Andreas Pálffy z Erdődu

Andreas hrabě Pálffy z Erdődu
Erb rodu Pálffyů
Kapitán uherské královské gardy
Ve funkci: 1887 – 1902
Předchůdce	Ignác Fratričević
Nástupce	princ Alois Esterházy
Nejvyšší hofmistr korunní princezny Štěpánky
Ve funkci: 1883 – 1887
Předchůdce	nově zřízený úřad
Nástupce	hrabě František Bellegarde
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1894), polní podmaršál (1886), generálmajor (1880)
Narození	14. srpna 1839 Lodi
Úmrtí	14. dubna 1902 (ve věku 62 let) Vídeň
Rodiče	Jan Karel Pálffy z Erdődu a Amálie Erdődyová z Monyorókeréku a Monoszló
Profese	politik a důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andreas hrabě Pálffy z Erdődu (německy Andreas Graf Pálffy von Erdöd, maďarsky Erdődi gróf Pálffy Ándor) (14. srpna 1839 Lodi – 14. dubna 1902 Vídeň) byl uherský šlechtic a rakousko-uherský generál. Od mládí byl důstojníkem u několika husarských pluků, službu v rakousko-uherské armádě spojoval s působením u císařského dvora. Patřil ke dvoru korunního prince Rudolfa, později byl nejvyšším hofmistrem jeho manželky korunní princezny Štěpánky. V armádě nakonec dosáhl hodnosti generála jezdectva (1894), získal také členství v uherské Horní sněmovně a obdržel řadu vyznamenání.

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Pálffyů, patřil k rodové linii sídlící na hradě Červený Kameň.^[1] Jeho rodištěm bylo město Lodi v Lombardii, kde tehdy sloužil jeho otec Jan Karel Pálffy (1797–1870), pozdější generál a vlivný uherský politik. Matka Amálie (1800–1867) pocházela z rodu Erdődyů.^[2] Od mládí sloužil v armádě, v roce 1861 je uváděn jako nadporučík u 10. husarského pluku.^[3] V roce 1863 byl jmenován c. k. komořím,^[4] v té době byl rytmistrem u 4. husarského pluku, později sloužil u 12. husarského pluku. Ve třiceti letech byl již podplukovníkem a štábním důstojníkem u 6. husarského pluku, zároveň byl přidělen k osobní službě u korunního prince Rudolfa. V roce 1874 byl povýšen na plukovníka a poté u dvora zastával post prvního štolby v úřadu nejvyššího štolby.^[5] K datu 1. listopadu 1880 byl povýšen do hodnosti generálmajora a v roce 1881 byl jmenován c. k. tajným radou.

Po sňatku korunního prince Rudolfa se stal nejvyšším hofmistrem jeho manželky princezny Štěpánky (1883)^[6][7] V této funkci setrval tři roky, v roce 1886 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a v letech 1887–1902 zastával funkci kapitána uherské královské gardy. Tento post byl sice spíše jen čestný, ale v hierarchii rakousko-uherské armády patřil k prestižním funkcím u dvora.^[8][9] V roce 1886 byl zároveň jmenován doživotním členem uherské Sněmovny magnátů.^[10] V armádě nakonec dosáhl hodnosti generála jezdectva (1894).^[11]

Během své kariéry obdržel řadu vyznamenání, byl rytířem Řádu sv. Štěpána a Leopoldova řádu a nositelem Vojenské záslužné medaile. Vzhledem ke své dlouholeté přítomnosti v blízkosti panovnického dvora získal také řadu ocenění od zahraničních panovníků. Byl nositelem pruského Řádu červené orlice a Řádu koruny, ruského Řádu sv. Anny I. třídy, tureckého Řádu Medžidie, držitelem velkokříže Řádu italské koruny, belgického Leopoldova řádu, Řádu rumunské koruny, saského Albrechtova řádu a Řádu württemberské koruny. V Srbsku se stal velkodůstojníkem Řádu bílého orla a nositelem velkokříže Takovského řádu.^[12] V roce 1890 byl jmenován čestným majitelem husarského pluku č. 8 dislokovaného v Klagenfurtu a od roku 1898 v Jarosławi.^[13][14] Užíval také čestnou hodnost kapitána hradu Prešpurk, která náležela dědičně od 17. století všem členům rodu Pálffyů.^[15]

Zemřel ve Vídni 14. dubna 1902 ve věku 62 let, ve funkcích kapitána uherské královské gardy a majitele husarského pluku č. 8 jej následoval princ Alois Esterházy.

V roce 1871 se oženil s hraběnkou Melánií Almásyovou (1846–1913), dcerou vlivného politika Mórice Almásyho (1808–1881).^[16] Melánie se později stala c. k. palácovou dámou.^[17] Z jejich manželství se narodily tři dcery, Marie (1874–1877) a Rudolfina (1877–1880) zemřely v dětství. Nejstarší dcera Alžběta (Erzsébet, 1872–1945) zůstala svobodná a v meziválečném období se uplatnila jako spisovatelka.^[18]

Jeho starší bratři Géza (1834–1898) a Emil (1837–1904) sloužili také v armádě, dosáhli ale jen nižších hodností. Viktor byl plukovníkem a vojensko-diplomatickým zástupcem v Sedmihradsku, Emil byl rytmistrem a důstojníkem uherské královské gardy.^[19]