Antarktida

Antarktida
Rozloha	14 000 000 km²
Počet obyvatel	bez stálých obyvatel v zimě okolo 1000, v létě zhruba 5000 výzkumníků[1]
Počet států	0
Souřadnice	90°0′0″ j. š., 0°0′0″ v. d.
multimediální obsah na Commons

Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená „naproti Arktidě“, tedy v přeneseném významu „naproti severu“) je kontinent a zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země.

Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.

Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048). K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 různých států, jejichž požadavky jsou díky Smlouvě o Antarktidě pozastaveny.

Poloha

Antarktida leží na jižním pólu. Nemá tedy nejzápadnější ani nejvýchodnější bod, protože na pólu se sbíhají všechny poledníky. Z ostatních kontinentů se nejvíce přibližuje Jižní Americe, kterou od Antarktického poloostrova odděluje asi 1000 km široký Drakeův průliv. K Antarktidě lze přiřadit některé vesměs neobydlené ostrovy v Jižním, Atlantském, Indickém a Tichém oceánu.

Nejzazší body na pevnině:

• Nejsevernější bod: Brown Bluff na Antarktickém poloostrově (63°13' j.š.)
• Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.)

Nejzazší body včetně ostrovů:

• Nejsevernější bod: Crozetovy ostrovy pod správou Francie (45°57' j.š.)
• Nejjižnější bod: Jižní pól (90° j.š.)

Historie

Před desítkami miliónů let v Antarktidě nebyla ledová pokrývka, ale lesy.^[2][3] Byly zde časté požáry.^[4] V období křídy (před 145 až 66 miliony let) bylo v oblasti Antarktidy výrazně tepleji než dnes a podmínky v okolí Jižního pólu byly prakticky tropické.^[5] Led se objevil přibližně před 46 milióny let.^{[6][chybí lepší zdroj]} S počátkem oligocénu před 34 milióny došlo k masivnějšímu zalednění. Tou dobou došlo k oddělení Antarktidy od Ameriky.^[7] A led je zde nepřetržitě 14 miliónů let, tedy déle než se předpokládalo.^[8]

Vůbec první překročení jižního polárního kruhu lidmi je přičítáno domorodým Polynésanům, dle ústní tradice dopluli maorští objevitelé Hui Te-Rangiora a Aru-Tanga-Nuku již v 7. století až na úroveň ledových ker v okolí kontinentu. To se znovu povedlo až anglickému mořeplavci Jamesi Cookovi roku 1773. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Jako první spatřil antarktickou pevninu ruský mořeplavec německého původu Fadděj Faddějevič Bellingshausen dne 27. ledna roku 1820, na její půdu však nevstoupil. To učinil až 27. ledna 1895 norský polárník a přírodovědec Carsten Borchgrevink se svými druhy.

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal se svou expedicí do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhla pólu výprava Roalda Amundsena. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

Symboly Antarktidy

Pro Antarktidu navrhli vexilologové několik vlajek. V současnosti je mj. užívána například vlajka Antarktického smluvního systému, která ale není vlajkou celého kontinentu.

• 

  Vlajka Antarktického smluvního systému
  Poměr stran: 2:3

Zároveň jsou některými státy, jež si nárokují jednotlivá antarktická teritoria, nebo nižšími státními celky, jejímiž součástí jsou nárokovaná antarktická území, užívány vlastní teritoriální vlajky. Územní nároky na Antarktidu jsou však, dle komplexu smluv Antarktického smluvního systému, pozastaveny.

• 

  Vlajka Francouzských jižních a antarktických území
  Poměr stran: 2:3

• 

  Vlajka Britského antarktického území
  Poměr stran: 1:2

• 

  Vlajka Magallanes a Chilské Antarktidy
  Poměr stran: 2:3

• Vlajka Ohňové země
  Poměr stran: 2:3

Geografie

(c) Robert A. Rohde, CC BY-SA 3.0

Antarktida má rozlohu 13 829 430 km², a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Rozloha bez nich činí 12 272 800 km². Nejvyšší horou je Vinson Massif v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4892 m. Průměrná nadmořská výška kontinentu činí 1958 m včetně šelfových ledovců a 2194 m bez nich. Antarktida je pátým největším světadílem na Zemi a je ze všech nejchladnější (viz Podnebí).

Objem ledu na Antarktidě je 25,4 mil. km³. Jediná území bez ledu, která lze v Antarktidě spatřit, tvoří horské vrcholy, nunataky a oázy, jako např. Suchá údolí McMurdo. Ledový příkrov podél jižního pobřeží během léta taje a odlamují se z něj velké kusy, ledové kry. Tyto kry mohou být až 60 metrů vysoké a mnoho kilometrů dlouhé. Pro lodě, které je míjejí, představují nesmírné nebezpečí. Maximální mocnost antarktického ledovce je 4776 m, přičemž průměrná mocnost činí 1829 m.

Napříč tímto ledovým kontinentem se táhne Transantarktické pohoří a dělí jej na západní a východní část. Dělení Antarktidy na východní a západní zavedl v roce 1902 E. S. Balch. Východní Antarktida je převážně na východní polokouli. Zahrnuje Zemi královny Maud, Enderbyho zemi, zemi Mac Robertsona, Americkou vysočinu, Wilkesovu zemi a Viktoriinu zemi. Skalní podklad východní Antarktidy leží převážně nad hladinou moře, jedná se tedy o souvislý kontinent. Téměř celá je překryta Východoantarktickým ledovým příkrovem (EAIS) o průměrné mocnosti více než 2200 m. Na východě se rozkládá vysoká náhorní plošina, již pokrývá led, zatímco západní část tvoří shluk hornatých ostrovů, spojených ledem. Je tu několik sopek, včetně nejaktivnější sopky celého kontinentu Mount Erebus.

Na území Antarktidy se také nacházejí dvě jezera, která patří k nejslanějším na světě - Don Juan Pond (slanost vody 44,2 %) a Vanda (35 %).^[9]

Podnebí

Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Na drtivé většině Antarktidy je ledové podnebí, které je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, kde spadne pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem.

Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena oficiálně nejnižší teplota na zeměkouli –89,2 °C. Ještě mnohem nižší hodnoty v přibližně stejné oblasti naměřily satelity; v roce 2010 teplotu –94,7 °C,^[10] nebo během let 2004 až 2016 teplotu –98,6 °C a nižší (a to hned na několika místech), družice však ve srovnání s daty z meteorologických stanic vykazují určitou nepřesnost a získané údaje tak nejsou oficiálně uznány.^[11]

Naopak nejvyšší historicky naměřená teplota v Antarktidě o hodnotě +20,75 °C byla zaznamenána na Seymourově ostrově dne 9. února roku 2020.^[12] Druhá nejvyšší teplota byla naměřena na argentinské stanici Esperanza dne 6. 2. 2020, a to +18,3 °C.^[13] Dřívější teplotní rekord +17,8 °C naměřila Mendelova polární stanice v roce 2015.

Teploty ve vnitrozemí se v zimě v červenci pohybují průměrně od –40 °C do –70 °C. V létě (v lednu) kolísají mezi –10 °C a –40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější.

Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu. Směrem do vnitrozemí se rychlost větru snižuje.

Flóra a fauna

Na nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze dva druhy původních kvetoucích rostlin, jedna nepůvodní invazní kvetoucí bylina (Poa annua) a více než 50 druhů mechů a lišejníků (celkem asi 1100 druhů rostlin). Zaznamenány byly také řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o nárůstu počtu pobřežních rostlin.^[zdroj?] Vlivem lidské přítomnosti ale klesá nedotčenost kontinentu a tak i biodiverzita.^[14]

V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Hojní jsou tu mořští ptáci, jako jsou chaluhy (např. chaluha velká), albatrosi a asi pět druhů buřňáků. Faunu také zastupuje až osm druhů tučňáků, z nichž pouze dva hnízdí různě na celém kontinentě (tučňák císařský a tučňák kroužkový), zbytek výhradně na antarktickém poloostrově nebo se zde vyskytují přechodně.

Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4000, v zimní kolem 1000.^[15] Jezdí sem ale i turisté.^[16]

Hospodářství

Antarktida má značná ložiska nerostných surovin. Využití těchto ložisek nastálo zakazuje Protokol o ochraně životního prostředí Smlouvy o Antarktidě, tento zákaz může být přehodnocen v roce 2048. Případné využití také budou ztěžovat nepříznivé přírodní podmínky i odlehlost oblasti od vyspělých průmyslových center světa.

Nejvýznamnější jsou ložiska uhlí ve Transantarktickém pohoří a Viktoriině země, ropy a zemního plynu v oblasti Ross-Weddellovy deprese, železných rud v zemi Královny Maud, cínu, mědi, uranu, zlata, diamantů, olova, manganu a dalších. Oceány obklopující Antarktidu jsou bohaté na tuleně a velryby i některé druhy ryb. Díky svému mohutnému ledovcovému příkrovu je kontinent největším rezervoárem sladké vody na světě.

Na samotném kontinentě není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. V okolních mořích je provozován rybolov (128 081 tun v roce 2006) a turistika (36 460 návštěvníků na lodích v roce 2007).^[15] Některé letecké společnosti také provozují nad Antarktidou vyhlídkové lety.

Doprava

Doprava v Antarktidě je vzhledem k extrémním podmínkám velmi náročná. První průzkumníci byli odkázáni především na lidskou, případně zvířecí sílu. V současnosti se díky moderním technologiím uplatňuje i mechanizovaná přeprava osob a nákladů. Dopravní prostředky musí odolávat silným mrazům a větru i všudypřítomnému ledu. Navíc je nutné dbát také na minimalizaci ekologických dopadů v relativně nenarušeném antarktickém ekosystému. Ukládání odpadů, včetně starých vozidel, je zakázáno od platnosti Protokolu o ochraně životního prostředí v roce 1998.

V pozemní dopravě se kromě lidských nohou uplatňují lyže a sněžnice, ale také různá speciálně upravená vozidla (často pásová). V minulosti se hojně využívalo saní tažených psím spřežením. Polární stanici Amundsen–Scott na Jižním pólu a pobřežní Polární stanici McMurdo spojuje 1 500 km dlouhá „dálnice“ McMurdo–South Pole, sjízdná pásovými vozidly.

Jediný námořní přístav na Antarktidě je u stanice McMurdo. V jiných místech musí lodě zakotvit dál od pobřeží a zásoby nebo cestující se do cíle přepravují malými čluny nebo vrtulníkem. Během letních měsíců (leden–březen) navštěvuje antarktické pobřeží (zejména Antarktický poloostrov) kromě vědeckých expedicí také množství soukromých jachet a turistických lodí. Většinou je jejich výchozím přístavem Ushuaia v Argentině.

K letecké dopravě se používají letouny nebo vrtulníky. Na Antarktidě se nachází 25 letištních ploch a 53 heliportů.^[15]

Historicky první pravidelnou leteckou linku na Antarktidu začala provozovat americká společnost. Byla určena jen pro vědce a výzkumníky. Přistávací plocha byla pojmenována podle australského dobrodruha a letce sira Huberta Wilkinse, který podnikl let na tento kontinent jako první, a to v roce 1928.^[17]

Paleontologie

V Antarktidě (zejména na ostrově Vega a Ostrově Jamese Rosse) již byly objeveny zkameněliny mnoha druhohorních živočichů, plesiosaurů, mosasaurů a také populárních dinosaurů. Těch už známe z Antarktidy několik druhů, první byl přitom objeven již v roce 1986 (v sedimentech geologického souvrství Snow Hill Island).^[18]

Odkazy

Reference

Literatura

• PROŠEK, Pavel, a kol. Antarktida. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 348 s. ISBN 978-80-200-2140-3. 

Související články

• Mendelova polární stanice
• Arktida
• Rossův ostrov
• Ostrov Jamese Rosse
• Speciálně řízená území Antarktidy

Externí odkazy

• Galerie Antarktida na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antarktida na Wikimedia Commons
• Dílo Smlouva o Antarktidě ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo Antarktida ve Wikislovníku
• Česká jména oceánů, moří, jejich částí, podmořských tvarů a mořských proudů v Antarktidě
• Článek o zájezdu na Antarktidu, idnes.cz
• První česká vědecká polární stanice na Antarktidě, national-geographic.cz
• Antarktida, téma Britských listů, blisty.cz