Alfred Montenuovo

Alfred 2. kníže Montenuovo
Portrét ve slavnostní dvorské uniformě z roku 1902
Nejvyšší císařský hofmistr
Ve funkci: 1909 – 1917
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	kníže Rudolf z Lichtenštejna
Nástupce	princ Konrád Hohenlohe
Narození	16. listopadu 1854 Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	6. září 1927 (ve věku 72 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	rodová hrobka Batthyány-Montenuovo
Choť	Františka Kinská z Vchynic a Tetova (od 1879)
Rodiče	Vilém Albrecht z Montenuovo a Juliana Batthyányová
Děti	Ferdinand Fürst von Montenuovo Julie z Montenuova Marie z Montenuova Franziska Prinzessin von Montenuovo
Příbuzní	Julia Prinzessin von Montenuovo[1], Marie Prinzessin von Montenuovo[1] a Franziska Prinzessin von Montenuovo[1] (vnoučata)
Alma mater	Univerzita v Bonnu Univerzita Heidelberg
Profese	politik
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna velkokříž Královského řádu Viktoriina Franz Joseph Cross
Commons	Alfred, 2nd Prince of Montenuovo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfred 2. kníže Montenuovo (Alfred Adam Vilém Jan Maria 2. kníže z Montenuova / Alfred Adam Wilhelm Johann Maria 2. Fürst von Montenuovo; 16. září 1854 Vídeň – 6. září 1927 Vídeň) byl rakouský šlechtic a dvořan s blízkými příbuzenskými vztahy k rodině Habsburků. Po otci byl dědicem titulu knížete (1895) a na konci vlády Františka Josefa zastával funkci císařského nejvyššího hofmistra (1909–1917).

Pocházel z německého šlechtického rodu Neippergů, který od roku 1864 užíval italskou podobu příjmení Montenuovo s knížecím titulem.^[2] Byl vnukem generála Adama Alberta Neipperga (1775–1829) a jeho druhé manželky, arcivévodkyně Marie Luisy (1791–1847), bývalé francouzské císařovny. Narodil se ve Vídni jako jediný syn rakousko-uherského generála knížete Viléma Albrechta Montenuova (1819–1895) a jeho manželky Juliany, rozené hraběnky Batthyány-Strattmann (1827–1871).

Alfred studoval soukromě, po maturitě na prestižním Skotském gymnáziu ve Vídni pokračoval ve studiích práv na univerzitách v Bonnu a Heidelbergu, která ale nedokončil. Po dosažení plnoletosti převzal správu statků zděděných po matce a od mládí se pohyboval v prostředí císařského dvora, kde dosáhl čestných hodností c. k. komořího (1881) a tajného rady (1896).^[3] V letech 1896–1897 byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Otty,^[4] poté byl od roku 1898 po boku knížete Rudolfa z Lichtenštejna druhým nejvyšším hofmistrem. Nakonec byl po Lichtenštejnově úmrtí jmenován prvním císařským nejvyšším hofmistrem (1909–1917). Mezitím se stal také členem rakouské Panské sněmovny, kde získal doživotní (1899) a později i dědičné členství (1907). Ačkoli se z přísně genealogického hlediska sám nemohl pyšnit ukázkovým rodokmenem^{[pozn. 1]}, ve vysokých úřadech byl striktním zastáncem starého dvorského ceremoniálu (tzv. španělská etiketa) a přísného dodržování hierarchie. V posledních letech života císaře Františka Josefa měl tak rozhodující podíl na izolaci starého mocnáře nejen vzhledem k širší veřejnosti, ale i k mladším generacím císařské rodiny.^[5] To se projevilo především v nepřátelském vztahu vůči následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi. Z titulu své funkce byl Montenuovo organizátorem následníkova prohlášení o rezignaci na dědické nároky pro potomstvo (tzv. renunciace, 1900) těsně před jeho sňatkem s hraběnkou Žofií Chotkovou^[6] Svůj poměr k následníkovi trůnu a jeho manželce dal Montenuovo najevo později především organizací pohřbu po atentátu v Sarajevu.^{[pozn. 2][7]} Po úmrtí císaře Františka Josefa v listopadu 1916 setrval Montenuovo formálně ještě několik měsíců ve funkci nejvyššího hofmistra, vystřídán byl až v únoru 1917. Po zániku monarchie žil v soukromí, pobýval střídavě na svých statcích a ve Vídni. Zemřel na následky infarktu v září 1927 ve věku nedožitých 73 let ve svém paláci ve Vídni, pohřben byl na panství Bóly v Maďarsku.

Ještě jako nezletilý zdědil po matce v roce 1871 velkostatek Margarethen am Moos v Dolním Rakousku nedaleko od Vídně^[8]. Díky matce byl také významným pozemkovým vlastníkem v Uhrách, kde mu ve třech župách patřilo přes 13 000 hektarů půdy na několika velkostatcích.^[9] Zde byl majitelem zámku ve městě Németbóly poblíž Pécse.^[10] Další dědictví v Horním Rakousku (Peuerbach, Schmiding) prodal v letech 1881–1882. Letním sídlem byl zámek v Margarethen am Moos, jinak rodina pobývala ve vídeňském paláci v ulici Löwelstrasse č. p. 6.

V roce 1879 se ve Vídni oženil s hraběnkou Františkou Marií Stefanií Kinskou z Vchynic a Tetova (1861-1935), dcerou knížete Ferdinanda Bonaventury Kinského.^[11] Františka jako Alfredova manželka užívala titul princezny, od roku 1895 kněžny Montenuovo. Mezitím se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, v roce 1905 obdržela Alžbětin řád I. třídy.^[12][13] Za první světové války se také angažovala ve vedení rakouského Červeného kříže. Z jejich manželství se narodily čtyři děti:

• 1. Juliana Rosa Františka (1880 – 1961), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, I. ⚭ Dionýs Maria (Dénes) hrabě Drašković z Trakošćanu (1875 – 1909), c. k. komoří, nadporučík, dědičný člen uherské Sněmovny magnátů, II. ⚭ 1914 Karel Bedřich kníže z Oettingen-Wallersteinu (1877 –1941), dědičný člen horní komory parlamentu v Bavorsku a Württembersku, majitel velkostatků Hluboš a Zbraslav
• 2. Marie (1881 – 1954), dáma Řádu hvězdového kříže, ⚭ 1909 František Maria hrabě Ledebour-Wicheln (1877 – 1954), c. k. komoří, major
• 3. Ferdinand Bonaventura František Alfred 3. kníže Montenuovo (1888 – 1951), ⚭ 1927 Ilona baronka Solymossyová (1895 – 1988)
• 4. Františka de Paula Marie Luisa (1893 – 1972), ⚭ 1918 Leopold Vilibald Maria princ z Lobkowicz (1888 – 1933), c. k. komoří, nadporučík, majitel velkostatků Dolní Beřkovice a Vintířov

Prostřednictvím své manželky získal příbuzenské vazby na významné představitelé vysoké šlechty v Čechách, jeho švagry byli kníže Karel a hrabě Ferdinand Kinští, kníže František Josef z Auerspergu nebo rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Otakar Černín.

Vzhledem ke svému vysokému postavení u císařského dvora obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.^[14]

• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1908)^[15]
• Řád zlatého rouna (1900)^[16]
• Řád železné koruny I. třídy (1897)^[17]

• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
• rytířský kříž Řádu sv. Vladimíra (Rusko)
• Řád svaté Anny (Rusko)
• velkokříž Viktoriina řádu (Spojené království)
• Řád černé orlice s brilianty (Německo)
• velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• Řád lva a slunce I. třídy s brilianty (Persie)
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
• Řád posvátného pokladu (Japonsko)
• velkokříž Danebrožského řádu (Dánsko)
• velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko)
• velkokříž Řádu sv. Olafa (Norsko)
• velkokříž Řádu Leopolda (Belgie)
• rytířský kříž Řádu meče (Švédsko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)
• Řád sv. Michaela (Bavorsko)
• Řád svatého Huberta (Bavorsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• velkokříž Řádu bílého sokola (Sasko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)
• Domácí řád věrnosti (Bádensko)
• Řád knížete Danila I. (Černá Hora)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• Domácí řád vendické koruny (Meklenbursko)
• Domácí a záslužný řád vévody Petra Fridricha Ludvíka (Oldenbursko)
• Domácí řád Albrechta Medvěda (Anhaltsko)
• velkodůstojník Řádu siamské koruny (Siam)
• Řád Pia IX. (Papežský stát)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfred z Montenuovo na Wikimedia Commons
• Kníže Alfred Montenuovo na webu rakouského parlamentu dostupné online
• Rodokmen rodu Neipperg (Montenuovo) dostupné online