Antarktida
Antarktida | |
---|---|
![]() | |
Rozloha | 14 000 000 km² |
Počet obyvatel | bez stálých obyvatel v zimě okolo 1000, v létě zhruba 5000 výzkumníků[1] |
Počet států | 0 |
Souřadnice | 90°0′0″ j. š., 0°0′0″ v. d. |
![]() |
Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je kontinent a zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země.
Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.
Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejichž požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě pozastaveny.
Poloha


Antarktida leží na jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu.
Nejzazší body na pevnině:
- Nejsevernější bod: Brown Bluff na Antarktickém poloostrově (63°13' j.š.)
- Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.)
Nejzazší body včetně ostrovů:
- Nejsevernější bod: Crozetovy ostrovy pod správou Francie (45°57' j.š.)
- Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.)
Historie


Před desítkami miliónů let v Antarktidě nebyla ledová pokrývka, ale lesy.[2][3] Byly zde časté požáry.[4] V období křídy (před 145 až 66 miliony let) bylo v oblasti Antarktidy výrazně tepleji než dnes a podmínky v okolí Jižního pólu byly prakticky tropické.[5] Led se objevil přibližně před 46 milióny let.[6][chybí lepší zdroj] S počátkem oligocénu před 34 milióny došlo k masivnějšímu zalednění. Tou dobou došlo k oddělení Antarktidy od Ameriky.[7] A led je zde nepřetržitě 14 miliónů let, tedy déle než se předpokládalo.[8]
Vůbec první překročení jižního polárního kruhu lidmi je přičítáno domorodým Polynésanům, dle ústní tradice dopluli maorští objevitelé Hui Te-Rangiora a Aru-Tanga-Nuku již v 7. století až na úroveň ledových ker v okolí kontinentu. To se znovu povedlo až anglickému mořeplavci Jamesi Cookovi roku 1773. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Jako první spatřil antarktickou pevninu ruský mořeplavec německého původu Fadděj Faddějevič Bellingshausen dne 27. ledna roku 1820, na její půdu však nevstoupil. To učinil až 27. ledna 1895 norský polárník a přírodovědec Carsten Borchgrevink se svými druhy.
Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal se svou expedicí do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhla pólu výprava Roalda Amundsena. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.
Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.
Symboly Antarktidy
Pro Antarktidu navrhli vexilologové několik vlajek. V současnosti je mj. užívána například vlajka Antarktického smluvního systému, která ale není vlajkou celého kontinentu.
Vlajka Antarktického smluvního systému
Poměr stran: 2:3
Zároveň jsou některými státy, jež si nárokují jednotlivá antarktická teritoria, nebo nižšími státními celky, jejímiž součástí jsou nárokovaná antarktická území, užívány vlastní teritoriální vlajky. Územní nároky na Antarktidu jsou však, dle komplexu smluv Antarktického smluvního systému, pozastaveny.
Vlajka Francouzských jižních a antarktických území
Poměr stran: 2:3Vlajka Britského antarktického území
Poměr stran: 1:2Vlajka Magallanes a Chilské Antarktidy
Poměr stran: 2:3Vlajka Ohňové země
Poměr stran: 2:3
Geografie


Antarktida má rozlohu 13 829 430 km², a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km². Nejvyšší horou je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější (viz Podnebí).
Objem ledu na Antarktidě je 25,4 mil. km³. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří horské vrcholy, nunataky a oázy, jako např. Suchá údolí McMurdo. Ledový příkrov podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m.
Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovým příkrovem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.
Na území Antarktidy se také nacházejí dvě jezera, která patří k nejslanějším na světě - Don Juan Pond (slanost vody 44,2 %) a Vanda (35 %).[9]
Podnebí

Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Na drtivé většině Antarktidy je ledové podnebí, které je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem.
Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena oficiálně nejnižší teplota na zeměkouli –89,2 °C. Ještě mnohem nižší hodnoty v přibližně stejné oblasti naměřily satelity; v roce 2010 teplotu –94,7 °C,[10] nebo během let 2004 až 2016 teplotu –98,6 °C a nižší (a to hned na několika místech), družice však ve srovnání s daty z meteorologických stanic vykazují určitou nepřesnost a získané údaje tak nejsou oficiálně uznány.[11]
Naopak nejvyšší historicky naměřená teplota v Antarktidě o hodnotě +20,75 °C byla zaznamenána na Seymourově ostrově dne 9. února roku 2020.[12] Druhá nejvyšší teplota byla naměřena na argentinské stanici Esperanza dne 6. 2. 2020, a to +18,3 °C.[13] Dřívější teplotní rekord +17,8 °C naměřila Mendelova polární stanice v roce 2015.
Teploty ve vnitrozemí se v zimě v červenci pohybují průměrně od –40 °C do –70 °C. V létě (v lednu) kolísají mezi –10 °C a –40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější.
Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.
Flóra a fauna

Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze dva druhy původních kvetoucích rostlin, jedna nepůvodní invazní kvetoucí bylina (Poa annua) a více než 50 druhů mechů a lišejníků (celkem asi 1100 druhů rostlin). Zaznamenány byly také řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o nárůstu počtu pobřežních rostlin.[zdroj?] Vlivem lidské přítomnosti ale klesá nedotčenost kontinentu a tak i biodiverzita.[14]
V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Hojní jsou tu mořští ptáci, jako jsou chaluhy (např. chaluha velká), albatrosi a asi pět druhů buřňáků. Faunu také zastupuje až osm druhů tučňáků, z nichž pouze dva hnízdí různě na celém kontinentě (tučňák císařský a tučňák kroužkový), zbytek výhradně na antarktickém poloostrově nebo se zde vyskytují přechodně.
Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4000, v zimní kolem 1000.[15] Jezdí sem ale i turisté.[16]
Hospodářství

Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa.
Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě.
Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007).[15] Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.
Doprava

Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému. Ukládání odpadů, včetně starých vozidel, je zakázáno od platnosti Protokolu o ochraně životního prostředí v roce 1998.

V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (často pásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen–Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá „dálnice“ McMurdo–South Pole, sjízdná pásovými vozidly.
Jediný námořní přístav na Antarktidě je u stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (leden–březen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem Ushuaia v Argentině.
K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů.[15]
Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinse, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928.[17]
Paleontologie
V Antarktidě (zejména na ostrově Vega a Ostrově Jamese Rosse) již byly objeveny zkameněliny mnoha druhohorních živočichů, plesiosaurů, mosasaurů a také populárních dinosaurů. Těch už známe z Antarktidy několik druhů, první byl přitom objeven již v roce 1986 (v sedimentech geologického souvrství Snow Hill Island).[18]
Odkazy
Reference
- ↑ Koronavirus je už na všech světadílech, zasáhl i stanici na Antarktidě. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2020-12-23 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online.
- ↑ HRONOVÁ, Zuzana. Čeští vědci zbořili mýty o Antarktidě. Bývaly tu lesy, rostliny, dinosauři a dvoumetroví tučňáci. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-10-21 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online.
- ↑ DUNNING, Hayley. Traces of ancient rainforest in Antarctica point to a warmer prehistoric world. phys.org [online]. 2020-04-01 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ https://phys.org/news/2023-04-evidence-frequent-struck-antarctica-age.html - New evidence that frequent fires struck Antarctica during the age of dinosaurs, 75 million years ago
- ↑ Johann P. Klages, Ulrich Salzmann, Torsten Bickert, Claus-Dieter Hillenbrand, Karsten Gohl, Gerhard Kuhn, Steven M. Bohaty, Jürgen Titschack, Juliane Müller, Thomas Frederichs, Thorsten Bauersachs, Werner Ehrmann, Tina van de Flierdt, Patric Simões Pereira, Robert D. Larter, Gerrit Lohmann, Igor Niezgodzki, Gabriele Uenzelmann-Neben, Maximilian Zundel, Cornelia Spiegel, Chris Mark, David Chew, Jane E. Francis, Gernot Nehrke, Florian Schwarz, James A. Smith, Tim Freudenthal, Oliver Esper, Heiko Pälike, Thomas A. Ronge, Ricarda Dziadek & the Science Team of Expedition PS104 (V. Afanasyeva, J. E. Arndt, B. Ebermann, C. Gebhardt, K. Hochmuth, K. Küssner, Y. Najman, F. Riefstahl & M. Scheinert) (2020). Temperate rainforests near the South Pole during peak Cretaceous warmth. Nature, 580: 81-86. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-020-2148-5
- ↑ EHRMANN, Werner U.; MACKENSEN, Andreas. Sedimentological evidence for the formation of an East Antarctic ice sheet in Eocene/Oligocene time. S. 85–112. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology [online]. 1992-05. Roč. 93, čís. 1–2, s. 85–112. Dostupné online. DOI 10.1016/0031-0182(92)90185-8. (anglicky)
- ↑ https://www.osel.cz/12039-zaledneni-antarktidy-privodil-tektonicky-posun.html - Zalednění Antarktidy přivodil tektonický posun
- ↑ BAILLIE, Katherine Unger. East Antarctic Ice Sheet has stayed frozen for 14 million years. phys.org [online]. 2015-12-15 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SOCHA, Vladimír. Zapomeňte na Mrtvé moře: Tohle je 5 nejslanějších jezer na Zemi. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-02-28 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online.
- ↑ PRESS, Associated. Coldest temperature ever recorded on Earth in Antarctica: -94.7C (-135.8F). The Guardian. 2013-12-10. Dostupné online [cit. 2020-02-05]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
- ↑ Satelity naměřily -98,6 °C, nejnižší teplotu na Zemi | In-počasí. www.in-pocasi.cz [online]. [cit. 2020-02-05]. Dostupné online.
- ↑ Teplota v Antarktidě poprvé v dobách měření přesáhla 20 stupňů Celsia. Čt24 [online]. 2020-02-14 [cit. 2020-02-15]. Dostupné online.
- ↑ Na Antarktidě zaznamenali nejteplejší den v historii, naměřili 18 stupňů. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2020-02-07 [cit. 2020-02-07]. Dostupné online.
- ↑ LEIHY, Rachel I.; COETZEE, Bernard W.T.; MORGAN, Fraser; RAYMOND, Ben; SHAW, Justine D.; TERAUDS, Aleks; CHOWN, Steven L. Antarctica's wilderness has declined to the exclusion of biodiversity. www.biorxiv.org [online]. 2019-01-22 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. DOI 10.1101/527010. (anglicky)
- ↑ a b c CIA - The World Factbook - Antarctica. www.cia.gov [online]. [cit. 2009-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25.
- ↑ VÁCLAVÍKOVÁ, Jana. Vyfotit se s tučňákem, zalyžovat si na ledovci. Turisté zaplavují Antarktidu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-03-03 [cit. 2021-10-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Letecké linka na pól. Týdeník Květy. Prosinec 2007, roč. XVII, čís. 51, s. 6.
- ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauři z Antarktidy. OSEL.cz [online]. 23. listopadu 2015. Dostupné online. (česky)
Literatura
- PROŠEK, Pavel, a kol. Antarktida. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 348 s. ISBN 978-80-200-2140-3.
Související články
Externí odkazy
Galerie Antarktida na Wikimedia Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu Antarktida na Wikimedia Commons
Dílo Smlouva o Antarktidě ve Wikizdrojích
Slovníkové heslo Antarktida ve Wikislovníku
- Česká jména oceánů, moří, jejich částí, podmořských tvarů a mořských proudů v Antarktidě
- Článek o zájezdu na Antarktidu, idnes.cz
- První česká vědecká polární stanice na Antarktidě, national-geographic.cz
- Antarktida, téma Britských listů, blisty.cz
1100–750 | miliony let zpět | 600–550 | 200 | 0 | ||||||||||||||||||||
Světadíly: | ↗ | Arábie | ||||||||||||||||||||||
↗ | Madagaskar | |||||||||||||||||||||||
↗ | Indie | |||||||||||||||||||||||
↗ | Kongo | ↓ | ↗ | Afrika | → | Afrika | ||||||||||||||||||
↗ | Patagonie | ↓ | ↗ | Sibiř | ↓ | ↗ | Atlantika | → | Jižní Amerika | |||||||||||||||
Atlantika | ↘ | ↗ | Západní Arábie | ↓ | ↗ | Baltika | ↘ | ↗ | Austrálie | |||||||||||||||
Ur | → | Rodinie | → | Východní Gondwana | → | Protogondwana | → | Pannotie | → | Laurentie | → | Euramerika (Laurussie) | → | Pangea | → | Gondwana | → | Antarktida | → | Antarktida | ||||
Arktida | → | Nena | ↗ | ↘ | Západní Gondwana | → | Protolaurasie | ↗ | ↘ | Gondwana | ↗ | ↘ | Laurasie | → | Laurentie | → | Severní Amerika | |||||||
Baltika | ↗ | ↘ | Baltika | ↗ | ↓ | Avalonie | ↘ | Eurasie | ||||||||||||||||
↘ | Laurentie | ↗ | ↓ | Severní Čína | ||||||||||||||||||||
↘ | Sibiř | ↗ | ↓ | Jižní Čína | ||||||||||||||||||||
Oceány: | Mirovia | Prototethys, Paleotethys | Panthalassa | ↘ | Tethys |
Média použitá na této stránce
Autor: Robert A. Rohde, Licence: CC BY-SA 3.0


This figure shows climate change over the last 65 million years. The data are based on a compilation of oxygen isotope measurements (δ18O) on benthic foraminifera by Zachos et al. (2001) which reflect a combination of local temperature changes in their environment and changes in the isotopic composition of sea water associated with the growth and retreat of continental ice sheets.
Because it is related to both factors, it is not possible to uniquely tie these measurements to temperature without additional constraints. For the most recent data, an approximate relationship to temperature can be made by observing that the oxygen isotope measurements of Lisiecki and Raymo (2005) are tightly correlated to temperature changes at Vostok as established by Petit et al. (1999). Present day is indicated as 0. For the oldest part of the record, when temperatures were much warmer than today, it is possible to estimate temperature changes in the polar oceans (where these measurements were made) based on the observation that no significant ice sheets existed and hence all fluctuation in (δ18O) must result from local temperature changes (as reported by Zachos et al.).
The intermediate portion of the record is dominated by large fluctuations in the mass of the Antarctic ice sheet, which first nucleates approximately 34 million years ago, then partially dissipates around 25 million years ago, before re-expanding towards its present state 13 million years ago. These fluctuations make it impossible to constrain temperature changes without additional controls.
Significant growth of ice sheets did not begin in Greenland and North America until approximately 3 million years ago, following the formation of the Isthmus of Panama by continental drift. This ushered in an era of rapidly cycling glacials and interglacials (see figure at upper right).
Also appearing on this graph are the Eocene Climatic Optimum, an extended period of very warm temperatures, and the Paleocene-Eocene Thermal Maximum (labeled PETM). The PETM is very short lived high temperature excursion possibly associated with the destablization of methane clathrates and the rapid buildup of greenhouse gases in the atmosphere. Due to the coarse sampling and averaging involved in this record, it is likely that the full magnitude of the PETM is underestimated by a factor of 2-4 times its apparent height.Autor: Heraldry, Licence: CC BY-SA 3.0
Antarctica (orthographic projection)
Map of The Indian Ocean (CIA FB 2002).
Autor:
- Antarctic_Treaty_flag.svg: Alakasam.
- derivative work: B1mbo (talk)
Flag of the Antarctic Treaty
Autor: Jason Auch, Licence: CC BY 2.0
Adelie Penguins (Pygoscelis adeliae) on iceberg.
Flag of Tierra del Fuego Province, Argentina. The flag was nicknamed the Albatross, wherein the orange portion reflected the geography of Tierra del Fuego, and the blue symbolizes the sky and sea surrounding the province, while the Southern Cross reflects the night sky and the albatross itself is a local bird that represents freedom through flight.[1]
Autor: Liam Quinn from Canada, Licence: CC BY-SA 2.0
Waterboat Point is connected by land to the Antarctic Peninsula only at low tide. Promised a continental landing, some of these tourists were confused by the water separating them from the Antarctic Peninsula. So they walked through the water to avoid any doubt.
Others were content to observe and photograph the Gentoo Penguins.Amundsen-Scott South Pole Station in the 2007–2008 summer season. The new elevated Amundsen-Scott South Pole Station is now complete. In the foreground is the ceremonial South Pole and the flags for the original 12 signatory nations to Antarctic Treaty.
Aan de Zuidpool
Antarctica: The blue ice covering Lake Fryxell, in the Transantarctic Mountains, comes from glacial meltwater from the Canada Glacier and other smaller glaciers. The freshwater stays on top of the lake and freezes, sealing in briny water below.
(c) Robert A. Rohde, CC BY-SA 3.0
This is topographic map of Antarctica after removing the ice sheet and accounting for both isostatic rebound and sea level rise. Hence this map suggests what Antarctica may have looked like 35 million years ago, when the Earth was warm enough to prevent the formation of large-scale ice sheets in Antarctica.
Isostatic rebound is the result of the weight of the ice sheet depressing the land under it. After the ice is removed, the land will rise over a period of thousands of years by an amount approximately 1/3 as high as the ice sheet that was removed (because rock is 3 times as dense as ice). Approximately half the uplift occurs during the first two thousand years. If the ice sheet is removed over more than a few thousand years, then it is possible that a majority of the uplift will occur before the ice sheet fully disappears.
As indicated in the map, Antarctica consists of a large continental region (East Antarctica) and group of seas and smaller land regions (West Antarctica). Since the West Antarctic ice sheet is partially anchored below sea level, this region is less stable and more likely to be affected by global warming. Even so, it is likely that during the next century increased precipitation over Antarctica will offset melting.
Even in the event of severe sustained warming, it would take many thousands of years for Eastern Antarctica to be fully deglaciated.Autor: (of code) B1mbo and cs:User:-xfi-, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of the Magallanes and Chilean Antarctica Region, Chile.
Antarctica. An orthographic projection of NASA's Blue Marble data set (1 km resolution global satellite composite). "MODIS observations of polar sea ice were combined with observations of Antarctica made by the National Oceanic and Atmospheric Administration’s AVHRR sensor—the Advanced Very High Resolution Radiometer." Image was generated using a custom C program for handling the Blue Marble files, with orthographic projection formulas from MathWorld.
Note: this image has been manually modified to fill in an area of black pixels in the ocean, in the upper right quadrant. The black pixels are presumed to be due to missing data in the land/sea mask used in making the original Blue Marble image.
Autor: Paul V. heinrich, Licence: CC BY 3.0
Výše uvedená mapa zobrazuje subglaciální topografii a batymetrii Antarktidy. Jak naznačuje měřítko na levé straně, různé odstíny modré a fialové barvy označují části oceánského dna a podledovcového podloží, které se nacházejí pod hladinou moře. Ostatní barvy označují antarktické podloží, které leží nad hladinou moře. Každá barva představuje interval o výšce 2 500 stop (762 m). Mapa není korigována o vzestup mořské hladiny nebo izostatický odraz, ke kterému by došlo, kdyby antarktický ledový příkrov zcela roztál a obnažil povrch skalního podloží.
Autor: Christopher Michel , Licence: CC BY 2.0
A De Havilland Canada DHC-6 Twin Otter of Kenn Borek Air flying over Antarctica
September 2012 witnessed two opposite records concerning sea ice. Two weeks after the Arctic Ocean's ice cap experienced an all-time summertime low for the satellite era (left), Antarctic sea ice reached a record winter maximum extent (right). But sea ice in the Arctic has melted at a much faster rate than it has expanded in the Southern Ocean, as can be seen in this image by comparing the 2012 sea ice levels with the yellow outline, which in the Arctic image represents average sea ice minimum extent from 1979 through 2010 and in the Antarctic image shows the median sea ice extent in September from 1979 to 2000.
Transantarctic Mountains, West Antarctica, East Antarctica
Flag of the en:French Southern and Antarctic Lands, official since 23 February 2007