Andrej Hlinka

Andrej Hlinka
Andrej Hlinka v roce 1937
1. předseda Hlinkovy ľudové strany
Ve funkci: 1913 – 16. srpna 1938
Nástupce	Jozef Tiso
Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci: 10. ledna 1919 – 9. října 1919
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci: 1920 – 1938
Stranická příslušnost
Členství	Katolická lidová strana (do 1901) Slovenská národná strana Hlinkova slovenská ľudová strana (1905 – 1938)
Narození	27. září 1864 Černová, Rakouské císařství
Úmrtí	16. srpna 1938 (ve věku 73 let) Ružomberok, Československo
Alma mater	Gymnázium Janka Francisciho-Rimavského
Profese	kněz, politik
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska
Commons	Andrej Hlinka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrej Hlinka (27. září 1864 Černová^[1], dnes část Ružomberku – 16. srpna 1938 Ružomberok^[2]) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace a zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků).

Život

Hlinka absolvoval kněžský seminář při Spišské kapitule, na kněze byl vysvěcen v roce 1889. Byl farářem na různých místech, naposledy v Ružomberku. Už v mládí začal politickou kariéru v řadách maďarské Lidové strany (Néppárt), vedené hrabětem Zichym. Stranu opustil poté, co se vzdala principů národnostní tolerance; mimo jiné nesouhlasila s Hlinkovou poslaneckou kandidaturou kvůli jeho národnostním projevům. Ve volbách 1901 dokonce podpořil kandidáta maďarské Liberální strany. V roce 1897 se stal redaktorem Ľudových novin, v roce 1906 založil Ľudovou banku a v roce 1910 slovenské tiskárny v Bratislavě. V letech 1905 a 1913 se neúspěšně pokoušel založit Slovenskou lidovou stranu. Mezitím byl v letech 1907–1910 ve vězení, oficiálně kvůli protimaďarským projevům během voleb 1906 a kvůli projevům během českého přednáškového turné 1907. Reálně proto, že se vyslovil proti národnostnímu útlaku v Uhersku a že kritizoval mj. maďarizační školské zákony z roku 1907. Ve vězení se setkal a polemizoval s pozdějším maďarským komunistickým vůdcem Bélou Kunem. Psal a překládal teologická díla.

V roce 1918 se Hlinka stal členem nově vytvořené Slovenské národní rady. Na samém počátku byl nakloněn myšlence jednotného „československého národa“,^[3] rychle ji však opustil. Ještě v témže roce se podílel na založení Slovenské ľudové strany, jíž se stal předsedou. Byl vůdčí osobností pětičlenné delegace slovenských kněží, která v létě 1919 přijela do Francie na Versailleskou konferenci, aby žádala autonomii pro Slovensko. Na konferenci odjel z Polska přes Rumunsko na falešný polský pas, ale na jednání nebyl vůbec vpuštěn a po návratu byl krátce uvězněn na Mírově. Důvodem uvěznění bylo, že cestoval do Versailles právě na falešný pas.

U příležitosti 700. výročí založení Třetího řádu sv. Františka z Assisi se v říjnu 1921 zúčastnil spolu se knězem Dr. Aloisem Kolískem první velké společné pouti Čechů a Slováků v novodobé historii Československa.^[4] V roce 1924 byl jmenován papežským komořím a v roce 1927 apoštolským protonotářem.

V roce 1925 se jeho strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskú ľudovú stranu (HSĽS), jíž byl až do konce svého života lídrem a hlavním ideologem. V letech 1918 až 1938 byl vůdcem poslanecké frakce SĽS a posléze HSĽS v československém Národním shromáždění. Dne 27. února 1938 jednal s K. H. Frankem ze Sudetoněmecké strany (SdP) o spolupráci; SdP pak poskytla hlinkovcům finanční podporu ve výši pět milionů korun.^[5] Krátce před svou smrtí se dohodl na spolupráci mezi HSĽS, Konradem Henleinem a politickým vůdcem maďarské menšiny v Československu hrabětem Esterházym.

Ideologie

Ideologický základ Hlinkova politického přesvědčení a politiky tvořilo hluboké vlastenecké cítění (zvýrazněné nejprve maďarskou nadvládou a posléze zřetelně slabším postavením Slováků v Československu), klerikalismus a antikomunismus. Jestliže v mládí byl odpůrcem útlaku Slováků ze strany Maďarů, po vzniku Československa se stal vášnivým odpůrcem „pražské centralizace“ a faktu, že většinu moci ve státě soustředili ve svých rukou Češi. Nicméně ve třicátých letech po sjezdu strany v Piešťanech v září 1936 tato strana jednoznačně přechází na autoritativní nebo spíše totalitní pozice a nachází vzory v rakouském stavovském státě, v Portugalsku Antónia Salazara, Frankově Španělsku nebo Mussoliniho Itálii.^[6]

Náhledy na osobnost Hlinky

První prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk o Hlinkovi prohlásil: „Základním jeho rysem je ohromná primitivnost, nevzdělanost, naprostá nepotřeba kultury.“^[7]

Po Hlinkově smrti stanul v čele jeho strany Jozef Tiso. Strana postupně ovládla situaci na Slovensku a po vzniku Slovenského štátu převzala veškerou moc (teoreticky, prakticky ovšem byla její moc a moc jejích představitelů omezena přáními Německa). Strana se změnila ve skutečně masovou a z Hlinky se stala kultovní osobnost nového režimu. Odvolávaly se na něj i nově založené organizace Hlinkova garda (napodobenina německých Sturmabteilung) a Hlinkova mládež (napodobenina německých Hitlerjugend).

V dubnu 1939 přijal Slovenský sněm zákon o zásluhách Andreje Hlinky (83/1939 Sl.z.).

Po obnovení Československa v roce 1945 byl Hlinka jakožto antikomunista, klerikalista, odpůrce pragocentrismu a centralizace státu a i vzhledem k tomu, že před svou smrtí v roce 1938 krátce aktivně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou a Jánosem Esterházym, označen jako fašista či spíše klerofašista. Po sametové revoluci ovšem ztratil tento jednostranný negativní pohled svůj monopol.

Ve Slovak National Biography z roku 1991 je o něm uvedeno: „one of the most significant personalities in modern Slovak history, a nationalistic Christian politician and representative of Slovak autonomic efforts“ (česky: „jedna z nejvýznačnějších osobností moderní slovenské historie, nacionalistický křesťanský politik a představitel slovenských autonomistických snah“).

Jeho tvář byla vyobrazena na poslední slovenské tisícikorunové bankovce, platné před zavedením eura. V říjnu 2007 Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 531/2007 Z.z., o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a o Slovenskou republiku. Je po něm pojmenován slovenský Řád Andreje Hlinky.

Odkazy

Reference

Literatura

• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 226. 
• RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Vyšehrad, 2012. 688 s. ISBN 978-80-7429-133-3. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 468. 
• SIDOR, Karol. Andrej Hlinka : Z príležitosti jeho 60. narodenín v prospech fondu "Národ sebe". 1. (vyšla 2.-4. vydání). vyd. Bratislava: Slovák, 1924. 32 s. (slovensky) 
• CHÁB, Václav. Andrej Hlinka : Život a politika. V Praze: Volná myšlenka, 1934. 204 s. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrej Hlinka na Wikimedia Commons
• Autor Andrej Hlinka ve Wikizdrojích
• Osoba Andrej Hlinka ve Wikicitátech
• Sto slávnych Slovákov, 1995 Archivováno 17. 12. 2006 na Wayback Machine.
• Andrej Hlinka na stránkách Slovenského rozhlasu – anglicky
• Článek Andreje Hlinky z roku 1937 o Černové
• Stanovisko 31 slovenských historiků k A. Hlinkovi
• Andrej Hlinka, pohled českého historika na stránkách Katolická kultura Archivováno 14. 12. 2013 na Wayback Machine.