Alfons Karel Mensdorff-Pouilly

Alfons Karel z Mensdorff-Pouilly
Majitel statku Boskovice
Ve funkci:
1935 – 1952 (1948)
PředchůdceAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly
Nástupcemajetek znárodněn, po sametové revoluci jeho pět dětí
Majitel statku Nečtiny
Ve funkci:
1935 – 1942
PředchůdceAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly
NástupceEduard Mensdorff-Pouilly a Sophie Mensdorff-Pouilly
Císařský komoří
Ve funkci:
1916 – 1918
PanovníkKarel I.
Nástupcemonarchie zanikla
Vojenská služba
Hodnostnadporučík v záloze
Narození20. července 1891
Boskovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. října 1973 (ve věku 82 let)
Boskovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníhřbitov v Boskovicích
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1923) Marie Strachwitzová (1901–1971)
RodičeAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a Ida, roz. Paarová (1867–1945)
Děti1. Emanuel (1924–1950)
2. Bedřich (1925–2018)
3. Albert (1926–2015)
4. Marie (1927–1954)
5. Hugo (1929–2023)
6. Ida Sophia (1931–1956)
7. Jan (1933–2020)
8. Terezie, provd. Božková (1934–2000)
Příbuznísestra: Garbriela Mensdorff-Pouilly, provd. Khevenhüller-Metsch (1893–1972)
bratr: Karel Bedřich Mensdorff-Pouilly (1894–1981)
sestra: Leopoldina Mensdorff-Pouilly, provd. Salm-Rieferscheidt-Raitz (1895–1980)
bratr: František Josef Mensdorff-Pouilly (1897–1991)
bratr: Eduard Mensdorff-Pouilly (1900–1966)
sestra: Sophie Mensdorff-Pouilly (1904–1998)
děd: Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly (1810–1894)
babička: Marie z Lambergu (1833–1876)
zeť: Vladimír Božek (1924–2020)
vnuk: Dominik Alphonsus Božek (* 1969)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (celým jménem německy Alfons-Karl Maria Hieronymus Graf von Mensdorff-Pouilly;[1] 20. července 1891 Boskovice – 7. října 1973 Boskovice)[2][3] byl český šlechtic z rodu Mensdorff-Pouilly a signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939. V době komunistické totality byl perzekvován.

Život

Novogotický zámek Nečtiny a v pozadí vpravo rodová hrobka
Empírový zámek Boskovice

Narodil se jako první syn Alfonse Vladimíra hrabětě Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a jeho manželky Idy, rozené hraběnky Paarové (1867–1945). Měl šest sourozenců.

V roce 1916 získal čestný úřad císařského komoří.[2] Byl nadporučíkem v záloze.[2] V roce 1935 zdědil po otci statky Nečtiny v Čechách a Boskovice na Moravě, ale majetek spravoval už od roku 1919.[4][pozn. 1]

Doma se u nich mluvilo německy a česky, po německé okupaci v roce 1939 jen česky.[5] Podepsal Národnostní prohlášení české šlechty ze září 1939. Za druhé světové války odmítl přijmout německou národnost. V roce 1942 byla na jeho statky uvalena vnucená správa.[6] Za Heydrichiády byl dokonce na nějaký čas zavřený.[7] Protože se na konci války zapojil do odboje,[6] bez větších komplikací mu byl roce 1945 boskovický majetek navrácen. Zámek Nečtiny byl v roce 1942 převeden na jeho mladší sourozence Eduarda (1900–1966) a Sophii (1904–1998), kteří se hlásili k německé národnosti, a proto byl v roce 1945 znárodněn.[8][9] V průběhu let 1938–1945 byl na zámku v Boskovicích postupně ubytován štáb československé armády, poté tam byl zřízen lazaret pro důstojníky wehrmachtu a nakonec tam byl v roce 1945 ubytován štáb Rudé armády.[4] Rodina však zámek také po celou dobu obývala.

Mensdorffové se po komunistickém puči pokusili ilegálně emigrovat přes Dunaj do Rakouska v několika vlnách. První utekl v březnu 1948 syn Bedřich (a s ním Henrietta Mladotová), v druhé vlně s pomocí tajné studentské organizace synové Albert a teprve patnáctiletý Jan.[5] Alfons Karel s manželkou Marií a dětmi Hugem a Terezií byli ve třetí vlně zadrženi v Bratislavě a za pokus o nedovolený přechod státních hranic uvězněni na dva týdny.[10] Alfons Karel byl na konci roku 1949 zatčen a internován na dva roky v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu a poté v táboře poblíž Pardubic. Ve věku šedesáti let byl propuštěn ze zdravotních důvodů.[11] Vrátil se do Boskovic, kde pracoval v okresní nemocenské pojišťovně a později na místním národním výboru,[4] dále jako dělník (údržba místních komunikací)[10] a skladník.[6] Manželka Marie si přivydělávala pletením svetrů.[10] V roce 1948 byla na majetek uvalena národní správa, v roce 1952 byl veškerý majetek rodiny konfiskován. Směli však dožít ve třech zámeckých místnostech.[4]

Syn Hugo jako jediný ze synů po celou dobu totality zůstal v Československu. Nejmladší dcera Terezie emigrovala s manželem JUDr. Vladimírem Božkem do Kanady.[5]

Zemřel v roce 1973 a byl pohřben na hřbitově v Boskovicích, kde byla předtím pohřbena i jeho manželka.[7]

Rodina

Ve Zdounkách se 24. května 1923 oženil s Marií Strachwitzovou (12. 7. 1901 Zdounky – 5. 12. 1971 Boskovice), dcerou Bedřicha Strachwitze (1867–1927) a jeho manželky Karoliny Thurn-Taxisové (1875–1940). Marie byla dámou Řádu hvězdového kříže.[2] Narodilo se jim osm dětí, z nichž tři (Emanuel, Marie a Ida Žofie) od malička trpěly nevyléčitelnou nemocí, proto byly umístěny do ústavu milosrdných sester vincentinek.[12][13] Zemřely v 50. letech a byly pohřbeny na boskovickém hřbitově.[7]

  • 1. Emanuel (21. 4. 1924 Boskovice – 23. 8. 1950 Bruntál)
  • 2. Bedřich Karel (24. 6. 1925 Boskovice – 13. 11. 2018 Vídeň)
    • ⚭ I. (civilně 24. 1. 1950 Paříž, církevně 26. 1. 1950 Paříž) Christiane Béranger d'Herbemont (3. 7. 1927 Mouzay, Meuse, Francie – 16. 10. 2001 Cesson, Francie)
    • ⚭ II. (19. 6. 2006 Vídeň) Jitka Friedrichová (2. 6. 1927 Benátky nad Jizerou)
  • 3. Albert (1. 10. 1926 Boskovice – 5. 1. 2015 Bad Soden am Taunus, Německo)
  • 4. Marie (17. 12. 1927 Boskovice – 17. 8. 1954 Šternberk)
  • 5. Hugo (24. 10. 1929 Boskovice – 21. 11. 2023 Praha)
    • ⚭ (13. 4. 1963 Praha, rozvedeni 1983) Barbora Poláková (* 26. 1. 1943 Praha)
  • 6. Ida (12. 7. 1931 Brno – 24. 8. 1956 Šternberk)
  • 7. Jan (4. 1. 1933 Brno – 7. 3. 2020 Punta del Este, Uruguay)
    • ⚭ (30. 7. 1971 Montevideo) Sylvia Maria Chiarino (* 2. 8. 1946 Montevideo)
  • 8. Tereza (5. 7. 1934 Brno – 18. 7. 2000 Windsor, Kanada)

Po roce 1989 děti majetek v Boskovicích restituovaly.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Nečtiny koupil v roce 1838 Emanuel Mensdorff-Pouilly (1777–1852) od manželů Antonína a Josefíny Lažanských. Původně byly hlavním sídlem, Alfons Bedřich hrabě Mensdorff-Pouilly (1810–1894) nechal tamější zámek v letech 1855–1858 neogoticky přestavět. S Terezií Rosou hraběnkou z Dietrichstein-Proskau-Leslie (1823–1856), kterou si vzal v roce 1843, vyženil Boskovice a právě ty se později staly hlavním sídlem. Byla tam také zřízena ústřední správa mensdorffských velkostatků.

Reference

  1. ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Mensdorffů [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 257–258. 
  3. ↑ Paul Theroff’s Royal Genealogy Site: Dietrichstein and Mensdorff-Pouilly. [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d ŠMÉTKOVÁ, Eva. Mensdorff-Pouilly [online]. Klub přátel Boskovic, květen 2019 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 353. Dále jen Návraty české šlechty. 
  6. ↑ a b c MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 204. 
  7. ↑ a b c CHARVÁT, Jan. Vše zlé jsem přežil ve zdraví. A měl krásný život, říká hrabě Hugo [online]. Deník.cz, 2019-12-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ ČERVENKA, Vladimír. Státní oblastní archiv v Plzni: Velkostatek Nečtiny (1592) [1611]–1942 Inventář. Klášter: inventare.cz, 2017. 69 s. Dostupné online. S. 19. 
  9. ↑ JONÁŠKOVÁ, Petra. Fortitudine et caritate – Statečností a láskou. Osudy majetku šlechtické rodiny Mensdorff-Pouilly v letech 1948 až 2011. Olomouc, 2015. 72 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ondřej Horák. s. 11. Dostupné online.
  10. ↑ a b c VACULÍK, Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X. S. 79. 
  11. ↑ Návraty české šlechty, s. 349
  12. ↑ Návraty české šlechty, s. 348
  13. ↑ Návraty české šlechty, s. 365
  14. ↑ BOŽEK, Dominik Alphonsus. Zemřel JUDr. Vladimír Božek. S. 12. Boskovický zpravodaj [online]. [cit. 2023-01-11]. Roč. 2021, čís. únor, s. 12. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Horona hr.png
Autor: Tomasz Steifer, Gdansk, Licence: CC BY 2.5
Counts Crown
Zámek, Boskovice, okres Blansko.jpg
Autor: Jiří Komárek, Licence: CC BY-SA 4.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Nečtiny.JPG
Autor: Václav Hájek, Licence: CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem: