Alexej Petrovič Jermolov

Alexej Petrovič Jermolov
Portrét Alexeje Jermolova od George Dawea (před rokem 1825)
Narození	4. června 1777 Moskva
Úmrtí	23. dubna 1861 (ve věku 83 let) Moskva
Děti	Viktor Yermolov Klavdy Yermolov Sever Yermolov
Příbuzní	Vladimir Yermolov (vnuk)
Vojenská kariéra
Hodnost	generál pěchoty
Války	Kościuszkovo povstání Výprava do Persie 1796 Napoleonské války Kavkazská válka Rusko-perská válka (1826–28)
Bitvy	Bitva u Slavkova Bitva u Borodina Bitva u Krasného Bitva u Budyšína Bitva u Friedlandu Bitva u Heilsbergu Bitva u Lützenu Bitva u Chlumce
Vyznamenání	Řád sv. Jiří 2. třídy Řád sv. Ondřeje Řád sv. Anny 1. třídy Řád Bílého orla Řád sv. Alexandra Něvského
multimediální obsah na Commons

Alexej Petrovič Jermolov rusky Алексе́й Петро́вич Ермо́лов (4. června 1777 Moskva – 23. dubna 1861 tamtéž)^[1] byl ruský generál, který velel ruským vojskům během dobývání Kavkazu.

Život

Narodil se v roce 1777 do aristokratické rodiny, která přišla do Moskvy z Orjolské gubernie. Absolvoval Moskevskou univerzitu, v roce 1787 nastoupil do gardového Preobraženského pluku, o čtyři roky později byl povýšen na poručíka a převelen do Novgorodu ke dragounskému pluku v hodnosti kapitána. Před tím než byl v roce 1794 poslán potlačit Kościuszkovo povstání, krátce v roce 1793 cvičil dělostřelecké a ženijní kadety. Za dobytí Pragy obdržel 12. ledna 1795 Řád sv. Jiří 4. třídy.

Následně byl převelen na východní Kavkaz, aby se tu zapojil do bojů s Persií. V dalším roce se účastnil tažení podél Kaspického moře do Persie. Ve věku devatenácti let získal hodnost podplukovníka a řád sv. Vladimíra.^[2] Ale 7. ledna 1799 byl za účast v domnělém spiknutí zatčen a odsouzen k vyhnanství v Kostromě, kde se sám naučil latinsky. Po vraždě Pavla I. jej Alexandr I. omilostnil, Jermolov se vrátil k armádě a studoval díla Suvorova, jehož pokračovatelem se cítil být. 13. května 1801 byl přidělen k dělostřelectvu, poté od 21. června 1801 sloužil u jezdeckého dělostřeleckého oddílu.

Napoleonské války

V bitvě u Slavkova v roce 1805 bojoval v hodnosti plukovníka. Osvědčil se při velení převážně dělostřeleckých jednotek různých stupňů a v roce 1810 byl jmenován do generálské hodnosti. Za dva roky se stal náčelníkem štábu 1. západní armády. Bojoval u Smolenska i Lubina, byl povýšen do hodnosti generálporučíka a vyznamenal se i u Borodina, kde byl raněný při vedení jednoho z ruských protiútoků.

Během tažení do Evropy v letech 1813 a 1814 Jermolov velel dělostřeleckým oddílům spojenců. V roce 1813 bojoval u Lützenu, kde byl obviněn z porušení subordinace a převelen ke 2. gardové divizi. Poté bojoval u Budyšína, kde během ústupu velel zadnímu voji. V bitvě u Chlumce se po zranění hraběte Ostermana-Tolstého ujal velení ruských sil na levém křídle spojeneckých vojsk.^[2] Velitelskými schopnostmi přispěl rozhodným způsobem u Chlumce k vítězství.

V roce 1814 se vyznamenal v bitvě u Paříže, za což obdržel 7. dubna 1814 Řád sv. Jiří. Jako velitel spojené ruské a pruské gardy se účastnil obsazení Paříže.

Kavkaz

Vrchol kariéry Alexeje Petroviče přišel v roce 1816, kdy jej car jmenoval guvernérem Gruzie a Kavkazu a svěřil mu velení nad tamními vojsky.^[2] Úkolem Jermolova bylo udržet území Zakavkazska teprve nedávno dobytá v těžkých bojích s Kádžárovci (1805–1813) a Osmany (1807–1812), obsadit Kavkaz oddělující nově dobytá území od Ruska a pacifikovat nepřátelské muslimské kmeny. Ale před tím byl vyslán na naléhavější misi do Teheránu s úkolem vyhnout se navrácení části získaných území, ke kterému se Rusko zavázalo smlouvou z Gulistánu z roku 1813.^[1]

Během působení ve funkci vojenského velitele v oblasti Kavkazu se Jermolov, v mezičase povýšený do hodnosti generála dělostřelectva, se stal zosobněním brutality. V odpovědi pobouřenému Alexandru I. napsal: „Přeji si, aby hrůza mého jména střežila hranice účinněji než řetězy nebo pevnosti.“^[3] Povýšení vzbudilo velkou nevoli služebně starších důstojníků a rozšířilo řady domácích nepřátel.^[4] Ukázal se jako schopný administrátor a po úspěších v jednání s Persií byl 4. března 1818 opětovně povýšen.

V roce 1817 opevnil brod na řece Sunža a v dalším roce založil pevnost v Grozném. Po odražení útoku horských kmenů uspořádal trestnou výpravu a rozhodným postupem nepřátelské kmeny pacifikoval.

Po deset let současně velel vojskům v Gruzii a současně zastával post carského vyslance v Persii. Nezávislá povaha jej často přiváděla do konfliktů s ministerstvem války, které navíc prohlubovalo osobní nepřátelství mnoha úředníků. Jeho vojáci u něj oceňovali přátelské chování a vojenské úspěchy při potlačování horských kmenů Dagestánu, ačkoli se mu nedařilo nepokojům zabránit. Do paměti vrstevníků se zapsal krutostí, se kterou postupoval proti svým protivníkům, v první řadě proti čečenským kmenům na východě Kavkazu.^[2]

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ермолов, Алексей Петрович na ruské Wikipedii a Alexej Petrovič Jermolov na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Galerie Alexej Petrovič Jermolov na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexej Petrovič Jermolov na Wikimedia Commons