Andrea del Castagno

Andrea del Castagno
Andrea del Castagno podle G.Vasariho
Narození	mezi 1421–1423
Úmrtí	19. srpna 1457
Příčina úmrtí	mor
Národnost	italská
Povolání	malíř
Hnutí	renesance
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrea del Castagno (pseudonym Andrea di Bartolo di Simone, také Andrea dal Castagno di Mugello (mezi 1419,^[1] 1421^[2] až 1423 Toskánsko – 19. srpna 1457 Florencie^[3] , Itálie) byl florentský renesanční malíř. Jeho první životopisec Giorgio Vasari v knize Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů znal mnohá později zničená díla, ale také uváděl smyšlené údaje, například, že Andrea zavraždil malíře Domenica Veneziana.^[4] V jeho díle se odráží vliv první generace renesančních umělců, sochařů Donatellova okruhu a malíře Masaccia. Maloval především chrámové fresky, větší část z nich se nedochovala.

Život a dílo

Dětství

Andrea del Castagno se narodil přesně nedoloženého data mezi léty 1419–1423^[5] v přesně nedoloženém místě, protože v té době Florencie válčila s Milánem, a proto se rodina střídavě uchylovala do pevnosti Corella v městečku Dicomano nebo do města San Godenzo, resp. do jeho místní části Castagno. Tam se otec Bartolo di Simone di Bargilla s rodinou natrvalo přestěhoval v roce 1436. Přídomek této obce si Andrea ponechal i později, když se přestěhoval do Florencie. Vasari uvádí, že del Castagnovi zemřel otec v útlém věku, jiné zdroje uvádějí, že jej otec přežil. Také zmiňuje, že po smrti otce se del Castagno usadil u svého strýce. Ten jej nechal pást dobytek, protože Andrea byl hbitý, čilý a nebojácný. Vasari uvádí, že se v této době dostal k malování – potkal jednoho z venkovských malířů, který maloval pro nějakého venkovana jakýsi svatostánek. Andreu to velmi zaujalo, přihlížel a chtěl začít také malovat. Proto začal kreslit uhlem nebo rýt špičkou nože po zdech a kamenech figury a zvířata. Byl tak zručný, že se informace o jeho umění začaly šířit, až k florentskému velmoži Bernadettovi de Medici. Ten se byl nadšen z jeho umu a pohotovosti. Proto mu nabídl odjet na studium do Florencie, kde by se zdokonalil v umění kresby a malby u jednoho z mistrů, který se tehdy považoval za nejlepší.^[3] Andrea si oblíbil zejména kresbu, malbě a barevnosti nedával takový význam, což nakonec výsledným pracím ubíralo na kvalitě a půvabu. Jeho silnou stránkou bylo znázorňování pohybu postav. Zvláště v mužských i ženských hlavách, jež se vyznačují vážným výrazem a výstižnou kresbou.

Rané dílo

Andrea zahájil samostatnou uměleckou dráhu velmi brzy, jeho prvními doloženými pracemi jsou podobizny florentských rebelů poražených v červnu 1440 v bitvě u Anghiari. Namaloval je téhož roku na žádost městské rady na fasádu Palazzo del Podesta Signoria ve Florencii pro výstrahu jako oběšence. Jimi si vysloužil přezdívku Andrea degl’Impiccati – tedy Andrea oběšenců.^[3] Interiéry Palazzo del Podesta vyzdobil výjevy triumfu Medicejských nad rody Peruzziů a Albizziů. Později spolupracoval v Benátkách s málo známým malířem Francescem da Faenza.^[4] Z raných prací se v křížové chodbě kostela San Miniato nedochovala freska Odchodu sv. Miniata a sv. Crescia odcházejícího od rodičů v . Dále maloval nedochované fresky v křížové chodbě a v kostele San Benedetto za branou Pitti, byly strženy při obléhání Florencie. V roce 1440 pracoval v křížové chodbě kláštera Santa Maria degli Angeli na scéně Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem, sv. Benediktem a sv. Romualdem, která byla přenesena do špitálu při kostele Santa Maria Nuova a dnes je umístěna v Museo del Castagno.^[6] V kostele Santa Trinita namaloval sv. Ondřeje, dílo se však nezachovalo.^[6] V jeho obrazech lze vidět vliv Masacciova téměř vědeckého realismu a Donatellovy sochařské linie.^[4]

Benátky

V letech 1442–1443 je dobře zdokumentována přítomnost a práce Andrey del Castagno. Roku 1442 vytvořil v kostele San Zaccaria na klenbě apsidy kaple sv. Tarasia fresku trůnícího Boha Otce mezi čtyřmi evangelisty, apoštoly Petrem a Pavlem a Janem Křtitelem. Jeho malířský styl zde ovlivnilo plastické vyjádření objemu postav a gesta Donatellových soch a sumární pojetí robustních postav podle Masacciovy malby. Toto dílo neznamenalo pouze příchod raně renesančních florentských proudů do Benátek, aly bylo i jedním z prvních děl, které del Castagno datoval a signoval.^[4] V benátském kostele Svatého Marka byla podle jeho kartónu provedena mozaika Smrti Panny Marie.^[7]

Florencie

Andrea byl dne 30. května 1445 přijat za člena malířského cechu sv. Lukáše ve Florencii^[2], a tak se zařadil mezi respektované mistry. Kolem roku 1447 své nmistrovství potvrdil cyklem fresek Kristových pašijí ve dvou pásech na stěně refektáře florentského klášterního kostela SantʼApollonia. V horním poškozeném pásu to jsou Ukřižování, Snímání z kříže a zejména Zmrtvýchvstání Krista, který svou sošně modelovanou figurou opouští hrobku, špatně střeženou dvěma spícími vojáky, třetí se probudil a s údivem přihlíží zjevení. Pozadí tvoří reálná příroda, která neodvádí pozornost od hlavního výjevu. O několik let později namaloval Piero della Francesca v Borgo San Sepolcro Kristovo zmrtvýchvstání obdobné Castagnovu rozvrhu perspektivy v dokonalé rovnováze proporcí, prostoru a světla.^[4]

Nejslavnější a pro stravovací účel refektáře nejbližší je spodní pás malby s Poslední večeří Páně. Při nedávném restaurování byly odkryty původní živé barvy. Kompozice má geometricky přesně vymezený interiér v kukátkové perspektivě, s dokonalou iluzí obkladu deskami z pestrobarevných mramorů. Uprostřed široké tabule v sedí Kristus a proti němu Jidáš Iškariotský s černými vlasy a vousy jako symbolem zlých úmyslů. V mělkém prostoru má tabuli s téměř abstraktním bílým ubrusem těsně u diváka, řeholníci si k němu mohli přistavit stůl a podlehnout iluzi, že sedí s apoštoly v jednom prostoru. Postavy jsou znázorněny realisticky podobně jako Donatellovy sochy. Více než idealizované postavy večeřící v tricliniu připomínají sedláky u stolu.^[4] V letech 1445 až 1448 Andrea vytvořil lunetový deskový obraz pro hlavní oltář kostela Santa Lucia de´Bardi, na němž Madona s dítětem mezi sv. Janem Křtitelem, sv. Zenobiem, sv. Františkem a sv. Lucií.^[8] Dnes se práce nachází ve florentské galerii Uffizi. Týž námět provedl pro rodinu Pazziů jako fresku v hradní kapli v Trebbiu (Val di Sieci).

V letech 1449–1451 pracoval v Legnaji na výzdobě vily Carducciů a od roku 1475 Pandolfini (pro Pandolfa Pandolfiniho). Vyzdobil zde síň cyklem 12 fresek na dřevěných panelech, a to slavných historických osobností, mytologických postav, mužů i žen a doprovodné dekorace. Spojil humanistického ducha tehdejší doby se zájmem o lidskou figuru. Postavy vystupují díky perspektivnímu pojetí z rámu a realistický vzhled umocňuje monumentalita a téměř životní velikost.^[4] Ze slavných mužů a žen je šest význačných Floreňtanů, státníků a básníků: Filippo Spagna degli Scolari zvaný Pippo Spano, Farinata degli Uberti, Niccolo Acciaiuoli, Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio, mytické ženy Eva, královna Ester, Kumská Sibyla a Královna Tomyris. Pracoval zčásti podle své fantazie a také podle skutečnosti. Všechny postavy jsou zasazeny do iluzivního rámu a vzájemně jsou odděleny pilastry, takže vypadají jako sochy. Skupina byla doplněna o Adama s Evou, Madonu s dítětem a několika putti, držícími věnce a girlandy. Andrea chtěl zachytit především humanistický ideál tehdejší doby – v každé postavě se spojuje fyzická síla, morální kvality a inteligence, které mají dohromady utvářet dokonalou lidskou bytost.^[4] Technika freskové malby na dřevě umožnila transport bez poškození do galerie Uffizi ve Florencii.

Pozdní dílo

Olejovými barvami pro kostel San Miniato za branami Florencie Castagno namaloval v letech 1449–1450 oltářní desku Nanebevzetí Panny Marie mezi sv. Miniatem (jako princ s korunou) a sv. Julianem (rytíř s mečem), zakoupenou roku 1821 do Berlína^[9]. Mariinu postavu v zářivé, téměř ohnivé mandorle, pozdvihují k nebi andělé. Jejich nahé paže dokonale zachycují anatomii lidského těla, založenou na kreslířské zručnosti.^[4] Také pracoval v Scarperii u Mugella, kde namaloval Milosrdenství, zničené již za Vasariho života.

V kostele SS. Annunziata florentských servitů pracoval na freskách ve třech plochých výklencích v různých kaplích. V kapli zasvěcené sv. Julianovi provedl výjevy ze světcova života s mnoho postavami a se psem v perspektivní zkratce. V kapli sv. Jeronýma namaloval roku 1453 ikonograficky ojedinělý mystický výjev Zjevení Stolice Boží moudrosti (což je trůnící Bůh Otec který drží v rukou kříž s ukřižovaným Kristem) svatému Jeronýmovi a jeho dvěma žačkám, sv. Pavle Římsé a její dceři sv. Eustochii. Kromě odvážné perspektivní zkratky (v níž následoval Masaccia), pomocí které pojednal Nejsvětější Trojici jako těleso letící těsně nad hlavami světců, znázornil pustinu palestinské pouště, v níž zobrazení svatí skutečně žili. Třetí kapli dal postavit Orlando de Medici a Andrea zde zpodobnil Lazara, Martu a Magdalénu. Pro jeptišky z kláštera San Giuliano namaloval fresku Ukřižování s Pannou Marií, sv. Dominikem, sv. Juliánem a sv. Janem Evangelistou.^[3] V kapli Cavalcantiů florentského kostela Santa Croce namaloval sv. Jana Křtitele a sv. Františka Serafínského. V témže kostele namaloval fresku s Krista bičovaným u sloupu v perspektivně podané lodžii s ubíhajícími sloupy, křížovými klenbami a kosočterečnými stěnami. Výjev zaujal expresivními postoji pacholků bičujících Krista, kontrastem jejich nenávistných vzteklých tváří oproti trpělivému, pokornému Kristovi. Freska byla poničena již za Vasariho života a zničena koncem 17. století.^[3] Poté pracoval na hřbitově u kostela Santa Maria Nuova na nedochovaném výjevu se sv. Ondřejem. Díky této práci v roce 1457 dostal zakázku na Poslední večeři Páně pro refektář téhož kostela, zničenou pravděpodobně v 18. století. Andrea těmito pracemi získal přízeň rodiny Portinariů a správce tamějšího špitálu, a vyzdobil pak část chóru kostela Sant´Egidio. Vasari uvádí, že pracoval společně s Alessiem Baldovinettim a s Domenicem Venezianem, se kterým se špatně snášel, protože mu záviděl slávu a pozornost publika, kterou sám neměl. Je to ovšem omyl, nepotkali se. Domenico Veneziano tam maloval v letech 1434–1441 (například spolupracoval zde s Pierem della Francesca), Andrea teprve od ledna 1451 do září 1453.^[3]

Mezi jeho poslední dochovaná díla patří Jezdecký portrét florentského vojevůdce Niccola da Tolentino z roku 1456 v Santa Maria del Fiore ve Florencii. Vytvoření této fresky si u malíře objednala florentská katedrála, která tímto epitafem uctila památku kondotiéra, který pomáhal chránit Florencii. Andrea si vzal za vzor dílo Paola Uccella z téže florentské katedrály. Obě díla se ale dosti liší – tam, kde Andrea dokázal postavě propůjčit mimořádnou dynamiku, vypadal Uccellův jezdec a kůň jako by stáli zcela ohromeni. Del Castagno vytvořil toto dílo velmi naturalisticky a zejména anatomii koně namaloval velmi přesně a detailně.^[4] V chóru špitálu Santa Maria Nuova namaloval Andrea fresku Zvěstování, kde zpodobnil letícího anděla, což bylo do té doby neobvyklé. Také zde namaloval Smrt Panny Marie s tělem ležícím na márách, kolem kterých stojí apoštolové, v jejichž tvářích vidíme radost z toho, že Pannu Marii vzal Kristus na nebesa a zároveň hořkost, že musejí zůstat na zemi bez ní. Mezi apoštoly se objevují také andělé se svícny v rukou. V této sérii obrazů zpodobnil podle skutečnosti Rinalda degli Albizzi, Puccia Pucciho, Falganaccia a klečícího správce kostela – Bernarda di Domenico della Volta. Namaloval zde i sám sebe – v tondu jako Jidáše Iškariotského.

Andrea del Castagno zemřel 19. srpna 1457 na mor v nedožitých čtyřiceti letech. Byl pohřben ve florentském kostele Santissima Annunziata.^[3]

Galerie

• 

  Život Panny Marie, mozaika, 1442-1443, San Marco, Benátky

• 

  Kondotiér Farinata degli Uberti

• 

  Kondotiér Pippo Spano

• 

  Francesco Petrarca

• 

  Dante

• 

  Niccolò Acciauoli

• 

  Giovanni Boccaccio

• 

  panely kolem krbu: Kumská sibyla, Královna Ester a královna Tomyris

• 

  Niccolò da Tolentino (1456)

• 

  Ukřižování se třemi kříži za soumraku

Odkazy

Reference

Literatura

• Anne Dunlop: Andrea Del Castagno and the Limits of Painting. Harvey Miller Publishers Londýn 2015, ISBN 978-1909400184
• Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Praha 1976, 1. díl, s. 365–372 (přeložil Pavel Preiss s faktickými opravami a dodatky v poznámkách).
• Melissa Ricketts, Renesance – Mistři světového malířství, Praha 2005, s. 103–108.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrea del Castagno na Wikimedia Commons
• http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=213/ Art Museum^{[nedostupný zdroj]}
• http://www.abcgallery.com/list/2003jan06.html/ The Legend of Andrea del Castagno^{[nedostupný zdroj]}
• http://www.wga.hu/index1.html/ Andrea del Castagno, Web Gallery of Art^{[nedostupný zdroj]}
• http://www.all-art.org/early_renaissance/castagno1.html/ History of Art, Andrea del Castagno^{[nedostupný zdroj]}