Alexandr Stěpanovič Popov

Alexandr Stěpanovič Popov
Narození4.jul. / 16. března 1859greg.
Krasnoturjinsk
Úmrtí31. prosince 1905jul. / 13. ledna 1906greg. (ve věku 46 let)
Petrohrad
Alma materPermský duchovní seminář
Fakulta fyziky a matematiky Petrohradské státní univerzity
PracovištěSaint Petersburg State Electrotechnical University
Oborfyzika
OceněníŘád sv. Anny 2. třídy
Řád sv. Stanislava 2. třídy
Řád sv. Anny 3. třídy
medaile Na památku vládnutí imperátora Alexandra III.
PodpisAlexandr Stěpanovič Popov – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Princip Popovova indikátoru blesků. Koherer C je zapojen mezi anténou A a zemí G. E je elektromagnet zvonku B, jehož kotva zároveň zvoní i poklepává na koherer. Relé R působí jako zesilovač signálu, kdežto cívky L filtrují šum reléových kontaktů.
Popovův indikátor blesků se zapisovačem (vlevo)

Alexandr Stěpanovič Popov (Александр Степанович Попов; 16. března 1859 – 13. ledna 1906)[1] byl ruský fyzik a vynálezce, průkopník bezdrátové telegrafie, na niž později navázalo i rozhlasové vysílání.

Život a dílo

Alexander Stěpanovič Popov se narodil v rodině duchovního a po studiu fyziky na Petrohradské univerzitě přednášel od roku 1883 v Torpédovém ústavu Ruské námořní školy v Kronštadtu u Petrohradu. Roku 1893 navštívil Kolumbovskou výstavu v Chicagu, kde se setkal s dalšími badateli v oboru a seznámil se s pracemi Olivera Lodge a Heinricha Hertze.

Popov byl požádán, aby pro petrohradskou meteorologickou stanici zkonstruoval indikátor blesků. Později se ukázalo se, že jeho „bleskojev“ registroval nejen blesky, ale i umělé záblesky, krátké a dlouhé - telegrafické tečky a čárky. 7. května 1895 Popov předvedl svůj přístroj členům Ruské fyzikálně technické společnosti: bleskosvod jako anténa, koherer, telegrafní relé a elektrický zvonek. Palička zvonku zároveň klepala na koherer, aby se piliny vrátily do původního stavu, což se u jeho předchůdců muselo dělat ručně. V prosinci téhož roku oznámil dosažení pravidelného spojení, což 21. března 1896 veřejně předvedl na petrohradské univerzitě mezi budovami, vzdálenými od sebe 250 metrů.

A. S. Popov si svůj vynález původně patentovat nedal, kdežto Guglielmo Marconi své zařízení patentoval dva měsíce po Popovových pokusech, o nichž nevěděl. Roku 1898 začal francouzský podnikatel Ducretet vyrábět zařízení pro bezdrátovou telegrafii podle Popovova vzoru. Roku 1899 se Popovovi podařilo bezdrátové spojení s lodí na vzdálenost téměř 50 km, ale teprve v únoru roku 1900 dostal britský patent číslo 2797 na “Zdokonalení kohereru pro telegrafní signalizaci”. Marconi a Braun dostali v roce 1909 Nobelovu cenu za „přínos k rozvoji bezdrátové telegrafie“.

Koncem roku 1899 ztroskotala ruská válečná loď Admiral Apraksin u ostrova Hogland ve Finském zálivu. Posádka nebyla ohrožena a zůstala na lodi, na návrh A. S. Popova však postavila na ostrově bezdrátovou stanici, která mohla komunikovat s námořním velitelstvím v Kronštadtu (přes bezdrátovou stanici v Kotce).[1] Nouzové signály z ostrova Hogland pomohly zachránit i 50 finských rybářů, kteří uvázli na ledové kře.

A. S. Popov a rozhlas

V SSSR i v Rusku je Popov pokládán za vynálezce rozhlasu, na němž se ovšem podílela řada vynálezců. Vysokofrekvenční elektromagnetické vlny, které se šíří rychlostí světla, předpověděl britský fyzik James Clerk Maxwell a jejich existenci empiricky prokázal v letech 1886–1889 německý fyzik Heinrich Hertz, který zjistil a změřil jejich důležité vlastnosti, žádný praktický význam však svým výsledkům nepřikládal. Hertz používal jiskrový generátor a půlvlnný dipól s parabolickým reflektorem na vysílací i přijímací straně, jako detektor sloužilo malé jiskřiště.

Na Hertzovy publikace navázala řada badatelů, například francouzský fyzik Édouard Branly, který 1890 vynalezl citlivější detektor (koherer),[1] skleněnou trubičku naplněnou železnými pilinami, jejichž vodivost působením vysokofrekvenčního pole vzrostla. Dále britský fyzik Sir Oliver Lodge, který objevil význam naladění vysílače s přijímačem, německý fyzik Karl Ferdinand Braun, vynálezce laděného obvodu a krystalového detektoru, nebo italský vynálezce Guglielmo Marconi (1874–1937), který roku 1894 postavil indikátor blesků a pracoval na prakticky použitelných komunikačních zařízeních. Objevil význam antény a uzemnění a zdokonalil telegrafní klíč i zapisovač. Roku 1896 předvedl své zařízení britské vládě a brzy komunikoval na vzdálenosti v desítkách kilometrů.

Ocenění

A. S. Popov byl vyznamenán vysokými ruskými řády sv. Anny a sv. Stanislava. Jeho vynález hrál později v sovětské propagandě značnou roli a den 7. května se slavil jako „Den rozhlasu“.[1] Podle Popova se jmenovala a jmenuje řada vědeckých ústavů (například Tesla VÚST v Praze), planetka číslo 3074 dostala roku 1979 jméno Popov.[2]

Někteří potomci A. S. Popova po roce 1917 emigrovali do USA, kde se jeho synovec Pavel stal vyhledávaným lékařem a prasynovec Jegor (1913–2001) byl profesorem na UC Berkeley.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alexander Stepanovich Popov na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d Мишенков, С. Л. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-10-28]. Heslo ПОПО́В. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-25. (rusky) 
  2. ↑ http://planety.astro.cz/planetka-3074

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Popov, Alexander Stěpanovič. Sv. 20, str. 231; sv. 28, str. 1039

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Popov receiver.png
Pictorial diagram of the circuit of Alexander Stepanovich Popov's 1895 coherer receiver, one of the earliest radio receivers. Built as a lightning detector, to warn of approaching thunderstorms by detecting the radio pulses from lightning strikes, Popov first demonstrated it before the Russian Physics and Chemical Society in St. Petersburg 7 May 1895 by receiving transmissions from a spark gap transmitter.

The device uses a primitive radio wave detector called a coherer (C), consisting of a glass tube containing metal filings between two electrodes. When radio waves are applied to the coherer electrodes it causes the coherer to become conductive. Before it can receive another signal, the metal filings must be mechanically disturbed by tapping the coherer, to restore it to the high-resistance receptive state. An advantage of Popov's receiver is that the coherer is automatically reset immediately after receiving a signal by tapping the glass tube with the arm of the electric bell used to indicate the arrival of the radio signal.

The electrodes of the coherer are connected to a wire aerial (A) and a ground (earth) connection (G). The coherer electrodes are also connected in a second circuit to a battery (V) and a relay (R). When a radio signal from the antenna is applied across the electrodes, it causes the metal filings to become conductive. The current from the battery passes through the coherer and the relay's electromagnet, closing its contacts. This applies current to the bell's electromagnet (E), which pulls it's springy arm over to tap the bell (B). When the arm springs back it taps the coherer, resetting it.

The relay is needed because the coherer won't pass enough current to ring the bell by itself. The chokes (L) prevent the impulsive radio noise from the relay's contacts from triggering the coherer again.

Alterations to image: added ground symbol, labeled parts in red.
Popov1.jpg
One of the first radio receivers, constructed by Russian engineer Alexander Stepanovich Popov in 1895 as a lightning detector. On May 7, 1895, he demonstrated the reception of radio pulses from a spark-gap radio transmitter. Along with Guglielmo Marconi, Popov shares credit for the invention of the radio receiver, and the first radio communication. May 7 is celebrated in as Radio Day in Eastern Europe.

The device consists of a primitive radio wave detector called a coherer, a glass tube containing metal filings between two electrodes (center). The electrodes were connected to a suspended wire antenna and a ground connection. When a radio wave struck the antenna, the coherer would become conductive. The coherer was also connected to a DC circuit with a battery and a relay (metal cylinder, bottom right). When the coherer became conductive, current from the battery would turn on the relay, which would send current through an electromagnet to pull an arm over and ring a bell (upper center). When the clapper arm sprang back it would tap the coherer tube, jarring the filings, resetting it to its nonconductive state, making it ready for the next radio signal. The relay would also send a pulse to a chart recorder (white cylinder) which would make a mark on a chart paper, recording the occurrance. In 1896 Popov mounted the device on the roof of the Military Academy, and it recorded lightning strikes up to 50 km away.