Alexandr Uexküll-Gyllenband

Alexander hrabě Uexküll-Gyllenband
Kapitán císařské gardy (Kapitän der k.u.k. Leibgarde-Reiter-Eskadron)
Ve funkci: 1909 – 1915
Předchůdce	Rudolf kníže z Lichtenštejna
Nástupce	Karl Tersztyánszky von Nádas
Velitel 4. armádního sboru v Budapešti (Zemský velitel v Uhrách)
Ve funkci: 1905 – 1908
Předchůdce	Rudolf princ Lobkowicz
Nástupce	Hubert von Czibulka
Velitel 2. armádního sboru ve Vídni (Zemský velitel pro Dolní Rakousy a jižní Moravu)
Ve funkci: 1894 – 1905
Předchůdce	Anton von Schönfeld
Nástupce	Ferdinand Fiedler
Velitel 1. armádního sboru v Krakově (Zemský velitel pro západní Halič, Slezsko a severní Moravu)
Ve funkci: 1893 – 1894
Předchůdce	Edmund von Krieghammer
Nástupce	Eugen von Albori
Velitel 6. armádního sboru v Košicích
Ve funkci: 1891 – 1893
Předchůdce	Theodor Braumüller von Tannbruck
Nástupce	Georg Kovács
Vojenský zplnomocněnec v Rusku
Ve funkci: 1880 – 1882
Předchůdce	Anton baron von Bechtolsheim
Nástupce	Eduard Klepsch von Roden
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1895), polní podmaršál (1887), generálmajor (1882)
Narození	2. října 1836 Postupim
Úmrtí	13. července 1915 (ve věku 78 let) Berchtesgaden
Titul	hrabě
Rodiče	Rudolf Graf von Uexküll-Gyllenband
Příbuzní	Alfred von Üxküll-Gyllenband a August Karl Konrad Josef Graf von Uxkull-Gyllenband (sourozenci)
Profese	voják a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexander August hrabě Uexküll-Gyllenband (uváděn též jako Üxküll) (německy Alexander August Rudolf Leopold Friedrich Reichsgraf von Uexküll-Gyllenband) (2. října 1836 Postupim – 13. července 1915 Berchtesgaden) byl rakousko-uherský generál z německé šlechtické rodiny švédského původu. Do c. k. armády vstoupil v roce 1854 a zúčastnil se několika válečných tažení. Byl dlouholetým pobočníkem císaře Františka Josefa, uplatnil se jako diplomat a několik let sloužil jako nižší důstojník také v Čechách. V letech 1891–1908 velel postupně čtyřem armádním sborům v Košicích, Krakově, Vídni a Budapešti. V roce 1895 dosáhl hodnosti generála jezdectva a v roce 1909 byl jmenován členem Panské sněmovny. V závěru kariéry zastával čestnou hodnost velitele jedné z císařských gard (1909–1915). Byl nositelem více než třiceti rakouských a zahraničních vyznamenání a v rámci rakousko-uherské generality patřil k nejčastěji vyznamenávaným důstojníkům. Jeho prasynovcem byl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg, hlavní aktér atentátu na Adolfa Hitlera (1944).

Pocházel ze šlechtického rodu původem ze Švédska, později usazeného v Německu (od roku 1790 rodině náležel říšský hraběcí titul).^[1] Narodil se jako starší syn hraběte Rudolfa Uexküll-Gyllenbanda (1809–1879), nejvyššího hofmistra Württemberského království.^[2][3] Alexandr původně studoval na gymnáziu ve Stuttgartu, vojenskou přípravou prošel v Mohuči a do rakouské armády vstoupil jako kadet v roce 1854. V roce 1857 byl poručíkem u 2. hulánského pluku a v hodnosti nadporučíka byl v roce 1859 zařazen do sboru císařských pobočníků. Jako pobočník Františka Josefa se během války se Sardinií zúčastnil bitvy u Solferina (1859). V roce 1861 byl povýšen na rytmistra a v roce 1866 bojoval v bitvě u Hradce Králové, v závěru prusko-rakouské války byl účastníkem bitvy u Lamače. V letech 1866–1867 si doplnil vzdělání na Vysoké válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni.^[4]

Jako císařský pobočník doprovázel Františka Josefa na cestě přes Řecko a Turecko ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu (1869) a dále postupoval v hodnostech (major 1869, podplukovník 1873).^[5] I jako císařský pobočník stále patřil ke 2. hulánskému pluku, až jako podplukovník od roku 1873 sloužil u 14. pluku dragounů v Písku, později byl přeložen do Köszegu. V roce 1876 byl povýšen na plukovníka a převzal velení 14. pluku dragounů (1876–1880).^[6] Se svým regimentem se v roce 1878 zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny. V letech 1880–1882 zastával funkci vojenského zplnomocněnce na rakousko-uherském velvyslanectví v Petrohradě.^[7][8]

Po návratu z Ruska byl v roce 1882 povýšen na generálmajora a převzal velení 13. jezdecké brigády v Záhřebu.^[9] V roce 1887 dosáhl hodnosti polního podmaršála a stal se velitelem jezdecké divize nejprve ve Vídni (1887–1888), poté ve Lvově (1888–1891).^[10] V letech 1891–1893 byl velitelem 6. armádního sboru v Košicích, poté v letech 1893–1894 velel 1. armádního sboru v Krakově.^[11] V roce 1895 dosáhl hodnosti generála jezdectva^[12][13] a v letech 1894–1905 byl velitelem 2. armádního sboru ve Vídni,^[14] respektive zemským velitelem pro Dolní Rakousko a jižní Moravu,^[15][16] zároveň velel ve Vídni sboru c. k. zeměbrany.^[17] Aktivní kariéru završil jako velitel 4. armádního sboru v Budapešti, respektive zemský velitel v Uhrách (1905–1908),^[18][19] od roku 1905 byl také jedním z generálních inspektorů armády. Od roku 1909 do smrti zastával čestnou hodnost kapitána jedné z císařských gard (Gardekapitän von kaiserliche und königliche Leibgarde-Reitereskadron).^[20][21][22] Zemřel v Berchtesgadenu po krátké nemoci 13. července 1915 ve věku 78 let poté, co v rakousko-uherské armádě odsloužil 61 let.

Jeho mladší bratr Alfred (1838–1877) sloužil také v rakousko-uherské armádě a uplatnil se jako diplomat (působil jako vojenský atašé v Berlíně, Paříži a Římě). Alfredova dcera Karoline (1875–1956) se provdala do rodu Schenků ze Stauffenbergu^[23][24] a jejím synem byl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg (1907–1944), iniciátor atentátu na Adolfa Hitlera (1944). Za účast na spiknutí byl kromě Stauffenberga popraven i jeho strýc Nikolaus von Uexküll-Gyllenband (1877–1944), který byl do příprav atentátu také zapojen.

V roce 1861 získal titul c. k. komořího^[25] a jako velitel armádního sboru byl v roce 1891 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[26] Od roku 1891 byl také čestným majitelem husarského pluku č. 16 dislokovaného v Debrecíně.^[27][28] V roce 1909 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.^[29] Během vojenské kariéry obdržel řadu ocenění, jako pobočník Františka Josefa a později dlouholetý velitel ve Vídni žil dlouhodobě v blízkosti císařského dvora a díky tomu získal mnoho vyznamenání i od cizích panovníků. Mezi rakousko-uherskými generály se tak stal jedním z nejčastěji vyznamenávaných důstojníků.^[30][31]

• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1907)
• velkokříž Leopoldova řádu (1899)
• Řád železné koruny I. třídy (1894)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1889)
• Vojenská záslužná medaile (1878)
• Vojenský záslužný kříž (1866) (v roce 1914 při příležitosti 60. výročí služby v armádě uděleny ke kříži brilianty)

• Řád černé orlice (Německo) 1911
• velkokříž Vojenského záslužného kříže (Španělsko) 1909
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie) 1904
• velkokříž Řádu meče (Švédsko) 1904
• Domácí řád vendické koruny (Meklenbursko) 1904
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko) 1902
• Řád bílého orla (Srbsko) 1900
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie) 1900
• Řád sv. Alexandra (Bulharsko) 1899
• velkokříž Danebrožského řádu (Dánsko) 1898
• Řád červené orlice I. třídy (Německo) 1896 (1898 k velkokříži uděleny brilianty)
• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko) 1896 (1903 ke kříži uděleny brilianty)
• velkokříž Řádu Fridrichova (Württembersko) 1893
• Řád svaté Anny I. třídy s brilianty (Rusko) 1891
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko) 1889
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko) 1888
• Řád svatého Vladimíra III. třídy (Rusko) 1882
• Řád sv. Stanislava II. třídy (Rusko) 1882
• velkokříž Řádu Isabely Katolické (Španělsko) 1878
• Řád koruny (Německo) 1872
• komandérský kříž Řádu Spasitele (Řecko) 1870
• Řád Osmanie III. třídy (Osmanská říše) 1870
• Královský hohenzollernský domácí řád II. třídy (Prusko) 1870
• Řád Medžidie III. třídy (Osmanská říše) 1869
• Řád červené orlice III. třídy (Prusko) 1864
• rytířský kříž Řádu Adolfa Nasavského 1861

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák–magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 312–313 (maďarsky) ISBN 978-963-446-585-0

• Alexander Uexküll-Gyllenband na webu austro-hungarian army
• Alexander Uexküll-Gyllenband na webu rakouského parlamentu
• Alexander Uexküll-Gyllenband in: Österreichisches Biographisches Lexikon