Alfred Loisy

Alfred Loisy
Narození	28. února 1857 Ambrières
Úmrtí	1. června 1940 (ve věku 83 let) Ceffonds
Místo pohřbení	Ambrières
Povolání	asyriolog, teolog, profesor, katolický kněz a exegeta
Alma mater	Vysoká škola praktických studií (od 1881) Collège de France (1882–1886) Katolický institut v Paříži
Ocenění	důstojník Řádu čestné legie
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfred Firmin Loisy (28. února 1857 Ambrieres – 1. června 1940 Ceffonds) byl francouzský kněz, filozof, historik a teolog, představitel katolického modernismu. Zabýval se problematikou historického vývoje zjevení a reinterpretací tradičních formulací. Za své názory byl v roce 1908 vyloučen z římskokatolické církve. V letech 1909–1932 byl profesorem dějin náboženství na Collège de France.

Život

Byl synem rolníka; narodil se 28. února 1857 v Ambrieres, malé vesničce v horním poříčí Marny. Ve škole dobře prospíval a rodiče se rozhodli dát ho na studie i z toho důvodu, že byl útlý a nehodil se k těžkým pracím.^[1] Humanitní studia konal nejprve ve Vitry-le-François a potom v církevní koleji v Saint-Dizieru. Ve věku sedmnácti let (1874) vstoupil do kněžského semináře v Châlons-sur-Marne, od listopadu 1878 do června 1879 studoval teologii v Paříži. Na kněze byl vysvěcen 27. června 1879 a nastoupil do duchovní správy.^[2] Po krátkém působení na vesnických farách byl v roce 1881 povolán na Katolický institut v Paříži, a to nejprve jako profesor hebrejštiny; od roku 1883 přednášel i o Starém zákonu a o asyrologii. V roce 1890 se stal doktorem bohosloví na základě práce Histoire du canon de l'Ancien Testament [Dějiny kánonu Starého zákona].^[3]

Už tato jeho disertační práce způsobila velký rozruch a kritiku. Odpor proti jeho názorům ještě vzrostl, když publikoval další knihy a články o biblické problematice. 18. listopadu 1893 byla vydána encyklika papeže Lva XIII. Providentissimus Deus („O studiu Písma svatého“) a v ní byly zavrženy některé jeho teze,^[2] i když Loisy nebyl výslovně jmenován. Ale již několik dní před publikací encykliky musel z rozhodnutí francouzských biskupů opustit Katolický institut.^[3][2] Poté se stal učitelem náboženství v ústavu pro vzdělávání dívek v Neuilly-sur-Seine, kde setrval až do roku 1899.^[4][2]

V letech 1900–1904 působil na École pratique des hautes études.^[5] V této době se vyostřily jeho spory s církví. Bylo mu vytýkáno, že zpochybňuje nadpřirozený vznik Písma svatého a hlásá, že je třeba vykládat ho jako každé jiné lidské dílo. Dle Loisyho není Evangelium sv. Jana historie, ale mystické rozjímání. Synoptická evangelia jsou náboženskými úvahami, ve kterých z pravého učení Kristova se ozývá pouze ozvěna, hodně zeslabená. Historický Kristus byl pouhým člověkem; jeho božství, zázraky, zmrtvýchvstání, založení církve apod. jsou výhradně věcí víry. Církevní dogmata jsou formou i obsahem dílem lidí, mění se a jsou podrobena omylům.^[6] Pro tyto a podobné názory byl Loisy označován za předního představitele tzv. modernismu.^[2] V roce 1903 bylo pět jeho publikací zařazeno na Index zakázaných knih.^[7] Modernismus pak odsoudil papež Pius X. v roce 1907 v dekretu Lamentabili sane exitu a v encyklice Pascendi Dominici gregis.

Loisy prohlásil, že se nedopustil žádných herezí, ale také konstatoval, že by nemohl žít v intelektuální atmosféře nastolené zmíněnými církevními dokumenty, a odmítl se bezvýhradně podřídit. Proto byl dne 7. března 1908 postižen nejtěžší formou vyloučení z církve; stal se z něj tzv. vitandus, což byla forma exkomunikace zakazující katolíkům se s dotyčným jakkoli stýkat.^[8] Tato skutečnost se Loisyho hluboce dotkla, odpadl od církve, ztratil víru, odvrátil se od církevního učení a vybudoval si vlastní "humanitní náboženství" v přesvědčení, že se stane budoucím náboženstvím lidstva.^[9] Za této situace se ho ujal francouzský stát; v roce 1909 byl jmenován profesorem dějin náboženství na Collège de France a vyučoval tam až do roku 1932, kdy odešel do důchodu.^[10] V publikacích, které vydal po exkomunikaci, se církvi odcizil a jeho práce o biblických knihách dostaly vyloženě světský ráz: badatel k nim přistupoval jako k jakýmkoli jiným starobylým textům a jejich náboženský obsah pokládal za produkt lidské kreativity. Na základě jeho vzpomínek lze konstatovat, že ztratil víru již v prvních letech své duchovenské dráhy a stal se agnostikem, ba dokonce ateistou.^[11][12] V roce 1932 dala církev na Index zakázaných knih všechny jeho publikace (opera omnia) a pak postupně až do roku 1938 zařazovala na Index jeho nově vyšlé práce.^[7]

Alfred Loisy zemřel dne 1. června 1940, nesmířen s církví.^[10] Dva roky před smrtí (1938) odsoudil postoj francouzské vlády vůči Československu. Mnichovský diktát označil za pouhou iluzi řešení Hitlerových mocenských ambicí v Evropě.^[13]

Po II. vatikánské koncilu přistupují někteří katoličtí autoři k Loisymu s větším pochopením. Připouštějí, že „jeho boj i omyly nebyly zbytečné, otevřel řadu závažných otázek, posunul katolickou exegezi, nastavil vyšší nároky a prozkoumal nejednu slepou uličku. V jiných věcech se nemýlil a pomohl připravit cestu pro uznání historickokritické metody. Věc moderní kritické katolické exegeze ovšem svým radikalismem také poškodil a zdiskreditoval v očích církevních představitelů."^[13]

V českých zemích měl Alfred Loisy značný vliv na kněze a náboženského historika Františka Loskota, který mnohé jeho názory převzal do svých prací, např. do spisu Ježíš Nazaretský (1913, 1921).^[14]

Bohové a Bůh nikdy nebyli, leč lidským ideálem, promítnutým na hranice skutečna tam, kde počíná nekonečno.

—A. Loisy, Choses passées [Věci minulé], 1913^[15]

Dílo (výběr)

• 1890 – Histoire du canon de l'Ancien Testament [Dějiny kánonu Starého zákona];
• 1891 – Histoire du canon du Nouveau Testament [Dějiny kánonu Nového zákona];
• 1892-1893 – Histoire critique du texte et des versions de l'Ancien Testament [Kritické dějiny textu a překladu Starého zákona], dva svazky;
• 1901 – Les Mythes babyloniens et les premiers chapitres de la Genèse [Mýty babylonské a prvé kapitoly Geneze];
• 1901 – La Religion d'Israël [Náboženství Izraele];
• 1902 – L'Évangile et l'Église [Evangelium a církev];
• 1903 – Études bibliques [Biblické studie];
• 1903 – Autour d'un petit livre [Na okraj jedné malé knížky];
• 1903 – Le Quatrième Évangile [Čtvrté evangelium];
• 1907-1908 – Les Évangiles synoptiques [Synoptická evangelia], dva svazky;
• 1908 – Simples réflexions sur le décret du Saint-Office „Lamentabile sane exitu" et sur l'encyclique „Pascendi dominici gregis" [Prosté úvahy o dekretu sv. Oficia „Lamentabile sane exitu" a o encyklice „Pascendi dominici gregis"];
• 1908 – Quelques Lettres sur des questions actuelles et des événements récents [Několik listů o aktuálních otázkách a nedávných událostech];
• 1911 – À propos d'Histoire des Religions [K dějinám náboženství]
• 1912–1913 – Choses passées [Věci minulé], autobiografie;
• 1915 – Guerre et Religion [Válka a náboženství];
• 1917 – La Religion [Náboženství]
• 1919 – Les Mystères païens et le Mystère chrétien [Pohanská mysteria a křesťanské tajemství]
• 1923 – La morale humaine [Lidská morálka];
• 1925 – Les Actes des Apôtres [Skutky apoštolů];
• 1933 – La naissance du christianisme [Zrození křesťanství];
• 1936 – Les origines du Nouveau Testament [Dějiny vzniku Nového zákona].

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfred Loisy na Wikimedia Commons

Literatura

• PETRÁČEK, Tomáš. Bible a moderní kritika, Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. Praha: Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-248-4.  [Stať „Aféra abbé Loisyho" je na str. 212–221.]
• SCHOOF, T. M. Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí?: vývoj moderní katolické teologie. Překlad Václav Konzal a Karel Floss. Vyd. v tomto uspořádání 1. Praha: Vyšehrad, 2004. 404 s. Studium; sv. 9. ISBN 80-7021-668-9. [Stať „Trudná cesta Alfreda Loisyho" je na str. 56–64.]
• GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. 1. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 644 s. Studium; sv. 6. ISBN 978-80-7195-177-3. [Stať „Alfred Loisy a spor o modernismus" je na str. 158–165.]