Anatole Litvak

Anatole Litvak
Rodné jménoАнатолий Михайлович Литвак
Narození21. května 1902 nebo 10. května 1902
Kyjev
Úmrtí15. prosince 1974 (ve věku 72 let)
Neuilly-sur-Seine
Povolánífilmový režisér, filmový producent, divadelní herec, filmový herec, scenárista, režisér a umělecký producent
Oceněnílegionář Záslužné legie
National Board of Review Award for Best Film
Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy
ChoťMiriam Hopkins (1937–1939)
Sophie Litvak
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anatole Litvak, původním jménem Michail Anatol Litvak (10. květen 1902, Kyjev15. prosinec 1974, Neuilly-sur-Seine) byl ukrajinsko-americký filmový režisér židovského původu.

Život

Narodil se v ukrajinské židovské rodině v Kyjevě. V Petrohradě vystudoval Státní dramatickou školu. Ve 20. letech odešel z Ruska a pracoval ve Francii a Německu pro filmové společnosti, jako asistent režie, nebo střihač.

Ve 28 letech se prvně postavil za kameru jako hlavní režisér: Roku 1930 natočil v Německu filmový muzikál Dolly macht Karriere. Jeho nejúspěšnějším filmem ve Francii bylo drama Mayerling z roku 1936. Díky němu si ho všimli hollywoodští producenti a dostal nabídku točit v USA. Šanci se chopil a již roku 1937 natočil v Americe svůj první film: The woman I love, drama z první světové války. Další filmy All this, and heaven too (1940) a Blues in the night (1941) byly nominovány na Oscara, byť nikoli za režii. Pak však USA vstoupily do války a Litvak cítil povinnost své nové vlasti splatit dluh – vrhl se na dokumentární film s aktuální tematikou (Battle of Russia z roku 1943 byl nominován na Oscara v kategorii dokumentů). Nakonec narukoval i do americké armády a zúčastnil se vylodění v Normandii, které nafilmoval.

Po válce nejvíce uspěl dramatem Hadí jáma (The Snake Pit) z roku 1948. Film, natočený podle románu Mary Jane Wardové, byl nominován na Oscara i na Zlatého lva v Benátkách. V Benátkách se dočkal nominace i za film The deep blue sea (1955), s Vivien Leighovou v hlavní roli. Ve snímku Anastasia (1946) dal zase velkou příležitost Ingrid Bergmanové, která za výkon v tomto filmu získala Oscara. Bergmanovou Litvak obsadil i do známého filmu Goodbye again (1961).

Občas točil i ve Francii, například snímek Nůž v ráně (Le couteau dans la plaie) z roku 1962, se Sophií Lorenovou. Nakonec se ve Francii usadil a zde také zemřel.[1]

Americké občanství získal roku 1940.[2]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Litvak, Anatole.jpg
Studio publicity portrait of Anatole Litvak from http://www.acertaincinema.com/browse/person/anatole-litvak/?p1=1&p2=1&p3=1&p4=1
Copyright details

Additional source information:

This is a publicity photo taken to promote a film actor. As stated by film production expert Eve Light Honthaner in The Complete Film Production Handbook, (Focal Press, 2001 p. 211.):

"Publicity photos (star headshots) have traditionally not been copyrighted. Since they are disseminated to the public, they are generally considered public domain, and therefore clearance by the studio that produced them is not necessary."

Nancy Wolff, includes a similar explanation:

"There is a vast body of photographs, including but not limited to publicity stills, that have no notice as to who may have created them." (The Professional Photographer's Legal Handbook By Nancy E. Wolff, Allworth Communications, 2007, p. 55.)

Film industry author Gerald Mast, in Film Study and the Copyright Law (1989) p. 87, writes:

"According to the old copyright act, such production stills were not automatically copyrighted as part of the film and required separate copyrights as photographic stills. The new copyright act similarly excludes the production still from automatic copyright but gives the film's copyright owner a five-year period in which to copyright the stills. Most studios have never bothered to copyright these stills because they were happy to see them pass into the public domain, to be used by as many people in as many publications as possible."
Kristin Thompson, committee chairperson of the for Cinema and Media Studies writes in the conclusion of a 1993 conference with cinema scholars and editors, that they "expressed the opinion that it is not necessary for authors to request permission to reproduce frame enlargements. . . [and] some trade presses that publish educational and scholarly film books also take the position that permission is not necessary for reproducing frame enlargements and publicity photographs."[1]