Alexandr Romanovič Lurija

Alexandr Romanovič Lurija
Rodné jménoАлександр Романович Лурия
Narození3.jul. / 16. července 1902greg.
Kazaň, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí14. srpna 1977 (ve věku 75 let)
Moskva, RSFSRRSFSR RSFSR
Alma materKazan State Medical University (do 1921)
První moskevská státní lékařská univerzita I. M. Sečenova (do 1937)
Povolánílékař, psycholog, speciální pedagog a antropolog
ZaměstnavatelLomonosovova univerzita
Oceněníhonorary doctor of the Maria Curie-Skłodowska University (1974)
Řád rudého praporu práce
Leninův řád
Řád čestného odznaku
Cena M. V. Lomonosova
RodičeRoman Luriya
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr Romanovič Lurija, rusky Александр Романович Лурия (16. července 1902, Kazaň – 14. srpna 1977, Moskva) byl sovětský psycholog a neuropsycholog židovské národnosti.

Byl profesorem Moskevské univerzity. Jeho nejznámější příspěvky se týkají paměti, jazyka a mentální retardace. Zpočátku byl propagátorem psychoanalýzy v SSSR, roku 1924 však potkal Lva Vygotského, který ho silně ovlivnil, Lurija se stal jeho žákem a posléze klíčovým představitelem jeho nového psychologického směru, tzv. kulturně-historické psychologie (spolu s Alexejem Nikolajevičem Leonťjevem). Známé jsou jeho výzkumy původního obyvatelstva ve Střední Asii z 30. let, které posílily jeho přesvědčení o determinaci mysli kulturním kontextem. Posléze se věnoval například studiu psychologie jednovaječných dvojčat, u nichž hledal odpověď, které aspekty mysli jsou vrozené, a které naučené. Během druhé světové války, kdy byl zaúkolován pomáhat vojákům Rudé armády se zraněním hlavy a poškozením mozku, vstoupil též na pole neuropsychologie. Byl 69. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.[1]

Při studiu negramotných kmenů žijících v letech 1931 až 1932 v odlehlých oblastech Uzbekistánu doložil,[2] že používání logiky a užívání sylogismů je nutné se naučit.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152
  2. ↑ LURIJA, Aleksandr Romanovič. O historickém vývoji poznávacích procesů. Překlad Jaromír Janoušek. 1. vyd. Praha: Academia, 1976. 186 s. 
  3. ↑ VOPĚNKA, Petr; SERVÍT, František. Eukleides, Základy. 2. vyd. Nymburk: OPS, 2008. 154 s. ISBN 978-80-903773-7-0. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce