Antika

Antika (z latinského antiquitas „dávné časy“) je v historiografii označení pro období starověku na území Řecka a Říma a jejich kulturu, na kterou navazoval a čerpal z ní Západní svět. Antická civilizace během helénismu a římské expanze silně ovlivnila také přilehlá území Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Za její počátek lze považovat archaické období starověkého Řecka od 8. do 5. století př. n. l. a za její konec zánik Západořímské říše roku 476 n. l. během pozdní antiky. Studiem antiky se zabývají klasická studia.

Pojem Antika

Jako „antiky“ se původně od renesance označovaly antické, zvláště sochařské památky, ke kterým Evropa znovu začala vzhlížet jako k uměleckému ideálu. V 18. století Johann Joachim Winckelmann, zakladatel moderního pojetí dějin umění, definoval antiku jako soubor těchto památek a kulturní ideál do nich vložený. Antika se tak stala normou, kterou se řídilo umění období klasicismu. Dalším vývojem prošel výraz v 19. století v souvislosti s rozvojem vědeckého bádání, zejména klasické filologie a později přechod od vzhlížení k idealizované minulosti k historismu. Chápání antiky jako celé historické epochy se tak prosadilo až začátkem 20. století.^[1]

Reference

Související články

• Klasická archeologie

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu antika na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo antika ve Wikislovníku