Alexandra Berková

Alexandra Berková
Narození2. července 1949
Trenčín
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí16. června 2008 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolánípřekladatelka, pedagožka, novinářka, scenáristka, spisovatelka a publicistka
Alma materUniverzita Karlova
Témataliterární činnost, publicistika, próza, poezie, televizní produkce a rozhlasová tvorba
Manžel(ka)Vladimír Novák
DětiNikola Nováková
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandra Berková (2. července 1949 Trenčín – 16. června 2008 Praha)[1][2] byla česká prozaička, scenáristka, publicistka, pedagožka a feministka.[3]

Život

Narodila se 2. července 1949 v Trenčíně. Jejím otcem byl dirigent symfonického orchestru Bohumil Berka a matka byla novinářka. Od devíti let až do vysokoškolských studií žila v Teplicích. Maturovala na SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově a v letech 1968–1973 studovala na FF UK v Praze češtinu a výtvarnou výchovu; absolvovala prací o literárněkritických sporech Karla Čapka ve 30. letech, tuto později rozšířila na rigorózní – titul PhDr. získala roku 1980.

Pracovala například jako redaktorka v nakladatelstvích Svoboda (1973–79) a Československý spisovatel (1979–81), později také jako uklízečka v kostele. Časopisecky debutovala roku 1976 v Literárním měsíčníku povídkou Miniromán, knižně pak v roce 1986 sbírkou Knížka s červeným obalem. Stála u zrodu Obce spisovatelů, byla rovněž vůdčí osobností Hejna českých spisovatelů Mamut a od roku 2006 byla členkou výboru českého PEN klubu. Věnovala se psaní televizních scénářů, rozhlasových her a publicistice.

Z později rozvedeného manželství s malířem Vladimírem Novákem (* 1947) vzešla dcera Nikola Nováková (* 1975), malířka, a syn Ernest Novák.

Po roce 1990 začala učit tvůrčí psaní na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, poté na VOŠ Josefa Škvoreckého a na Literární akademii – zde také od roku 2001 vedla katedru tvůrčího psaní. Patřila k průkopníkům tohoto oboru v Česku a pro časopis Tvar psala „manuál na pokračování“ O psaní.[4]

Žila v Praze, kde také 16. června 2008 zemřela.

Dílo

Jejím tématem byly především mezilidské a partnerské vztahy, známa byla jako propagátorka feminismu – v prozaické tvorbě ovšem neváhala formálně experimentovat, což ji řadilo autorům pracujícím s postmoderními principy, intertextualitou a střídáním vypravěčských perspektiv. Tragický obsah, zaměřený na nelítostnou psychologickou introspekci nadlehčuje jazykovou hrou, groteskním nadhledem, ironií a nabouráváním zažitých vypravěčských postupů. Často volí metaforický a alegorický přístup, ve kterém se prolínají představy a skutečnost.

Její prvotina Knížka s červeným obalem je souborem povídek, které sledují osud českých žen od narození až po smrt – úloha osudu zde má blízko k severským ságám.

Časopis A2 zařadil její knihu Temná láska do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[5]

Bibliografie

Próza

Knihy

  • Knížka s červeným obalem, soubor povídek (Práce, 1986, 1988, Petrov 2003)
  • Magorie, novela (Horizont, 1991, Eroika, 2006); Cena Egona Hostovského. 1991 stejnojmenná dramatizace Českým rozhlasem, režie Josef Henke
  • Utrpení oddaného všiváka, novela (Petrov, 1993)
  • Temná láska, novela (Petrov, 2000)
  • Banální příběh – filmová povídka o prostém životním běhu, (Motto, 2004; Eroika, 2008); předloha k filmu Zlatá brána

Příspěvky ve sbornících

  • Nej… povídky z Playboye I., sbírka povídek (Akropolis, 1997)
  • Městopis: 50 autorů, povídek, měst, sbírka povídek (nakladatelství Lidové noviny, 2000)
  • Schůzky s tajemstvím, sbírka povídek (Listen, 2003)
  • Škola – základ života, kniha vzpomínek (sestavil Boris Dočekal, Listen, 2003)
  • Už tě nemiluju, sbírka povídek (Listen, 2005)
  • Divoká jízda, sbírka povídek, (sestavil Ivan Adamovič, Knižní klub, 2006) – povídka Stařec a smrt

Publicistika knižně

  • Čeští spisovatelé o toleranci, sborník ke kongresu PEN klubu (Nadace Readers International (Prague) – české centrum Mezinárodního PEN klubu, 1994)
  • Antologie českého rozhlasového fejetonu 2002–2004 (uspořádal Radim Kopáč, Concordia, 2004)
  • O psaní (esejisticky pojatá učebnice tvůrčího psaní; editorka Božena Správcová, Trigon, 2014)

Překlady

  • Dory Hollanderová: 101 lež, kterou muži říkají ženám, a proč jim ženy věří (s E. Hauserovou, Columbus, 1996)
  • V. J. Solanas(ová): SCUM Manifesto čili ŠLEM manifest (Votobia, 1998)

Scénáře

Knižní verze scénářů

  • Co teď a co potom? (podle televizního scénáře A. Berkové literárně zpracoval Libor Dvořák, Motto, 1992)

Náměty

  • Magorie: Fantaskní podobenství o zemi pod plochým kamenem; rozhlasová hra (1991, scénář a režie Josef Henke, účinkují Jiřina Jirásková, Ota Sklenčka, Jiří Adamíra, Jaroslav Kepka a další)[7][8]

Překlady knih A. Berkové

  • Magorie aneb Příběh velké lásky

Taifuuni, Finsko, 1997

Panorama, Bulharsko, 2003

  • Utrpení oddaného Všiváka

Taifuuni, Finsko, 1997

Panorama, Bulharsko, 2003

Apokalipsa, Slovinsko, 2004

  • Temná láska

Bassarai, Španělsko, 2004

Dokumenty o A. Berkové

Odkazy

Reference

  1. ↑ Zemřela spisovatelka Alexandra Berková Archivováno 10. 9. 2008 na Wayback Machine. | Novinky.cz
  2. ↑ profil na Portálu české literatury. www.czlit.cz [online]. [cit. 2009-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-24. 
  3. ↑ LUPTÁKOVÁ, Věra; NĚMEC, Ivan. Nejstarší mladá spisovatelka světa 80. let. Příběhy slavných: Alexandra Berková. Kultura | Příběhy slavných. Český rozhlas Dvojka [online]. Český rozhlas, 2. březen 2018 [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ MAREŠOVÁ, Milena M. „Hele, řekni mi, jak se píše…“. Literatura | Mozaika. Český rozhlas Vltava [online]. Český rozhlas, 3. září 2014 [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 
  5. ↑ Český literární kánon po roce 1989 | podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 
  6. ↑ FDb.cz – filmová databáze
  7. ↑ NĚMEC, Ludvík. Alexandra Berková: Magorie. Literatura | Četba s hvězdičkou. Český rozhlas Vltava [online]. Český rozhlas, 15. leden 2022 [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 
  8. ↑ Přemek. Magorie (1991, 2021) [online]. Rozhlasové hry. Panáček v říši mluveného slova, 25. listopad 2008 [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 
  9. ↑ text O. Sommerové na stránkách PEN klubu

Literatura

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. 1. vyd. Díl 2., N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. Dostupné online. ISBN 80-901103-0-4. Biogram Alexandra Nováková, s. 669. 
  • Michael Třeštík ed. Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů. 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 39. 
  • ADAM, Jan et al. Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 49. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století. Díl I., A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. Dostupné online. ISBN 80-7185-245-7. S. 88. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
AlexandraBerkova.tif
Autor: Michael Normann, Licence: CC BY 4.0
Alexandra Berková in 1994