Anglosaská Anglie

subrománská Británie (5. století) Heptarchie (6. století–927) Anglické království (927–1066) Seaxisc (ang) Saksisk (da) Saksisk (nor) ←  ←  ←  ←  5. století–1066  →  →  → vlajka znak
geografie Hrabství anglosaského království (1025)
hlavní město:	Winchester
obyvatelstvo
národnostní složení:	Anglosasové (Angličané), Dánové, Norové, Britové (Keltové)
jazyky:	anglosaština, staroseverština, latina
náboženství:	katolické, anglosaské (pohanské), iroskotské, severské (pohanské)
státní útvar
státní zřízení:	monarchie (od 6. století) volená monarchie (927–1066)
vznik:	5. století – opuštění provincie Británie 6. století – vznik anglosaských království 927 – dobytí Northumbrie Ethelstanem a sjednocení Anglie
zánik:	1066 – bitva u Hastingsu, ovládnutí Anglie Normany
státní útvary a území
předcházející: Británie (provincie) Wessex Danelaw Severská říše následující: Danelaw Severská říše Ovládnutí Anglie Normany

Pojem anglosaská Anglie označuje Anglii v období raného středověku, kdy se jejím dominantním obyvatelstvem stali germánští Anglosasové, od opuštění provincie Británie Římany roku 410 do ovládnutí Anglie Normany roku 1066.

Období po odchodu Římanů bývá označováno jako subrománská Británie, kdy území původních keltských Britů postupně od východu dobývaly germánské kmeny Anglů, Sasů a Jutů. V 6. století se začala utvářet anglosaská království, od konce 8. století přinesly důležité změny nájezdy vikingů a vztahy s kontinentem ovlivnily poslední období vlády Anglosasů. V roce 927 se Ethelstan stal prvním králem, který získal kontrolu nad celým územím Anglie, tak vzniklo jednotné Anglické království.

Historie

Migrace a vznik království

Je obtížné sestavit souvislou chronologii událostí po odchodu Římanů z Británie a počátek vytváření anglosaských království. Archeologické nálezy ukazují, že poslední období vlády Římanů znamenalo úpadek venkovského i městského života.

Informace o anglosaských královstvích Kent, Bernicie, Deira a Lindsey pochází z keltských pramenů. Západní království Wessex a Mercie nejsou v těchto pramenech zmiňována. Tyto zdroje jsou doplněny archeologickými nálezy o rozšiřujícím se osídlování Británie Anglosasy. Není ani zcela zřejmé, zda Anglosasové nahradili původní obyvatele na jihu a východě země nebo s nimi žili pospolu. Podobně ve 4. století Keltové z Británie migrovali na kontinent do oblasti Galie a osidlovali Bretaňský poloostrov a sever Španělska.

I když informace o místě a době není spolehlivá, zdá se, že roku 495 po Bitvě u Mount Badon porazili původní obyvatelé Anglosasy a zastavili tak jejich postup na západ na několik desetiletí.

Sedm království a šíření křesťanství

Křesťanství se začalo v anglosaské Anglii šířit okolo roku 600. Prvním canterburským arcibiskupem byl jmenován roku 597 sv. Augustin. Roku 601 pokřtil prvního anglosaského krále, a to Æthelberhta, krále Kentu. Anglosaská křesťanská misie na kontinentu začala v 8. století a vedla k rozšíření křesťanství na celou Franskou říši.

V průběhu 7. a 8. století se moc přelévala mezi jednotlivými královstvími. Beda Venerabilis uvádí, že v 6. století byl nejmocnějším králem kentský král Æthelberht, ale později se centrum moci přesunulo na sever do království Northumbrie, které vzniklo spojením království Bernicie a Deira. Dominance Northumbrie skončila po dvou porážkách roku 679 v bitvě u řeky Trent od Mercie a roku 685 v bitvě u Nechtanesmere od Piktů. Problémy s nástupnictvím způsobily, že se později stala dominantní Mercie. Mercie si uchovala svůj vliv v průběhu 8. století, zvláště za vlády králů Æthelbalda a Offy. Tento vliv byl oslaben na konci tohoto století vznikem dalších menších království a hlavně vlivem vzrůstající síly Wessexu.

Toto období bývá někdy označováno jako heptarchie (vláda sedmi království). Toto označení vychází z existence sedmi důležitých království Northumbrie, Mercie, Kentu, Východní Anglie, Essexu, Sussexu a Wessexu, které byly hlavními mocenskými centry na jihu Británie. Poslední výzkumy ukazují, že dalšími významnými královstvími té doby byly i Hwicce, Magonsaete, Lindsey a Střední Anglie.

Vikingové a Wessex

Prvním zaznamenaným nájezdem vikingů byl roku 793 jejich útok na klášter v Lindisfarne, uvedený v Anglosaské kronice. V té době už zřejmě byli vikingové usídleni na Orknejích a Shetlandách a je pravděpodobné, že některé jejich předchozí nájezdy nejsou zaznamenány. Invaze vikingů, především Velké dánské armády, změnily politickou a sociální situaci v zemi. Vítězství Alfréda Velikého roku 878 u Ethandunu zastavilo na určitou dobu jejich expanzi. Podobně měl vpád vikingů vliv na sever ostrova a zřejmě bylo důvodem vzniku království Alba, které bylo předchůdcem Skotského království.

Po určitém období, kdy vikingové jen loupili a plenili, se začali v Anglii i usídlovat. Jejich důležitým centrem byl York (Jorvik). Vznikala různá spojenectví mezi vikinským královstvím Yorku a Dublinem. Osidlování Dány a Nory mělo vliv i na angličtinu, což se projevuje především v pojmenování míst, kde se usídlili.

Důležitou událostí v 9. století byl růst moci království Wessex. Ke konci Alfrédovy vlády ovládal tento panovník Západních Sasů^{[pozn. 1]} území Wessexu, bývalých samostatných království Sussex a Kent a několik králů jižních waleských království ho uznávalo jako svého svrchovaného pána, stejně jako Mercie v době, kdy tam vládl jeho zeť Æthelred.

Sjednocení Anglie

Alfréd zemřel roku 899 a jeho následníkem se stal jeho syn Eduard. Ten spolu se svým švagrem Æthelredem bojoval proti Dánům, zahájil expanzi na území obsazená Dány a začal tam budovat opevnění na jejich obranu. Po Æthelredově smrti převzala vládu jeho manželka Æthelfleda a spolu s Eduardem pokračovala v expanzi. Roku 918 Eduard ovládal veškerá území Anglie na jih od řeky Humber. V tomto roce zemřela Æthelfleda a Mercie se stala součástí Wessexu. Ethelstan byl prvním králem, který získal kontrolu nad celým územím Anglie poté, co roku 927 dobyl Northumbrii. Odrazil útok směřující k změně vlády v Northumbrii a v bitvě u Brunanburhu porazil spojená vojska Skotů a vikingů. Po jeho smrti jeho nástupci Edmund I. i Edred ztratili kontrolu nad Northumbrií. Až Edredův nástupce Edgar dosáhl trvalého sjednocení Anglie.

Dánové a Normanská invaze

Na konci 10. století obnovili vikingové své útoky na Anglii. Ethelred II. vládl dlouhou dobu, ale nakonec podlehl Svenovi, králi Dánska, i když po jeho smrti se znovu ujal moci. Nicméně jeho syn Edmund II. zemřel krátce nato a anglickým králem se stal Svenův syn Knut a Anglie se stala součástí velké říše rozkládající se kolem Severního moře.

Vláda nad Anglií přecházela na následníky Ethelreda a Knuta po celou polovinu 11. století. Roku 1066 dospěla po smrti Eduarda Vyznavače do situace, kdy si na anglický trůn činili nárok Harold II. Godwinson, který se stal anglickým králem, ale i Vilém, vévoda z Normandie (pozdější Vilém I. Dobyvatel) a Harald III. (podporovaný Haroldovým bratrem Tostigem).

Situace se vyhrotila invazí vikingů i Normanů. Harold nejprve porazil v bitvě u Stamford Bridge vojsko Haraldovo, ale byl poražen v bitvě u Hastingsu Vilémovým normanským vojskem. Vilém byl 25. prosince 1066 korunován anglickým králem.

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Anglo-Saxon England na anglické Wikipedii.