Alfred von Schenk

Alfred von Schenk
Velitel v Záhřebu
Ve funkci: 4. května 1918 – 8. října 1918
Předchůdce	Josef Seipka von Auenstaett
Nástupce	Luka Šnjarić
Velitel 9. armádního sboru
Ve funkci: 21. února 1918 – 15. dubna 1918
Předchůdce	Anton Lipošćak
Nástupce	Josef Schneider von Manns-Au
Velitel 13. armádního sboru
Ve funkci: 15. června 1917 – 17. července 1917
Předchůdce	Maximilian Csicserics von Bacsány
Nástupce	Frigyes Csanády von Békés
Velitel 23. armádního sboru
Ve funkci: 8. listopadu 1916 – 15. června 1917
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Maximilian Csicserics von Bacsány
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1918), polní podmaršál (1914), generálmajor (1911)
Narození	5. července 1863 Lublaň
Úmrtí	12. října 1952 (ve věku 89 let) Vídeň
Profese	voják
Ocenění	Řád železné koruny, Leopoldův řád
Commons	Alfred von Schenk
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfred von Schenk (německy Alfred Franz Edler von Schenk) (5. července 1863 Lublaň – 12. října 1952 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a vojevůdce první světové války. V c. k. armádě sloužil od roku 1880, jako štábní důstojník působil u různých jednotek v celé monarchii. Za první světové války byl postupně velitelem několika armádních sborů na východní frontě a v severní Itálii. V roce 1917 velel znovu na východní frontě, ale po vysokých ztrátách během Kerenského ofenzívy byl odvolán. Závěr války strávil v méně významné funkci posádkového velitele v Záhřebu a po rozpadu monarchie byl v roce 1919 penzionován. Díky znalosti několika slovanských jazyků byl za první republiky povolán do Prahy a několik let působil jako poradce československé armády.

Byl synem státního úředníka Morize Schenka a jeho manželky Eulalie, rozené Zwierzinové. Narodil se v Lublani, část dětství strávil v Praze a kromě rodné němčiny dokonale ovládal slovinštinu a češtinu. V Praze po gymnáziu studoval na kadetní škole (1877–1880) a do armády vstoupil v roce 1880 jako poručík k 21. pěšímu pluku.^[1] Poté vystřídal službu u 24. praporu polních myslivců a 91. pěšího pluku v Českých Budějovicích. V roce 1882 se zúčastnil potlačení povstání v Dalmácii. V letech 1887–1889 studoval na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.^[2] Jako štábní důstojník byl přidělen k 9. pěší brigádě v Olomouci a následně k 2. horské brigádě v Trebinji. V roce 1892 se jako kapitán stal členem štábu 12. armádního sboru v Sibiu,^[3] v letech 1895–1896 pobýval v Kazani, kde se učil rusky a působil zde také jako tajný agent. V roce 1898 byl jako major jmenován šéfem štábu 16. pěší divize v Sibiu.^[4]

V letech 1902–1911 sloužil u 1. bosensko-hercegovinského pěšího pluku v Sarajevu. U této jednotky byl v roce 1902 povýšen na podplukovníka^[5] a od roku 1907 byl jako plukovník jejím velitelem.^[6][7] K datu 1. května 1911 byl povýšen do hodnosti generálmajora^[8] a převzal velení 9. horské brigády v Sarajevu.^[9][10] O rok později byl povolán do Vídně na pozici velitele 97. pěší brigády.^[11]

Na začátku první světové války zůstal ve Vídni jako velitel týlových jednotek a v srpnu 1914 převzal velení 15. pěší divize.^[12] K datu 1. listopadu 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála^[13] a jako velitel 9. divize byl povolán na východní frontu. Po vyhlášení války ze strany Itálie byl přeložen na italskou frontu,^[14] kde jeho divize posílená o další jednotky vytvořila armádní skupinu Schenk (Gruppe Schenk),^[15] přejmenovanou v listopadu 1916 na 23. armádní sbor.^[16] Zúčastnil se bojů na Soči a v létě 1917 byl povolán znovu na východní frontu, kde se stal velitelem 13. armádního sboru, nedokázal ale čelit Kerenského ofenzívě. Po porážce a těžkých ztrátách byl zbaven velení a od srpna 1917 byl mimo aktivní službu. K datu 1. února 1918 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty^[17] a krátce převzal velení 9. armádního sboru,^[18] závěr války nakonec strávil jako velitel v Záhřebu.^[19]

K datu 1. ledna 1919 byl v armádě penzionován^[20] s nárokem na výslužné ve výši 16 800 korun ročně. Díky svým znalostem slovanských jazyků byl v roce 1923 povolán do Prahy a do roku 1930 působil jako poradce československé armády. Závěr života strávil v soukromí ve Vídni.

V roce 1911 byl povýšen do šlechtického stavu. Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání.^[21][22]

• Válečná medaile (1882)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1905)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1909)
• Řád červené orlice II. třídy (1909, Německo)
• Řád pruské koruny II. třídy (1911, Německo)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1914)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1917)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 272–273 (heslo Alfred von Schenk) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Alfred von Schenk na webu novanobilitas.eu
• Alfred von Schenk na webu austro-hungarian army