Antipedagogika

Antipedagogika je teorie o pedagogice. Zařazuje se k německým výchovným směrům a hnutím v 70. let 20. století. Ty odmítají pedagogické zásahy do vývoje dítěte a kritizují tradiční vztah mezi dospělým a dítětem, zejména rodičovské a výchovné působení. Zasazuje se o rovnost mezi generacemi. Dítě podle antipedagogů nemá být vychováváno, ale podporováno.[1][2][3]

Definice

Na antipedagogiku lze nahlížet ze dvou úhlů.

První je označován jako postpedagogika, která zastává práva dětí. Odmítá manipulativní výchovu, kde by se děti neměly dospělými nechat vychovávat, pouze v nich hledat oporu a pomoc. Soustředí se na hledání nových způsobů interakce mezi učitelem a žáky či rodičem a dítětem.[4]

Druhý směr antipedagogiky je radikálnějšího rázu, tzv. černá antipedagogika. Ta kritizuje všechny vědy o výchově a výchovné teorie, za jejich nepřátelství k dětem. Vytýká jim necitlivé zásahy do vývoje dítěte, přetěžování, ohrožování rozvoje, vzbuzování úzkosti a traumatu. Někteří představitelé dokonce zastávají názor, že samotné školství je nadbytečné a vůči dětem, lidem a životu nepřátelské.[1][2][3][5]

Vývoj pojmu

Pojem antipedagogika byl poprvé vědecky použit v roce 1974 Heinrichem Kupfferem v jeho stati Antipsychiatrie und Antipädagogik. Zdůrazňovány byly především rozdíly mezi zastánci a odpůrci tohoto pojmu.[3][6]

Na začátku 70. let 20. století Ekkehard von Braunmühl začal se svými prvními pokusy o zavedení konceptu antipedagogiky do praxe při založení rodičovského sdružení ve Wiesbadenu. O pár let později vydal svoji knihu Antipedagogika – studie o zrušení školství (německy: Antipädagogik – Studien zur Abschaffung der Erziehung).[3][7]

V 70. letech začal používat pojem také Hubertus von Schoenebeck v užším slova smyslu jako teorii. Později jako výraz pro životní filozofii a způsob života bez manipulativní výchovy. H. von Schoenebeck hledal jiný termín, který by vyjadřoval pozitivní náboj nového obsahu a vnímání výchovy. Na základě dlouholeté praxe s podobným způsobem života s dětmi dospěl počátkem 90. let k pojmu amikace (z latiny amicus: přítel), ve smyslu postpedagogického způsobu života, tedy bez manipulativní výchovy.[4][6]

Představitelé

Postpedagogika

Hubertus von Schoenebeck

  • Kinderrechtsbewegung und Deutsches Kindermanifest (1981)
  • Jenseits der Erziehung. Grundlagen und Praxisfragen einer erziehungsfreien Lebensführung (1986)
  • Amication – Themensammlung (2004)

Černá antipedagogika

Alice Miller

  • Am Anfang war Erziehung (1980)
  • Das Drama des begabten Kindes (1994)

Ekkerhard von Braunmühl

  • Antipädagogik. Studien zur Abschaffung der Erziehung (1975)
  • Was ist antipädagogische Aufklärung? Mißverständnisse, Mißbräuche, Mißerfolge der radikalen Erziehungskritik (1977)
  • Zeit für Kinder (1978)
  • Der heimliche Generationvertrag (1986)

Heinrich Kupffer

  • Antipsychiatrie und Antipädagogik (1974)
  • Der Faschismus und das Menschenbild der deutschen Pädagogik (1984)

Katarina Rutschky

  • Schwarze Pädagogik: Quellen zur Naturgeschichte der bürgerlichen Erziehung (1977)

Kritika

Kritici tohoto směru se opírají především o teoretickou analýzu (tj. zkoumání myšlenek a konceptů bez dat či experimentů) – nelze nevychovávat, každé záměrné působení i nepůsobení dospělého na dítě je výchovou. Dále se opírají i o výzkumy, které se zabývaly negativními důsledky těchto přístupů, například Stanislava Kučerová ve svém výzkumu Chybná východiska a mylné předpoklady antipedagogiky (1999) nebo Zdeněk Helus v knize Vyznat se v dětech (1987).[1][2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník: didaktika, ekonomika školství. 3., roz. a aktual. vyd. vyd. Praha: Portál 322 s. ISBN 978-80-7178-579-8. 
  2. ↑ a b c PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovnik. Praha: Portal 292 s. ISBN 978-80-7178-029-8. 
  3. ↑ a b c d Antipädagogik. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (německy) Page Version ID: 213339335. 
  4. ↑ a b PROKOP, Jiří. Schoenbeckova postpedagogika. Pedagogická orientace. 1999, roč. 9, čís. 1, s. 3–18. Dostupné online [cit. 2024-01-04]. ISSN 1805-9511. 
  5. ↑ PROKOP, Jiří. Černá anti-pedagogika. Pedagogická orientace. 1998, roč. 8, čís. 3, s. 2–13. Dostupné online [cit. 2024-01-04]. ISSN 1805-9511. 
  6. ↑ a b SCHOENEBECK, Hubertus von. Texty k postpedagogickému myšlení. 1. vyd. [s.l.]: Univerzita Pardubice, 1999. 108 s. ISBN 80-7194-224-3. 
  7. ↑ Ekkehard von Braunmühl. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Page Version ID: 22988793. 

Literatura

  • HELUS, Zdeněk. Vyznat se v dětech. 2. vyd. Praha: SPN, 1987. 211 s. 
  • KŘIVÁNEK, Zdeněk. Kde hledat východiska antipedagogiky? Pedagogická orientace, 2000, roč. 2, s. 13-19. ISSN 1211-4669.
  • KUČEROVÁ, Stanislava. Chybná východiska a mylné předpoklady antipedagogiky. Pedagogická orientace, 1999, roč. 2, s. 100-105. ISSN 1211-4669.

Externí odkazy