Aloys von Liechtenstein

Aloys z Lichtenštejna
Aloys z Lichtenštejna
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 26. února 1912 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předseda Křesťansko-sociální strany
Ve funkci: 1910 – 1918
Předchůdce	Karl Lueger
Nástupce	Johann Nepomuk Hauser
Maršálek Dolnorakouského zemského sněmu
Ve funkci: 1906 – 1918
Předchůdce	Frigdian Schmolk
Nástupce	monarchie zanikla
Poslanec Dolnorakouského zemského sněmu
Ve funkci: 1896 – ???
Poslanec rakouské Říšské rady
Ve funkci: 1891 – 1911
Panovník	František Josef I.
Ve funkci: 1878 – 1889
Panovník	František Josef I.
Stranická příslušnost
Členství	Liechtensteinův klub Křesťansko-sociál. str.
Narození	18. listopadu 1846 Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	25. března 1920 Vídeň Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Rodiče	František Jáchym z Lichtenštejna a Eva Josefina Julie Potocká
Příbuzní	Alfréd z Lichtenštejna (sourozenec) Marie Henrieta z Merana[1], Terezie z Merana[1], Alois z Merana[1], Jindřich z Merana[1], Albrecht Josef z Merana[1] a Josef z Merana[1] (vnoučata)
Alma mater	Vídeňská univerzita
Profese	politik a voják
Commons	Aloys von Liechtenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aloys František z Lichtenštejna (německy Aloys Franz Prinz von und zu Liechtenstein, 18. listopadu 1846, Vídeň – 25. března 1920 tamtéž) byl rakouský šlechtic z rodu Lichtenštejnů a rakousko-uherský, respektive předlitavský konzervativní politik, zastánce sociálních reforem, později předák Křesťansko-sociální strany. Pro své zlepšení podmínek dělnictva byl nazýván Rudým princem (Roter Prinz).

Život

Rodina

Pocházel z vlivné a rozvětvené šlechtické rodiny Lichtenštejnů. Jeho otec byl František de Paula z Lichtenštejna (1802-1887) a matka Julia Potocki (1818-1895). Jeho bratr byl politik Alfréd z Lichtenštejna (1842-1907). Jeho bratranec byl panující kníže Jan II. (1840-1929).^[2]

Princ Aloys z Lichtenštejna v roce 1878 ovdověl. Znovu se oženil a jeho ženou se stala 30. května 1890 Hanna, dcera dvorního stříbrníka Josefa Carla Klinkosche. Hanna z Lichtenštejna (* 1848) zemřela 31. ledna 1925^[3] ve svém bydlišti^[4] v Badenu u Vídně a je pohřbena na Badenském hřbitově Svaté Heleny.^[5]

Mládí, studium a diplomatická kariéra

Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě. Roku 1868 nastoupil do Rakousko-uherské armády, ale již následujícího roku se stal diplomatem. Od roku 1870 pracoval na vyslanectví v Mnichově. V roce 1871 byl přesunut na diplomatickou misi do Londýna. Zde se poprvé setkal se sociální otázkou a navázal kontakty s křesťanskými sociálními reformátory. Od roku 1872 pak působil jako diplomat v Berlíně. Zde ho ovlivnilo téma sporu církve a státu v tehdejším Německém císařství. Svou diplomatickou službu ukončil roku 1873 jako legační tajemník.^[2]

Nástup do politiky

Následně se věnoval veřejnému a politickému životu v Rakousku-Uhersku. Navázal kontakt se sociálním reformátorem Karlem von Vogelsangem (1818-1890) a angažoval se v katolickém hnutí.^[2]

V roce 1878 dodatečně nastoupil do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Salcbursku. Poslanecký slib složil 22. října 1878.^[6] V parlamentu se rychle stal jedním z předáků německorakouské konzervativní pravice. Na sjezdu konzervativců v Linci roku 1880 podporoval sjednocení pravice, která pak po následující dekádu tvořila silnou provládní složku v rámci takzvaného železného kruhu pravice (vláda Eduarda Taaffeho).^[2] Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1879, kdy byl tentokrát zvolen za kurii venkovských obcí ve Štýrsku, obvod Hartberg, Weiz atd.^[6]

V Říšské radě spolu s ním zasedal i jeho bratr Alfred z Lichtenštejna. Oba v listopadu 1881 utvořili sněmovní frakci nazvanou Liechtensteinův klub (oficiálně Klub středu), která podobně jako Hohenwartův klub působila na konzervativní pravici, ale měla více katolické, centristické, sociálně reformní zabarvení.^[7][8]

Odmítl zároveň návrhy sociálních demokratů na spojení, třebaže si i nadále udržoval kontakty s představiteli socialistického dělnického hnutí. Jako vlivný provládní politik se zasadil o sociální legislativu zaměřenou na zlepšení životních a pracovních podmínek dělnictva. Byl proto nazýván Rudým princem (Roter Prinz).^[2] Stále pokračoval v poslanecké dráze. Zvolen byl i ve volbách do Říšské rady roku 1885 (za týž volební obvod a kurii ve Štýrsku jako v předchozím funkčním období.^[6]

Přestup ke křesťanským sociálům

Stále si udržoval své katolické, konzervativní hodnoty v duchu papeže Lva XIII. (1810-1903). V roce 1888 navrhl školskou reformu, která obnovovala konfesijní charakter předlitavského školství a částečně revidovala liberální reformy z 60. a 70. let. Čelil za to kritice levice. V souvislosti s touto polemikou prodělal politický posun.^[2] Na schůzi Říšské rady 3. prosince 1889 oznámil rezignaci na poslanecký mandát.^[6] Do Říšské rady se pak vrátil ve volbách roku 1891, nyní ovšem nikoliv za alpské konzervativní volební obvody, nýbrž za městskou kurii ve Vídni (XVI. – XIX. městský okres). Zároveň přestoupil k rodící se Křesťansko-sociální straně Karla Luegera (1844-1910), která byla antisemitsky a populisticky orientovaná, ale zároveň kombinovala katolické hodnoty se sociálním reformismem. Patřil mezi několik prvních poslanců této nové politické formace, jejíž vliv v následujícím období rostl. V roce 1896 byl za tuto stranu rovněž zvolen do Dolnorakouského zemského sněmu (od roku 1906 zde zastával post zemského maršálka, předsedy zemského sněmu).^[2] Na Říšské radě obhájil za křesťanské sociály post ve volbách roku 1897 (městská kurie, XVI.-XIX. vídeňský okres) a poslancem zůstal za stejný volební obvod i po volbách roku 1901.^[6]

Na počátku 20. století patřil spolu s Karlem Luegerem a Albertem Gessmannem k hlavním politikům Křesťansko-sociální strany a strůjcům jejích mimořádných volebních úspěchů. Výrazně se to projevilo při volbách do Říšské rady roku 1907, po nichž křesťanští sociálové uzavřeli dohodu s německorakouskými klerikály a vznikl tak jednoznačně nejsilnější parlamentní klub. Aloys z Lichtenštejna jako dlouhodobý zastánce integrace katolických sil tento vývoj aktivně podporoval a dokonce zamýšlel vybudovat nadnárodní celorakouskou stranu tohoto typu, která by zahrnula i podobně smýšlející voliče neněmeckých etnik.^[2] Úspěch katolického tábora roku 1907 byl významný i vzhledem k faktu, že šlo o první volby podle všeobecného a rovného volebního práva (bez kurií a váženého voličského hlasu). Sám Aloys z Lichtenštejna byl v těchto volbách opětovně zvolen (za 29. volební obvod v Dolních Rakousích) a usedl pak v jednotném parlamentním klubu Křesťansko-sociální sjednocení. Na Říšské radě zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1911.^[6]

Když roku 1910 zemřel Karl Lueger, stal se Aloys z Lichtenštejna novým předsedou Křesťansko-sociální strany. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 ale strana neuspěla a Lichtenštejn neobhájil poslanecký mandát.^[2] Roku 1911 byl povolán do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady), ale z důvodu onemocnění se stále více stahoval do pozadí.^[9]

Závěr života

Během první světové války zastával bezpodmínečně vlastenecké, prohabsburské a provládní stanovisko. Snažil se o založení nového politického listu Die Monarchie (později Das Neue Reich). Koncem války rezignoval na předsednický post ve straně i na pozici zemského maršálka v Dolních Rakousích.^[2]

Zemřel ve Vídni roku 1920. Je pochován v čestném hrobu na Vídeňském ústředním hřbitově (skupina 32 A, číslo 54).

Dílo

• Über Interessenvertretung im Staat. 1877 (O zastoupení zájmů v státě)
• Die soziale Frage. 1877 (Sociální otázka)
• Österreich-Ungarns äußere Politik. 1916 (Zahraniční politika Rakouska-Uherska)
• Österreichs neue politische Organisation. 1916 (Nové politické uspořádání Rakouska)

+ četné články v časopisech

Odkazy

Reference

Literatura

• Banauch, Maria: Prinz Aloys von und zu Liechtenstein. Stationen im Leben eines ungewöhnlichen Politikers, diplomová práce na Vídeňské univerzitě, Vídeň 1997.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois František z Lichtenštejna na Wikimedia Commons