Antické olympijské hry

Antické olympijské hry byly nejvýznamnější z všeřeckých her. Byly pořádány od 8. stol. př. n. l. do přelomu 4. a 5. stol. n. l. každé čtyři roky v Olympii. Konaly se v červenci nebo v srpnu k poctě boha Dia. Olympijské hry měly velký význam, protože upevňovaly národní jednotu Řeků, kteří byli rozděleni na množství kmenů.

První olympijské hry, o kterých se dochovaly zprávy, se v Olympii uskutečnily roku 776 př. n. l. Tento rok, konkrétně pak 8. červenec (neděle), je považován za počátek her i řeckého kalendáře. Legendy a báje však hovoří o sportovních kláních v Olympii, které se konaly mnohem dříve.

Největší rozkvět OH nastal v 5. stol. př. n. l. (tzv. klasické období). Jsou slaveny i další panhelénské hry (isthmické hry, nemejské hry, pýthické hry) v cyklu 4 let.^[1] V té době byly skládány i ódy na vítěze (epiníkie). Od 4. stol. př. n. l. závodili na OH stále častěji profesionálové (athlétés), příslušníci nižších vrstev vycvičení v jedné disciplíně (atlet), množí se i případy korupce. Od 3. stol. př. n. l. soutěžili na OH i závodníci neřeckého původu z Egypta, Malé Asie a Sýrie.

Po ovládnutí Řecka Římany (146 př. n. l.) nastal úpadek OH. K novému rozmachu došlo v 1.–3. stol. n. l., kdy byly hry podporovány římskými císaři. Císař Nero se sám aktivně účastnil her. Závodníci řeckého původu byli v menšině, vítězili Syřané, Féničané, Ilyrové, Afričané a Babyloňané.

Ve 4. století n. l. OH upadaly, ostře se proti nim jako pohanským hrám stavělo křesťanství, které se v té době stalo oficiální ideologií Římské říše. Roku 393 či 394 vydal císař Theodosius I. přísný zákaz konání her. Přesto se OH snad ještě nějakou dobu konaly, měly však pouze lokální charakter. Roku 426 byly zničeny všechny budovy v Olympii z příkazu císaře.

Většina pak zastává názor, že v konečné podobě trvaly hry pět dnů. Najdou se však i tací, kteří se domnívají, že hry trvaly šest dnů (např. Georg von Hannover).

Během konání olympijských her se dodržoval všeobecný posvátný mír, zvaný ekecheiria („zdržení se rukou od zbraní“). Na půdu Olympie nesměl vstoupit voják se zbraní v ruce a v době konání her ani ozbrojený jednotlivec. Účastníkům her byla zajištěna volná cesta do Olympie a zpět i přes území nepřátelských států. V době her byly zakázány všechny války a jiné násilné činy. Údajně o tom byla napsána smlouva, ale text se nedochoval. K porušení této dohody došlo jen výjimečně, např. roku 420 př. n. l. Spartou.

Pentathlón (pětiboj) přibyl na pořad olympijských her v roce 708 př. n. l., tedy na 18. hrách. Vítězem se stal Lampis ze Sparty. Na 38. hrách byl zaveden pentathlón dorostenců, ale hned byl zrušen.

Soutěžní disk byl vyroben původně z kamene, později z bronzu s povrchem zdrsněným pískem. Jaké byly jeho parametry se neví, dochovaly se disky s průměrem od 16,7 do 36 cm a váhou od 1,86 do 5,7 kg. Předpokládá se, že při závodě se používal jeden disk (resp. více disků o stejných parametrech) pro všechny soutěžící.

Velká část badatelů se kloní k názoru, že technika hodu odpovídala technice soudobé (tedy hod z otočky), někteří zastávají názor, že se házelo z místa, případně s předskokem.

Skok daleký neodpovídal skoku jak jej známe dnes, ale jednalo se o skok se závažím. Atlet se rozbíhal v každé ruce s jednou skokanskou činkou, haltérou.

Závodníci běhali nazí a bosí. Čas se neměřil, šlo jen o to, kdo bude první. Jeden a tentýž závodník mohl soutěžit ve všech běžeckých disciplínách. Běh na vzdálenost jednoho stadia (dromos, stadion resp. stadiodromos 192,27 m) byl první, a až do 14. her jedinou olympijskou disciplínou. Na 14. hrách přibyl běh na dvě stadia (diaulos), na 15. dlouhý běh (dolichos, resp. dolichodromos). Ten se zprvu běhal na 7 stadií, jeho délka však v průběhu let nezůstávala stejná, ale kolísala mezi 7 a 24 stadii. Při delších bězích bylo nutné dělat obrátku, protože dráha nebyla oválná, ale jen přímá. Na 37. hrách byl do programu zařazen běh dorostenců. Běh dorostenců byl od 2 let povinný

Soutěžilo se v hodu oštěpem do dálky s rozběhem. V místě úchopu byla klička z tenkého řemínku, do které vrhač strčil dva prsty a švihem ruky pak udělil oštěpu větší energii.

Zápas (palé) byl na olympijské hry zaveden roku 708 př. n. l. Měl dvě hlavní formy:

• orthopalé (stadaipalé) „rovný, vzpřímený“, při němž se soutěžilo vestoje a cílem bylo shodit soupeře na zem.
• katopalé (kylisis) „přízemní, valivý“, jenž probíhal tak dlouho, dokud se jeden ze soupeřů nevzdal (zvednutím ukazováčku či prostředníku). Známo je přes čtyřicet pojmenovaných chvatů.

Zápas se na hrách objevoval jednak samostatně, zároveň jako součást pentathlónu. Prvním vítězem se stal Eurybatos ze Sparty. Na 37. hrách byl zaveden zápas dorostenců. Vítězem se stal Hipposthenés ze Sparty, který později pětkrát zvítězil v zápase mužů.

Box (pygmé, pýx) byl zaveden roku 688 př. n. l. (tehdy se také rozšířila doba konání her na dva dny). Při boxu bylo dovoleno vše kromě chvatů, držení soupeře a úderů na pohlavní orgány. Boxeři měli pěsti ovinuty řemeny, později si navlékali rukavice. Konec utkání nastal tehdy, když se jeden z dvojice vzdal nebo zůstal bezvládně ležet na zemi. Při dlouho trvající nerozhodnosti nařídil rozhodčí klimax – jeden dal úder druhému, který se nesměl krýt. Když to vydržel, měl toto právo zase on atd.

Prvním vítězem se stal Onomastos ze Smyrny. Na 41. hrách byl zaveden box těžké váhy.

Pankration („všeboj“) byl zaveden roku 648 př. n. l. Šlo v podstatě o kombinaci zápasu a boxu. Dovoleny byly všechny hmaty a údery, pouze se nesmělo útočit na oči a pohlavní orgány, zakázáno bylo také hryzání, škrábání a užití pěstních řemenů. Existovaly dvě hlavní formy:

• vzpřímená – ano (orthostaden)
• přízemní – kató

Bojovalo se opět tak dlouho, dokud se jeden ze soupeřů nevzdal nebo nepadl vyčerpáním.

Roku 520 př. n. l. byl přiřazen běh těžkooděnců. Muži v této disciplíně běhali přes stadion v plné polní zbroji, avšak beze zbraní, které byly zakázány. Tato soutěž měla připomínat důležitost vojenského výcviku.

Roku 396 př. n. l. byla zavedena soutěž trubačů a hlasatelů. U soutěží trubačů se hodnotil silný zvuk trubice a vytrvalost trubače.

Před hrami poslové z Olympie zvali k účasti po celém antickém Řecku, oznamovali přesné datum konání her a vyhlašovali posvátný mír, ekecheiria. Jako závodníci se OH směli zúčastnit pouze svobodní občané řeckého původu (vyloučeni byli cizinci, otroci, ženy), přihlížet hrám mohl kdokoli (kromě řeckých provdaných žen). Pro ženy se v době her konaly samostatné závody v běhu při héraích.

Závodníci se museli dostavit do Olympie měsíc před počátkem her k intenzivní přípravě spojené s dietou. Hry byly zahajovány průvodem závodníků a jejich slavnostní přísahou Diovi Olympskému. Jednotlivé závody probíhaly pod dozorem hellanodiků (rozhodčích; zprvu 2, později 9). Závodníci soutěžili nazí, aby nedošlo k podvodu a aby ukázali krásu svých těl. Vítězové v jednotlivých disciplínách byli odměňováni olivovým věncem, měli právo dát si postavit své sochy, rodné obce jim prokazovaly čestné pocty.

K hrám se scházeli zástupci řeckých států, podepisovali zde politické smlouvy, při hrách se upevňovalo vědomí řecké národní a kulturní sounáležitosti.

Vítězství na olympijských hrách bylo ceněno tak vysoko jako vítězství vojevůdce ve válce. Nejprve zamířil do chrámu, kde vzdal děkovnou oběť bohům a věnoval jim svůj věnec. Pak vláda a rada města uspořádala na jeho počest slavnostní hostinu v prytaneiu, kde měl od té doby zadarmo stravování. Vítěz byl často osvobozen od některých nebo i všech daní a také dostal bohatství a slávu.

• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Vzkříšení Olympie,. 2. vyd. Praha: Knižní klub, 2003. 260 s. ISBN 80-242-0932-2. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antické olympijské hry na Wikimedia Commons