Tento článek zhoršil i tak existující spory v prostředí inteligence mezi tzv. „západníky“ a „domácími“. V souvislosti s kritikou článku ze strany Michaila Alexandroviče Šolochova a po příslušném projednání této záležitosti na sekretariátu a v politbyru ÚV KSSS byl Jakovlev roku 1973 odvolán z funkcí ve stranické administrativě a jmenován velvyslancem v Kanadě, kde pobyl dalších 10 let.

Roku 1983 navštívil Kanadu člen politbyra a tajemním ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov, obnovil vztahy s Jakovlevem a poté trval na jeho návratu do Moskvy. Roku 1984 byl Jakovlev zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a o rok později byl jmenován vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS. Roku 1986 se stal členem a tajemníkem ÚV KSSS, spravujícím otázky ideologie, informací a kultury. Na červnovém plénárním zasedání roku 1987 byl zvolen do politbyra ÚV KSSS a v roce 1989 se stal delegátem na Sjezdu lidových poslanců Sovětského svazu.

Po rozpadu Sovětského svazu zaujímal od ledna 1992 post viceprezidenta Gorbačovovy nadace. Na konci roku 1992 se stal předsedou prezidentské komise pro rehabilitaci obětí politických represí. V letech 1993 až 1995 také vedl Federální agenturu pro televizní a rozhlasovou státní společnost Ostankino. Od roku 1995 byl předsedou představenstva společnosti ORT. Stejného roku se stal prvním předsedou Ruské sociálně-demokratické strany. Byl v čele Mezinárodní nadace „Demokracie“ (Nadace Alexandra N. Jakovleva), ve které připravil tisk historických dokumentů, Mezinárodní nadace milosrdenství a zdraví a Leonardo-klubu. V lednu 2004 se připojil ke skupině Výbor 2008: Svobodná volba. Dne 28. dubna 2005 se stal členem dozorčí rady nevládní organizace Otkrytaja Rossija (Otevřené Rusko).

• Řád Říjnové revoluce – 4. června 1971
• Řád rudého praporu
• Řád rudého praporu práce – udělen třikrát
• Řád Vlastenecké války I. třídy
• Řád přátelství mezi národy – 1. prosince 1983
• Řád rudé hvězdy – 13. ledna 1946

• Řád Za zásluhy o vlast II. třídy – 2. prosince 1998
• Řád Sergeje Radoněžského III. třídy – ruská pravoslavná církev, 1997^[1]

• Řád kříže země Panny Marie II. třídy – Estonsko, 3. února 2003^[2]
• Řád litevského velkoknížete Gedymina – Litva
• Řád tří hvězd – Lotyšsko
• velký záslužný kříž s hvězdou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo
• komtur Řádu za zásluhy Polské republiky – Polsko, 2005 – udělil prezident Aleksander Kwaśniewski^[3]
• Řád osvoboditele – Venezuela

Jakovlev je autorem řady dokumentárních a memoárových děl. Česky vyšlo:

• Rusko plné křížů. Od vpádu do pádu bolševismu. Doplněk Brno, 2008, ISBN 978-80-7239-211-7

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Яковлев, Александр Николаевич na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Nikolajevič Jakovlev na Wikimedia Commons