Alty-čubové

Čujské kmeny nebo Čujští Hunové (kazašsky Alty-čub, doslovně: šest čujů, čínsky 处木昆, pchin-jinem Čchu-mu-chun, rusky Алты чуб) byli potomky Asijských Hunů čili Siung-nuů. Pocházeli z Jüe-panského knížectví. Turkický název Alty-čubové (Čujské kmeny nebo Čujští Hunové) nesou od poloviny 7. století. Čujské kmeny sídlily u povodí řeky Čuj[pozn. 1] a byly pod silným vlivem Sogdské kultury. V 5. století byli Jüe-pani poraženi Ujgury, kteří sem, po kolapsu První Ujgurské říše mezi roky 630–683, migrovali ze současného Mongolska.[1] Do 6. století se kmeny Čujských Hunů, Avarů a Mukrínů[pozn. 2] sloučili v národ Türgešů.

Čujské kmeny

Souhrnný název daný čínskými historiky byl Čchu-mu-chun, zatímco ruští a západní historikové je uvádějí jako Čuban nebo Slabí Hun. Níže je zapsáno jejich pojmenování v čínské fonetice:

  1. Čchu-jüe → Čolové,
  2. Čchu-mi → Čumulové,
  3. Čchu-mu-kun → Kimäkové,
  4. Čchu-pan → Čubani či Slabí Hunové
Ze dvou částí Čujských kmenů vznikly dvě divize Čugajů.
  1. Čch'-čchi → Čigilové pozůstávající z větví kmenů Čolů a Čumulů
  2. Šatchuo-tchu-ťüe → Šatoové, pozůstávající z větví Čolů, Čigilů a taky Turkutů (Wej-cheové, Ťiou-singové, Se-jentaové, Chuej-chuové atd…),[2][pozn. 3]

Vládnoucí rodinou manicheiských Čigilů v Západoturkutském kaganátě byli Šatoové, jež v roce 923–936 založili stát Pozdní Tchang (5 dynastií) (Chou-Tchang) v severní Číně a přijali čínské příjmení Li. Její zakladatel, Li Kche-jung z hodností Ťie-tu-š'[pozn. 4] pocházel z pokolení Šatoovských Draků.[3]

Krátká historie

Po bratrovražedných bojích Turků v Západoturkutském kaganátě byla část Ašınovských knížat nucena uprchnout. V roce 640 se Ašına Miše-chán (3. vůdce Duluů)[pozn. 5] s podřízenými kmeny Čolů, Čigilů a Turkutů čili Čugajštích Turků (tj. východní Šatoové - Čugajové) vydal k východu pod ochranu Tchangské říše, načež se ocitl v postavení podřízeného.[4] Hlavní část tureckých Čolů a Čumulů čili Čigilů (tj. západní Šatoové-Čugajové), která nešla s Ašına Miše-chánem, zůstala ve svých původních místech u řeky Kunges ve Východním Turkestánu (Sin-ťiang).[5] Po Su Ting-fangovém vniknutí na území Západoturkutského kaganátu přes jeho východní hranici v letech 657–664 nastala následná anexe, jejímž důsledkem bylo opětovné sjednocení tureckých kmenů, tentokrát ale pod nadvládou čínských Tchangů.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Řeka pod různým názvem: Ču, Čuj, Čub, Čchu.
  2. ↑ Jedná se o zbytky Ogurů, či východních Turkoavarů, kteří zůstali ve střední Asii.
    Původní sídelní místa Mukrínů se nacházeli východně od řeky Amur.
  3. ↑ Čínský fonetický název 15 Ujgurských kmenů v tom období byl Wej-che.
    Název Ujgurů byl Chuej-chu, zatímco v současnosti se používá Wej-wu'er.
  4. ↑ Ťie-tu-š'ové byly regionální vojenští guvernéři v Číně během období dynastie Pozdní Tchang (Pět dynastií a deset království).
  5. ↑ Ašına Miše-chán - (Si Li-pien-tuo-lu-chán, Mo Che-tuo-jie-chu), byl v roce 657-664-7 posledním kaganem Západoturkutského kaganátu a zároveň protikaganem v exilu. Byl Ghora Jabguovým synem (Šapolo VII., kagan v létech 653-657).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Алты чуб na ruské Wikipedii.

  1. ↑ "The mystery of China's celtic mummies". The Independent August 28, 2006. Retrieved 2008-06-28 (anglicky)
  2. ↑ Bičurin N.Ja. Sobranie svedenij ... T. I. S. 289, 357 (rusky)
  3. ↑ Maljavkin, 1974, s. 100 (rusky);
    Li Fan, Ch. 425, s. 3458-3459 (čínsky)
  4. ↑ Liu Sjuj. Ceju Tan Šu - Staraja hronika gosudarstva Tan. Pekin, Izdateljstvo "Bo-na", 1958, gl. 194b, S. 6a, 3. (čínsky)
  5. ↑ Čen Čžunmjan, 1958b, C. 194-198. (čínsky)

Související články