Anna Pollertová

Anna Pollertová
Fotografie z 29. července 1942 Významná členka odbojové organizace PVVZ
Fotografie z 29. července 1942
Významná členka odbojové organizace PVVZ
Rodné jménoBaumová
Narození7. května 1899
Praha-Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. ledna 1945
Berlín-Plötzensee
Příčina úmrtípopravena
BydlištěPraha, Vinohrady
Národnostčeská
Choť
  • Rudolf Pollert (* 12. prosince 1898).[p. 1]
Děti
  • Irena, Jaromír
Rodiče
  • Josef Baum otec
  • Františka Baumová matka
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska odbojové
činnosti skupiny PVVZ
GPS: 50°04′39″ s. š., 14°26′15″ v. d.

Anna Pollertová, rodným jménem Baumová, (7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady[1] – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee) byla aktivní členkou Ženské národní rady (ŽNR). Díky svým kontaktům fungovala od počátku formování odbojového hnutí v protektorátu jako důležitá spojka mezi jednotlivými ilegálními skupinami. V odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) působila jako tajemnice.[2][3] Se svým bratrem Jiřím Baumem a jeho manželkou Růženou pracovala i pro ilegální organizaci RU-DA. Měla k dispozici také značný majetek, který neváhala poskytnout ve prospěch odbojové činnosti. Odbojářům v ilegalitě zajišťovala ubytování v některém ze svých bytů. Věnovala také finanční prostředky na nákup zásob a jiného technického vybavení potřebného pro fungování národního odboje.[3]

Stručný životopis

Dětství

Anna Pollertová pocházela z intelektuální, typicky středostavovské židovské rodiny. Jejím otcem byl Josef Baum, velkoobchodník na Královských Vinohradech, z Ouval, syn Hynka Bauma a Antonie (rozené Federerové). Její matkou byla Františka Baumová (rozená Fischlová), dcera Filipa Fischla, statkáře v Nadějkově a Rosalie (rozené Steinerové).[3] Bratr Jiří Baum byl pozdější zoolog, cestovatel a spisovatel.

Stejně jako její bratr Jiří i Anna hodně cestovala. Společně s ním například navštívila Jihoafrickou unii.[zdroj?] Určitou dobu také žila v Brazílii, kde se svým manželem Rudolfem Pollertem[p. 1] farmařila.[3][p. 2]

V Brazílii

Jiří Baum, Anna Pollerová a Rudolf Pollert měli z minulosti úmluvu, že si společně založí podnik. Původně ho plánovali založit v USA. Anna Pollertová s manželem si však (kolem roku 1923) pořídili farmu v oblasti Quilombo poblíž města Campinas v Brazílii a rozhodli se tam nějaký čas farmařit. Asi 10 km od vlakové stanice „Capao Tasco“ bydleli na farmě („fazendě“). Jednalo se o jednoduchý domek tehdejšího brazilského venkova s podlahou z udusané hlíny, s okenicemi místo oken a bez zavedené elektřiny.[3][p. 3]

Život na brazilském venkově ve 20. letech se vyznačoval (v porovnání s tehdejším Československem) odlišnými klimatickými podmínkami, jinou mentalitou okolních lidí jakož i nezanedbatelnou technickou zaostalostí, která panovala v těchto odlehlých částech jihoamerického kontinentu. Pomocí improvizované míchačky na hlínu („amasadeira“)[p. 4] si manželé Pollertovi svépomocí vyráběli cihly a také sami pracovali na základech domu. Pollertovi se na statku v Brazílii věnovali především pěstování zemědělských plodin.[p. 5]

  • Svoji dceru Irenu přivedla Anna na svět v porodnici („maternidade“)[7] v brazilském Sao Paulu v roce 1925.[3]
  • O dva roky později, v roce 1927, se manželům Pollertovým narodil syn Jaromír (Herbert).[8]

Návrat do Prahy

Po návratu do Československa se manželé Pollertovi věnovali podnikání. V Praze vlastnili několik obchodů, jeden například s masem a uzeninami.[3]

Účast v odboji

Do protinacistického národního odboje se Anna Pollertová zapojila velice záhy po okupaci vlasti a to především díky své předválečné činnosti pro ŽNR.[p. 6] K práci pro odboj ji přivedla JUDr. Milada Horáková – Králová brzy poté, co začala spolupracovat s JUDr. Karlem Bondym.

Do kontaktu s odbojovou skupinou RU-DA se Anna Pollertová dostala již v únoru roku 1939 a to opět díky Miladě Horákové.[3][p. 7]

Pro práci v odboji získala Anna též svého bratra přírodovědce, fotografa a cestovatele Jiřího Bauma.[3][p. 8] a jeho manželku Růženu těsně před vyhlášením protektorátu (tedy krátce po jejich návratu z cest po Africe). Anna se domnívala, že by její bratr mohl být (jako schopný a zapálený „fotoamatér“) členům skupiny RU-DA užitečný. Schůzka zakončená dohodou o spolupráci se odehrála v Annině bytě v Praze 12, v ulici „Ve Pštrosce 7“ (jehož nynější adresa je Anny Letenské 34/7, Praha 2 – Vinohrady).

Vzhledem k úzké odbojové spolupráci Anny Pollertové s Jiřím a Růženou Baumovými nelze jednotlivé akce přesně oddělit a následující popis ilegálních aktivit obsahuje jak aktivity Anny Pollertové, tak jejího bratra a jeho manželky.

„Ve Pštrosce 7“

Dům v ulici Anny Letenské 7
GPS: 50°04′39″ s. š., 14°26′15″ v. d.

V bytě Anny Pollertové se posléze konaly i další schůzky představitelů odbojových skupin. V létě 1939 byl do tohoto bytu přiveden prof. dr. Vojtěch Čížek[p. 9][p. 10][p. 11] a o několik týdnů později docent dr. Josef Fischer.[3][p. 12]

Manželé Baumovi se v Annině bytě také zpočátku scházeli, například i proto, že u sebe v knihovně (ve zvlášť upravené skřínce) přechovávala „černý rozhlasový přijímač“. Letáky a různý listinný materiál ukrývala Anna ve „falešném stropě“ vitríny.[3]

Skupina RU-DA (ještě před navázáním spolupráce s Annou Pollertovou) zprostředkovávala odesílání zpráv do zahraničí především přes francouzské vyslanectví, které je posílalo dál, zejména do Francie. Kontakt s francouzskou zaměstnankyní vyslanectví udržovala členka skupiny RU-DA „Božička“ Hovorková. Ta na velvyslanectví předávala zprávy, určené k transportu do zahraničí. Božička odmítla další spolupráci v létě 1939. V této době prof. dr. Vojtěch Čížek následkem duševního přepracování a vyčerpání začal budit známky „ustrašenosti“. Ukončením spolupráce s Božičkou tak skupina prof. dr. Vojtěcha Čížka přišla o spojení se zahraničím. Organizace RU-DA byla o přerušení spojení informována. „Nasměrovala“ proto prof. Čížka do bytu Anny Pollertové v domnění, že by ho „spolupráce na jiném odbojovém úseku“ mohla dostat „z částečné depresivní krize“.[3]

V bytě Anny Pollertové se tedy prof. Čížek seznámil s manželi Baumovými i doc. dr. Josefem Fischerem. Většina schůzek v bytě Pollertových měla informativní ráz, protože zvláštní úkoly byly projednávány s jednotlivými účastníky zvlášť (z důvodů konspirace a vyšší bezpečnosti).[3]

V bytě Anny a Rudolfa Pollertových se také rozmnožovaly protinacistické tiskoviny, které manželé Baumovi – a zejména Růžena – roznášeli na určená místa.[3]

V tomto bytě se rovněž odehrály první pokusy s pořizováním zmenšených zpráv – nakonec se skupině podařilo dosáhnout zmenšení kopií až na 4 x 7 mm. Pořizování takovýchto „miniaturních fotozpráv“ bylo specialitou manželů Baumových.[3]

Fotopráce Jiřího Bauma

Jiří Baum se věnoval také „ofotografovávání různých zpráv, plánů apod.“, především pro ilegální organizaci RU-DA. Tyto materiály následně sloužily k odesílání do zahraničí (obvykle „kurýrní cestou“).[3]

Akce „Mikrofona“

V roce 1941 se jim podařilo ofotografovat „plány německých typů radiopřístrojů pro přistávání letadel za mlhy“. Plány se skupině podařilo dostat z elektrotechnické továrny Mikrofona ve Strašnicích,[p. 13] kterou kontrolovala německá armáda, následujícím způsobem: Plány „byly v noci vyjmuty z ohnivzdorné pokladny“. Akci provedl ředitel továrny Rudolf Cipra, který patřil k užšímu okruhu odbojové skupiny RU-DA. Ten poté plány předal „i s aktovkou“ u Olšanských hřbitovů Rudolfu Císařovi, který je ihned odvezl autem do bytu manželů Baumových. Ti následně vyrobili fotokopie. Celá akce proběhla ve velmi krátkém čase a nakonec materiály Rudolf Císař znovu odvezl k Olšanským hřbitovům, kde je i s aktovkou vrátil řediteli Rudolfu Ciprovi zpět.[3]

Fotografování letadel

Baumovi se dále věnovali fotografování nových typů letadel, přičemž pro získání jejich výrobních plánů použili obdobný postup jako u akce „Mikrofona“. Získání kopií plánů nového typu letadla bylo důležité především kvůli nákresu jejich speciálních nových typů křídel a kvůli postupu výroby, uvedeném v legendě plánů.[3]

Albertov

Dále se manželé Baumovi snažili zachytit a zdokumentovat práci německých výzkumníků v Praze na Albertově, kde se prováděly experimenty týkající se vojenského využití atomové energie.[3]

Snímky nacistických zvěrstev

Jiří Baum se věnoval i rozšiřování fotografické dokumentace „zvěrstev spáchaných nacisty u nás“. Tyto snímky byly údajně určeny pro sovětský konzulát, na nějž se dostávaly prostřednictvím jeho zaměstnance Kurta Konráda – Beera.[3][p. 14]

Pronájmy bytů k ilegálních schůzkám

Mimo těchto odborných a přímých prací manželé Baumovi do odboje přispěli zprostředkováním pronájmu dvou samostatných bytů. Ty posléze sloužily k tajným schůzkám účastníků, k úschově různých materiálů a pomůcek, také jako zásobárna potravin a potřeb pro spolupracovníky v ilegalitě nebo na útěku. Pronájem byl zajišťován správcem domů panem Jiřím Kociánem a Annou Pollertovou. Jeden z těchto bytů se nacházel na Praze 2, na Vyšehradské třídě č. 416. Druhý se nalézal přímo v domě v Přemyslovské ulici č. 28 na Praze 12, kde manželé Baumovi současně obývali i svůj soukromý byt. Oficiálně byl druhý byt zaregistrován na jméno Fabera.[3]

Anna Pollertová opatřovala ilegální ubytování pro členy organizace PVVZ. Jménem Zdeny Pátkové najímala mnoho bytů v různých částech města, kde pod smyšlenými jmény JUDr. Karel Bondy, prof. dr. Vojtěch Čížek, doc. dr. Josef Fischer, generál Jaroslav Čihák a ostatní trávili příležitostně jednotlivé noci. Další přístřeší používané pro tyto účely příležitostně poskytoval i byt manželů Baumových.[8]

Transport a ukrývání doc. dr. Josefa Fischera

Na jaře v roce 1940 byl na doc. dr. Josefa Fischera vydán zatykač. Jiří Baum tuto zprávu ihned předal své sestře Anně, která projevila notnou dávku osobní statečnosti, když spolu s MUDr. Viktorem Kaufmannem ihned odjela do nemocnice v Poličce, kde se hledaný doc. Fischer pod pseudonymem skrýval. (Záštitu mu poskytl jeden tamější spolupracující lékař.) Pollertová s Kaufmannem přivezli (celostátně hledaného uprchlíka) doc. dr. Fischera (alias Pepíčka) do Prahy a ukryli ho v bytě Baumových. Pro větší bezpečnost se u nich zdržoval prvních 12 dní pouze ve dne – v noci ho přemisťovali o patro výš ke spolupracovníkovi Jiřímu Kochtovi (příbuzný Anny Pollertové). Aby byla ztížena identifikace doc. dr. Josefa Fischera byl změn jeho vzhled (světlé vlasy a vousy nabarveny černou barvou, kterou zajistil jistý kadeřník z Prahy 7). Po změně vzhledu doc. Fischer od Baumů (v doprovodu dalšího spolupracovníka) odešel a na smluveném místě se ho ujala další spojka.

Doc. Josefu Fischerovi se povedlo nakrátko uniknout do Hradce Králové. Tam však byl dne 28. října 1941 zatčen.[3]

Péče o rodiny uvězněných odbojářů

Anna Pollertová také pečovala o rodiny uvězněných odbojářů a podporovala je finančně i radami.[8]

Pomoc „paní Věry“ „Vlkovi“

Její odvaha neznala hranic. Podle svědectví jejích spolupracovníků se jí podařilo doslova „ukrást“ z domu, kde byl ilegálně ubytován plukovník Josef Churavý (krycí jméno Vlk) aktovku s usvědčujícími důkazy poté, co byl Churavý zatčen (9. října 1941 ve 21 hodin na nábřeží Na Františku).[8]

Druhý den po zatčení Churavého gestapo odjelo do jeho ilegálního bytu a přivezlo kufřík s prádlem a bytnou paní Kratochvílovou, která jim řekla, že v bytě plukovník Churavý nic jiného neměl. Gestapo hledalo především psací stroj a aktovku s dokumenty. Paní Kratochvílová (na žádost Churavého) nakonec řekla, že jeho věci odpoledne (10. října 1941) odnesla nějaká „paní Věra“. Tu později také zatkli, ale ta vše popřela. Věci doličné tak zmizely ze světa.[12] „Paní Věra“, kterou ani Churavý a ani paní Kratochvílová neprozradili, byla ve skutečnosti Anna Pollertová. Ta odnesla z inkriminovaného bytu (těsně před prohlídkou gestapa) nejen psací stroj, kufr s písemnostmi jakož i větší částku peněz.[8] (Manželka Josefa Churavého paní Marie Churavá tuto informaci získala zprostředkovaně když byla vězněna (v roce 1944) v KT Malé pevnosti v Terezíně.)[12]

Pomoc Ludmile Marešové

Po neúspěšném zátahu na odbojáře Dr. Rudolfa Mareše v rodinné vilce na okraji Prahy ve Lhotce - Zálesí a jeho „ponoru“ do ilegality načas gestapo ztratilo jeho stopu a domnívalo se, že Mareš emigroval.[13] Po zatčení plukovníka Josefa Churavého (viz výše) získalo gestapo jeho zápisky, ze kterých bylo patrno, že Rudolf Mareš neopustil protektorát, ale že pracuje dále pro odboj skrytý v ilegalitě.[13] Ve snaze zvýšit šanci na jeho dopadení pokusili se neúspěšně zatknout i jeho manželku Ludmilu Marešovou. Té se podařilo uniknout a byla nucena se dále skrývat. První noc strávila Ludmila Marešová u paní Blažkové – dcery biskupa Vančury. Pak se jí ujala Anna Pollertová, která už v té době pobývala v ilegalitě a pracovala jako tajemnice odbojové organizace PVVZ. Ludmila Marešová se skrývala téměř až do konce války (mimo jiné i na evangelické faře v Prosetíně) i když po zatčení jejího manžela (12. července 1942) po ní gestapo přestalo pátrat.[13]

Finanční podpora odboje

„„ ... práce, kterou dnes dělám, je mi nejcennější z mého života a jsem za ni ochotna platit každou cenu ...““

— Vlastní slova A. Pollertové, 1941

Anna Pollertová nerezignovala ani po svém zatčení a všemožně se snažila dál šířit zprávy o osudech svých kolegů například prostřednictvím motáků, všitých do prádla.[3] V jednom z motáků píše, že to, co dělala (odboj), pro ni byla v životě nejdůležitější práce a že bere i to, že zaplatí cenu nejvyšší.[14]

Anna se kromě své osobní práce angažovala v odboji i finančně. Vlastnila velký rohový činžovní dům v Praze 2 na Vinohradech v ulici Anny Letenské 34/7 (tehdejší ulice Ve Pštrosce 7). V roce 1939 zastavila svůj majetek v hodnotě 2,5 milionu českých korun. Ty pak použila k financování ilegálních aktivit.[8] Díky tomu mohla odboji poskytovat značné finanční částky. Další peníze si vypůjčila od příbuzných, především od Dr. A. Neumana. Její finance putovaly například k podnikům pro odboj v USA, kde spolupracovala s paní Petránkovou-Koušovou. Anna Pollertová zakoupila pro odbojové účely „rozmnožovací stroj“[p. 15] a byty, které skýtaly úkryt pronásledovaným, zařizovala nábytkem a také pro stíhané osoby opatřovala potraviny. Anna se také stýkala s vojenskou skupinou[p. 16] (nejspíše je míněna některá z větví národního odboje složená z bývalých vojáků).[3]

Anna Pollertová opatřila také sto tisíc korun, které profesor Dr. Vojtěch Čížek uložil v profesorské záložně. Tyto peníze byly vybírány podle potřeb odboje, podobně jako peníze, které dostal do úschovy JUDr. Vladimír Klouda. Z těchto peněz byly placeny součástky k vysílačkám; z nich žili lidé pracující v ilegalitě; z těchto peněz byly podporovány i rodiny zatčených odbojářů.[11]

V ilegalitě

V zájmu zachování svého bezpečí se musela do ilegality uchýlit po čase i Anna Pollertová.[p. 17] Manželé Baumovi měli možnost se s ní scházet v bytě jisté majitelky mlékárny na Žižkově, který se nacházel na rohu Lucemburské ulice č. 16. Někdy bylo možné zahlédnout Annu na konečné stanici elektrické dráhy č. 2 na Floře. V ilegalitě strávila Anna jeden a půl roku.[p. 18]

Odhalení

Anna Pollertová – důležitá spojka PVVZ a poskytovatelka bytů a nemovitostí ilegálním pracovníkům byla každodenně vystavena nebezpečí dekonspirace. Několikrát se ocitla přímo v epicentru riskantních operací (převoz doc. Josefa Fischera a jeho následné ukrývání po pražských bytech; bleskový odvoz citlivých dokumentů z ilegálního bytu plukovníka Churavého, ...). Paradoxně byla odhalena až s rozkrytím tzv. "archivu" PVVZ.[3]

V říjnu 1941 při zatýkání Ing. Josefa Friedla byl zatčen i účetní Jindřich Krása z Laichterova nakladatelství.[p. 19] V jeho bytě (Havlíčkovo náměstí 182/1, Praha 3, za protektorátu Husovo náměstí[16]) byla uložena důležitá část tzv. "archivu" organizace PVVZ. Na základě výpovědi Jindřicha Velinského (alias Viktora, pozdějšího konfidenta gestapa[16]) přinutili němečtí vyšetřovatelé Jindřicha Krásu, aby tento „archiv“ PVVZ vydal. Archiv obsahoval většinu zpravodajského materiálu z posledního období (cca rok zpět), zprávy politického charakteru ale především systém krycích adres, které PVVZ při své ilegální činnosti intenzívně používalo ke vzájemnému „propojení“. Získání krycích adres umožnilo gestapu bez velké námahy zlikvidovat (do konce ledna 1942) naprostou většinu organizační sítě PVVZ a citelně zasáhlo i ÚVOD.[16] Důsledné vytěžení „archivu“ komisařem Gallem bylo základem obvinění a rozsudků později vynesených nad zatčenými členy organizace PVVZ.[17]

Zatčení a věznění

Anna Pollertová byla zatčena 21. října 1941, uvězněna v Praze na Karlově náměstí ve vězení pražského gestapa (Karlovo náměstí 6/20, v budově bývalého Trestního soudu). Z Karlova náměstí putovala do Malé pevnosti v Terezíně.[p. 20][p. 21][p. 22] Odtud byla Anna Pollertová transportována (v září 1942) do Říše (tam byla vězněna v Lipsku a v Drážďanech).

Jiří a Růžena Baumovi naposledy spatřili Annu Pollertovou v okně vězení na Karlově náměstí, v zadním traktu směřujícím do Lazarské ulice. Toto letmé shledání se uskutečnilo na Annino přání. Manželé Baumovi s sebou přivezli v kočárku i svého malého syna Petra, aby ho Anna ještě mohla naposledy vidět.[3] V té době již byla se svým manželem Rudolfem rozvedená.

Baumovým přicházely z vězení pravidelné „motáky“ v podobě morseových zpráv, vyšitých v lemech oděvů a prádla.[p. 23] Během svého věznění na Karlově náměstí byla A. Pollertová alespoň v nepatrném kontaktu se svými spoluvězni – na ženském oddělení byla zavřena například její další spolupracovnice Jiřina Picková.[3][p. 24]

Nezanedbatelnou roli ve vězení sehrál zatčený Viktor Kaufmann. Jako lékař byl pověřen, aby prováděl tzv. „marodku“, protože vězeňský lékař z Pankráce Mudr. Navarra do té doby musel do vězeňské marodky na Karlově náměstí dojíždět. Viktor Kaufmann tak získal větší možnost pohybu, snadněji se jeho prostřednictvím distribuovaly motáky a dostalo se k němu více jídla, čehož využil, aby ho poskytl nejpotřebnějším a časem i na ženské oddělení, kde byla umístěna i Anna Pollertová.[3]

Odsouzení a poprava

14. listopadu 1944) byla odsouzena zvláštním senátem v Berlíně pro přípravu velezrady k trestu smrti. Spolu s ní byli odsouzeni i doc. dr. Josef Fischer, MUDr. Viktor Kaufmann a doktor Karel Bondy. Její poprava v Berlíně-Plötzensee proběhla 19. ledna 1945.[18]

Galerie

  • Členové rodiny
  • Otec: Josef Baum

    Otec: Josef Baum

  • Matka: Františka Baumová (rozená Fischlová)

    Matka: Františka Baumová (rozená Fischlová)

  • Bratr: Jiří Baum

    Bratr: Jiří Baum

  • Manžel: Rudolf Pollert

    Manžel: Rudolf Pollert

  • Dcera: Irena Pollertová v dětském věku

    Dcera: Irena Pollertová v dětském věku

  • Syn: (Herbert) Jaromír Pollert v dětském věku

    Syn: (Herbert) Jaromír Pollert v dětském věku

  • Švagrová: Růžena Fikejzlová-Baumová

    Švagrová: Růžena Fikejzlová-Baumová

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b Rudolf Pollert (* 12. prosince 1898 – zemřel: 1942 až 1945). Manžel Anny Pollertové, rozené Baumové(* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee). Rudolf Pollert se za druhé světové války stal obětí holokaustu. Transportem AAv 30. července 1942 (pod číslem 146) byl dopraven do terezínského ghetta a odtud transportem Bc 25. srpna 1942 (pod číslem 887) do nacistického vyhlazovacího tábora Malý Trostinec u města Minsk, kde nepřežil. Datum jeho skonu není přesně známé, někdy mezi léty 1942 až 1945.[4]
  2. ↑ Díky vášnivé zálibě Jiřího Bauma ve fotografování se dochovalo v jeho pozůstalosti neobvykle velké množství (mnoho tisíc negativů) obrazových materiálů dokumentujících některé význačné i banální momenty ze života Anny Pollertové, jejího manžela Roberta a jejich dětí (Ireny a Jaromíra). Oskenovaná většina fotografií je přístupná na internetových stránkách, které vytvořili jeho přímí příbuzní (především Petr Baum, syn Jiřího a Růženy Baumových) žijící v Austrálii. Většina zdigitalizovaných fotografií tohoto obrazového archivu je opatřena popisky.[5]
  3. ↑ Ve fazendě si museli Pollertovi dávat pozor také na zvířata, protože např. jednoho večera našli pod pokrývkou svinutého chřestýše. Každý večer před spaním museli také důkladně kontrolovat obývací místnosti, neboť často za obrazy i za jiné předměty zalézali velcí létaví švábi.[3]
  4. ↑ amasadeira je krabice nebo korýtko původně určené k hnětení těsta pro přípravu chleba.[6][3]
  5. ↑ Příliš úspěšní ovšem nebyli a jejich neúspěch je možné přičítat třeba politickým nepokojům, kterými byla ve 20. letech 20. století Brazílie zmítána.[3]
  6. ↑ Ženská národní rada (ŽNR) patřila mezi první organizace, které se ihned v roce 1938 přihlásily k manifestu Věrni zůstaneme a poté se staly základními kameny ilegální odbojové organizace Petičního výboru Věrni zůstaneme.[3]
  7. ↑ Anna Pollertová nejprve pracovala ve zpravodajské skupině profesora dr. Vojtěcha Čížka, kde mimo jiných působili také doktorka Milada Horáková, docent Josef Fišer, doktor Karel Bondy, doktor Viktor Kaufmann a mnozí další. Tato organizace byla počátkem jara 1940 rozbita zásahy gestapa.[3]
  8. ↑ Dnes se jméno Anny Pollertové (spolu se jménem jejího bratra Jiřího Bauma) nalézá například na pamětní desce[9] obětem 2. světové války umístěné na domě číslo 34/7 v ulici Anny Letenské na Praze 2, (dříve ulice „Ve Pštrosce“).[10] To bylo jedno z hlavních center, v jehož prostorách se tajně scházeli členové organizace PVVZ. V tomto domě se nacházely jednak byty Anny Pollertové, ale také dalšího důležitého odbojáře, lékaře Viktora Kaufmanna.[11] Pamětní deska obsahuje jména těch, kteří se konce války nedočkali.[3]
  9. ↑ Prof. dr. Vojtěch Čížek se zúčastňoval i některých odbojových schůzek skupiny RU-DA.[3]
  10. ↑ V domě profesora dr. Vojtěcha Čížka (Klidná 284/5, Praha 6 – Střešovice) se hned po 15. březnu 1939 začali scházet odbojáři (například Josef Grňa, MUDr. Viktor Kaufmann, Jaroslav Šimsa, Milada Horáková, Karel Bondy, Anna Pollertová, Václav Tomsa, Bohumír Truksa a Jaroslav Čihák). Položili zde základy první garnitury PVVZ.[10]
  11. ↑ Za trámem na půdě domu profesora dr. Vojtěcha Čížka (Klidná 284/5, Praha 6 – Střešovice) bylo až do konce války schováno falešné razítko "říšského protektora", které si opatřila a užívala pro odbojovou práci Anna Pollertová.[11]
  12. ↑ Schůzky s doc. dr. Josefem Fischerem se uskutečňovali samostatně nebo ve společnosti nejvýše tří až pěti osob (konspirativní důvody).[3]
  13. ↑ Továrna Mikrofona – po roce 1946 pak národní podnik TESLA.
  14. ↑ Kurt Konrád (Beer) byl komunistickým novinářem, který před válkou působil v několika časopisech (například Tvorba, Haló noviny, Rudé právo) a patřil k zakladatelům spisovatelského sdružení Blok. Roku 1939 se stal tiskovým atašé sovětského vyslanectví v Praze a na začátku roku 1941 získal sovětské občanství. Zapojil se do odboje, ale 1. března 1941 byl zatčen a uvězněn na Pankráci, poté ve Cvikově a Drážďanech, kde nakonec po těžkých výsleších spáchal sebevraždu.[3]
  15. ↑ Rozmnožovací stroj byl umístěn v bytě Jiřího Kochty a byl obsluhovaný "panem Skřivánkem".[10][8]
  16. ↑ Anna Pollertová blízce spolupracovala s JUDr. Miladou Horákovou – Královou z Národní rady žen, rovněž s Mastníkovou, Ing. Josefem Friedlem, prof. Dr. Vojtěchem Čížkem, Františkem Andrštem (Malinou) a jinými členy vojenské skupiny. Jedním z jejích úkolů bylo postarat se o první parašutisty z Británie, kteří přistáli v protektorátu.[8]
  17. ↑ V bytě s Annou Pollertovou žila i její hospodyně a důvěrnice Zdena Pátková. Té adresovala Anna Pollertová svoji poslední vůli a závěť než se odebrala do ilegality. Pátková byla opatrovnicí obou dětí Anny Pollertové: sedmnáctileté Ireny a patnáctiletého Jaromíra Herberta, když byla Anna Pollertová uvězněna.[8]
  18. ↑ Po dobu, co se Anna Pollertová skrývala v ilegalitě, navštívila manžele Baumovi v jejich bytě osoba, která podle nich patřila k vyzvědačům gestapa a snažila se je vylákat do vily za Prahou, kde na ně údajně měla Anna čekat. Tuto nabídku však manželé prozíravě odmítli a ještě měli v rukách protiargument – pohlednici z Moravy, kterou jim Anna nechala poslat. Tímto setkáním však kontrola ze strany gestapa neskončila – celkem byly podniknuty do bytu Baumových dvě domovní prohlídky, při kterých příslušníci gestapa nejen prohledávali jejich věci, ale také vyhrožovali vězením i posláním do koncentračního tábora.[3]
  19. ↑ Laichterovo nakladatelství – nakladatelství Jana a Františka Laichterových se nacházelo na protektorátní adrese: Praha XII, U Rajské zahrady číslo popisné 956/4. Zde byl jako úředník zaměstnán i odbojář Ing. Josef Friedl.[15]
  20. ↑ Ve fondu Jiřího Bauma (uložen v Archivu Národního muzea v Praze – Holešovicích) se zachovalo několik povinně německy psaných korespondenčních lístků, které Anna odesílala z terezínské Malé pevnosti své rodině. Nejstarší je datován 19. června 1942 a Anna v něm žádá svého bratra Jiřího Bauma (pražská adresa „Přemyslovská 28“) o oblečení a nějaké peníze. Další je datován 5. srpna 1942 a poslední dochovaný je z 16. října 1942. Podle charakteru věcí, o které Anna rodinu žádala (jako byly pevné kožené boty, holínky, zástěra či tepláková souprava) lze dedukovat, jaká byla její pracovní náplň ve věznici.[3]
  21. ↑ V letních měsících roku 1942 některé vězeňkyně pracovaly na poli, což mohl být také případ Anny Pollertové, když od rodiny žádala zaslání holínek a odolných pracovních oděvů. Tato práce patřila mezi ty velmi namáhavé – ženy sklízely seno, pěstovaly a sklízely zeleninu, hlavně zelí a brambory.[3]
  22. ↑ Od června 1942 do prosince 1942, tedy částečně v období, které ve věznici trávila i Anna Pollertová, bylo do Malé pevnosti v Terezíně odesláno přes 450 vězeňkyň, což tvořilo asi desetinu všech žen, které věznicí za celou dobu existence v letech 1942–1945 prošly.[3]
  23. ↑ Všechno toto prádlo spolu s dopisy z vězení, které od Anny Pollertové došly, po druhé světové válce získala Annina dcera Irena Pollertová. Předměty však u Ireny nezůstaly, některé Irena předala do úschovy k advokátu dr. Horníčkovi, který s nimi spolupracoval.[3]
  24. ↑ Prostřednictvím profesora Dr. Vojtěcha Čížka v domě Anny Pollertové (Ve Pštrosce 7 nyní Anny Letenské 34/7) získala mansardový byt profesorka Jiřina Picková.[10]

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2015-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02. 
  2. ↑ BITTNEROVÁ, Barbora. Protinacistický odboj v protektorátním Československu [online]. 2012-01-22 [cit. 2014-10-11]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap VELKOVÁ, Lucie. Osud rodiny Jiřího Bauma a její odbojová činnost za Protektorátu. Ústí nad Labem: [s.n.], 20. 04. 2013. 102 s. Diplomová práce (Mgr.) UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta. 
  4. ↑ SLÁDEK, Luděk. Jiří Baum / Anna Baumová [online]. Kam po Česku cz, 2018-08-26 [cit. 2023-10-07]. Pro Památník Terezín. Dostupné online. 
  5. ↑ BAUM, Petr. Archiv fotografií, pořízených Dr J Baumem a R Baumovou [online]. Archiv Národního muzea, kde jsou originály negativů pořízených Dr. J. Baumem a R. Baumovou uloženy: [cit. 2014-10-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (čeština, angličtina) 
  6. ↑ AMASADEIRA [online]. Dicionario de Dicionarios, Corpus lexicográfico da lingua galega [cit. 2014-10-12]. Dostupné online. (španělština) 
  7. ↑ MATERNIDAD [online]. [cit. 2014-10-12]. Dostupné online. (španělština) 
  8. ↑ a b c d e f g h i ROTHKIRCHEN, Livia. The Jews of Bohemia and Moravia: Facing the Holocaust. 1. vyd. [s.l.]: Lincoln: University of Nebraska Press ; Jerusalem : Yad Vashem, 2006. ISBN 0803205023, ISBN 9780803205024. S. 196, 198, 199, 200, 439. (anglicky) 
  9. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24 [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 335, 427, 577. 
  11. ↑ a b c KAUFMANNOVÁ, Heda. TRAKTÁT PRO JANA [online]. nakladatelství TRIÁDA, Prosinec 1968 [cit. 2014-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  12. ↑ a b Nepublikované materiály (10 stran strojopisu) Jindřicha Šarocha (člena OV HDK) zpracované Marií Šubertovou (členkou OV HDK Praha 3) ve formě "výpisků". Informace byly čerpány z těchto zdrojů:
    • Materiály z pozůstalosti PhDr. Miloslava Churavého
    • Motáky Josefa Churavého (z let 1941–1942), opatřené poznámkami Václava Churavého (Strojopis v listinné podobě z pozůstalosti PhDr. Miloslava Churavého)
  13. ↑ a b c ŠIMSA, Jan. Zemřela Ludmila Marešová [online]. 2008-05-27 [cit. 2014-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-24. 
  14. ↑ Vražda na tyranovi není zločin [online]. [cit. 2014-10-12]. Dostupné online. 
  15. ↑ ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, s. 14, 15, 21. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  16. ↑ a b c PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 427. 
  17. ↑ KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku Národní fronty v domácím odboji - Vývoj odbojové organizace PVVZ na území Čech v letech 1939 - 1941. Praha: Univerzita Karlova, 1976. 160 s. Kapitola Průlom do sítí, s. 138, 139. 
  18. ↑ Dokumentace popravených Čechoslováků za druhé světové války v Berlíně-Plötzensee na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů

Literatura

  • KAUFMANNOVÁ, Heda. Léta 1938/1945 – válečné vzpomínky. Praha: [s.n.], 1999. 
  • VRABEC, Václav. Zmařené naděje: Antifašistický nekomunistický oboj. [s.l.]: Masarykova dělnická akademie, 1992. 
  • ROTHKIRCHENOVÁ, Livie. Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945, in: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha: [s.n.], 1991. 
  • KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku Národní fronty v domácím odboji - Vývoj odbojové organizace PVVZ na území Čech v letech 1939 - 1941. Praha: Univerzita Karlova, 1976. 160 s. 

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Anna Pollertová na Wikimedia Commons
  • -RED-. Petiční výbor "Věrni zůstaneme" [online]. Encyklopedie "Cojeco", 2000-03-14, rev. 2007-07-12 [cit. 2014-09-17]. Dostupné online. 
  • SLÁDEK, Luděk. Jiří Baum / Anna Baumová [online]. Kam po Česku cz, 2018-08-26 [cit. 2023-10-10]. Pro Památník Terezín. Dostupné online. 

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Anna Pollertova Baumova (1899 1945).jpg
Anna Pollertová, rozená Baumová (* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee); sestra českého zoologa, cestovatele a spisovatele Jiřího Bauma (* 20. září 1900 Praha-Královské Vinohrady – leden 1944 koncentrační tábor ve Varšavě); manželka Rudolfa Pollerta (* 12. prosince 1898 – zemřel: 1942 až 1945).
Frantiska Baumova Fischlova (1876 1942-1945).jpg
Františka Baumová (* 2. ledna 1876 – úmrtí mezi léty 1942 až 1945). Františka Baumová byla dcera statkáře v Nadějkově Filipa Fischla a Rosalie Fischlové, rozené Steinerové. Františka Baumová byla manželkou Josefa Bauma (* 14. června 1864 Úvaly u Českého Brodu – úmrtí mezi léty 1942 až 1945). Josef a Františka Baumovi byli rodiče českého zoologa, cestovatele a spisovatele Jiřího Bauma (* 20. září 1900 Praha-Královské Vinohrady – leden 1944 koncentrační tábor ve Varšavě) a jeho sestry, účastnice II. odboje Anny Pollertové, rozené Baumové (* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee). Josef Baum a Františka Baumová se stali obětmi holokaustu. Společně byli deportování 12. února 1942 do terezínského ghetta transportem X (pod čísly 347 a 348). Odsud za osm měsíců byli odesláni transportem Bw 19. října 1942 do vyhlazovacího tábora Treblinka (pod čísly 226 a 227), kde nepřežili. Datum jejich skonu není jistý, někdy v romezí let 1942 až 1945.
Anny.Letenske7.pametni.deska.JPG
Autor: Mojmir Churavy, Licence: CC BY-SA 4.0
Pamětní deska členům protinacistického odboje v Praze, ulice Anny Letenské 34/7. V tomto domě se scházeli členové odboje. Dali život za svobodu své vlasti. Pamětní deska obsahuje 26 jmen popravených nebo umučených členů odboje. Umístění GPS: 50°04′38,9″ s. š., 14°26′15,1″ v. d.
Irena Pollertova (1925).jpg
Irena Pollertová (* 21. února 1925 Sao Paulo) byla dcera manželů Anny Pollertové, rozené Baumové, (* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee) a Rudolfa Pollerta (* 12. prosince 1898 – zemřel: 1942 až 1945). Irena Pollertová byla transportem Al z Prahy 2. července 1942 (pod číslam 236) dopravena do gheta Terezín, kde se dočkala konce druhé světové války. Fotografie Ireny Pollertové v dětském věku kolem roku 1940.
Ruzena Fikejzova Baumova (1900 1975) AI.jpg
Růžena Fikejzlová-Baumová; resp. Růžena Baumová, rozená Fikejzlová, (* 23. září 1900 Bělá u Luže – 16. července 1975 Praha) byla manželkou českého zoologa, cestovatele a spisovatele Jiřího Bauma (* 20. září 1900 Praha-Královské Vinohrady – leden 1944 koncentrační tábor ve Varšavě). Původním povoláním účetní, cestovatelka, fotografka, autorka cestopisů. Na fotografii neznámého autora před rokem 1952. Fotografie byla digitálně upravena pomocí programu „AI Image Upscaler AnyMP4 online“.
Rudolf Pollert (1898 1942-1945) Cestovni Pas AI.jpg
Rudolf Pollert (* 12. prosince 1898 – zemřel: 1942 až 1945). Manžel Anny Polleretové, rozené Baumové(* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee). Rudolf Pollert se za druhé světové války stal obětí holokaustu. Transportem AAv 30. července 1942 (pod číslem 146) byl dopraven do terezínského ghetta a odtud transportem Bc 25. srpna 1942 (pod číslem 887) do nacistického vyhlazovacího tábora Malý Trostinec u města Minsk, kde nepřežil. Datum jeho skonu není přesně známé, někdy mezi léty 1942 až 1945.
Jiri Baum (1900 1944).jpg
Jiří Baum (* 20. září 1900 Praha-Královské Vinohrady – leden 1944 koncentrační tábor ve Varšavě) byl český zoolog, cestovatel a spisovatel. Bratr Anny Pollertové, rozené Baumové (* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee)
Josef Baum (1864 1942-1945).jpg
Josef Baum (* 14. června 1864 Úvaly u Českého Brodu – úmrtí mezi léty 1942 až 1945) byl úspěšný velkoobchodník masem na Královských Vinohradech, byl synem Hynka Bauma a Antonie Baumové, rozené Pedererové. Josef Baum byl manželem Františky Baumové (* 2. ledna 1876). Františka Baumová byla dcera statkáře v Nadějkově Filipa Fischla a Rosalie Fischlové, rozené Steinerové. Josef a Františka Baumovi byli rodiče českého zoologa, cestovatele a spisovatele Jiřího Bauma (* 20. září 1900 Praha-Královské Vinohrady – leden 1944 koncentrační tábor ve Varšavě) a jeho sestry, účastnice II. odboje Anny Pollertové, rozené Baumové (* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee). Josef Baum a Františka Baumová se stali obětmi holokaustu. Společně byli deportování 12. února 1942 do terezínského ghetta transportem X (pod čísly 347 a 348). Odsud za osm měsíců byli odesláni transportem Bw 19. října 1942 do vyhlazovacího tábora Treblinka (pod čísly 226 a 227), kde nepřežili. Datum jejich skonu není jistý, někdy v rozmezí let 1942 až 1945.
Praha.AnnyLetenske7.dum.Anny.Pollertove.jpg
Autor: Mojmir Churavy, Licence: CC BY-SA 4.0
Dům v Praze v ulici Anny Letenské 7 (za protektorátu Ve Pštrosce 7) patřil odbojové pracovnici Anně Pollertové. Zde se konaly ilegální schůzky "Petičního výboru Věrni zůstanem". Fotografie ze 7. května 2014 - v předvečer oslav konce II. světové války.
Herbert Jaromir Pollert (1927 1944-1945).jpg
Herbert Jaromír Pollert (1. listopadu 1927 Praha – úmrtí 1944 nebo 1945) byl syn manželů Anny Pollertové, rozené Baumové, (* 7. května 1899 Praha-Královské Vinohrady – 19. leden 1945 Berlín-Plötzensee) a Rudolfa Pollerta (* 12. prosince 1898 – zemřel: 1942 až 1945). Spolu se svojí sestrou Irenou Pollertovou (* 21. února 1925 Sao Paulo) byl transportem AAl z Prahy 2. července 1942 dopraveni (pod číslem 237) do ghetta Terezín. Odtud byl (pod číslem 874) transportem Ek dne 28. září 1944 deportován do koncentračního tábora v Osvětimi (Auschwitz), kde zahynul. Dětská fotografie Jaromíra Pollerta kolem roku 1935.