Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký
Antonín Zápotocký - Rudé právo - 19.12.1948 .jpg
5. prezident Československa
Ve funkci:
21. března 1953 – 13. listopadu 1957
Předseda vládyViliam Široký
PředchůdceKlement Gottwald
NástupceAntonín Novotný
16. předseda vlády Československa
Ve funkci:
15. června 1948 – 21. března 1953
PrezidentKlement Gottwald
PředchůdceKlement Gottwald
NástupceViliam Široký
Stranická příslušnost
ČlenstvíČs. soc. demokracie
KSČ

Narození19. prosince 1884
Rakousko-Uhersko Zákolany
Úmrtí13. listopadu 1957 (ve věku 72 let)
Československo Praha
Místo pohřbeníKrematorium Strašnice
NárodnostČeši
ChoťMarie Zápotocká
RodičeLadislav Zápotocký
DětiMarie (1911–1954)[1], Jiřina (1912–2002)[zdroj?]
Zaměstnánídělník, spisovatel, politik
Profesekameník
OceněníČestné občanství města Plzně (1948)
Řád budování socialistické vlasti (1953)
Řád budování socialistické vlasti (1954)
Řád Klementa Gottwalda (1955)
Řád Karla Marxe
… více na Wikidatech
PodpisAntonín Zápotocký, podpis
Webová stránkaOficiální stránka
CommonsAntonín Zápotocký
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Zápotocký (19. prosince 1884 Zákolany[2]13. listopadu 1957 Praha) byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.

Život

Mládí

Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí.[3] Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.[4]

V roce 1910 se oženil[5] s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.[4][6]

První republika

Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[7] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.

Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 19221925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.

Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.

Zatčení a pobyt v koncentračním táboře

V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací tam působil jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně.[8][9] Historik Petr Koura uvádí jako prokázané, že byl táborovým funkcionářem. Sachsenhausen však byl, jak Koura uvádí, specifický podílem komunistických vězňů na správě tábora, přičemž je zastávaná pozice nechránila před další perzekucí včetně možnosti popravy. Vedle žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání připomíná také možnou souvislost se snahou Ivana Herbena dehonestovat tehdejšího prezidenta v očích posluchačů Svobodné Evropy, kterou uvádí ve svých vzpomínkách spoluvězeň ze Sachsenhausenu Jiří Hájek.[10] Informace o údajném Zápotockého zneužívání nizozemských spoluvězňů prověřil roku 2021 historik Michal Stehlík, který vyvrátil fámu o žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání ani nenašel žádné důkazy o takových skutcích a považuje za velice nepravděpodobné, že by se ještě objevily.[11]

Poválečné politické působení

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.

Zápotocký v roce 1948, ještě jako premiér, přijímá rumunskou delegaci

Prezident republiky

Dne 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly peníze uložené v národní bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy.[12][13] Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“[14]

Zápotockého hrob u strašnického krematoria

V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků.[15] V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.[16]

Smrt a pohřeb

13. listopadu 1957 zemřel na infarkt[17] a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu v urnovém háji u Strašnického krematoria, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Umělecká činnost

Vedle politické činnosti se věnoval i literatuře a publicistice. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami. Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy. Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.

Literární díla

  • Rozbřesk (1960), o zrodu sociální demokracie
  • Rudá záře nad Kladnem (1953), děj se odehrává na sklonku roku 1917
  • Vstanou noví bojovníci (1949), počátky „dělnického hnutí“ na Kladně
  • Barunka (1960), vyprávění pro děti o starých časech a životě chudého lidu
  • Bouřlivý rok 1905 (1953), vliv revolučních událostí na život prostých lidí na Žižkově

Dokumenty

Antonín Zápotocký hrál jen v jednom dokumentu – Týden mezi přáteli (1957) v režii Zdeňka Kopáče, krátce předtím než zemřel v roce 1957.

Reflexe osobnosti

Socha Antonína Zápotockého v Zákolanech

Je velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany.[zdroj?]

Jeho role v čele státu bývala mezi lidmi v době jeho vlády i v následujících letech často idealizována – propagandou byl označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, většinové obyvatelstvo ho považovalo za výrazně přijatelnějšího a liberálnějšího, než většinu představitelů KSČ. Nicméně události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být vůči dělníkům i ostatním, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru.[zdroj?] Fungování StB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje mučení, popravy, psychologický teror.

Zápotocký zřejmě nepřál všemoci popravčí a policejní, a hleděl policejní zvůli redukovat do jejích zákonných mezí: mám toho osobní zkušenost, Zápotocký mne na moji stížnost vydral ze spárů Státní bezpečnosti. (…) Zápotocký platil za onoho člena našeho stalinského politbyra let 1948–1953, který pokládal metody těch let za ukvapeně překotné a nedůvodně kruté (kolektivizace!) (…)

Václav Černý, Paměti 1945-1972[18]

Mezi lidmi měl přezdívku „Ušaté torpédo“,[19] další přezdívka byla „Tonda Zápotonda“ nebo „Tonda Práce“.[20]

Bronzová socha Antonína Zápotockého v Zákolanech byla odhalena 19. prosince 1984 jako připomínka 100. výročí jeho narození. Je kopií jeho sochy, která stávala na Kladně. Pomník budí mezi obyvateli obce emoce.[21][22] V listopadu 2012 skupina mladých výtvarníků z recese nabarvila soše sako načerveno, bílou barvu potom dostaly boty.[23]

Odkazy

Reference

  1. Zpráva o úmrtí dcery Marie Kaiserové, roz. Zápotocké (22. 1. 1954), Rudé právo z 24. 1. 1954, s. 2
  2. Matriční záznam o narození a křtu farnost Kováry
  3. Policejní přihlášky, Praha, rodina Ladislava Zápotockého
  4. a b JANÁČ, Marek. Naši prezidenti V. - Antonín Zápotocký [online]. Praha: Český rozhlas, 2003-01-20 [cit. 2012-01-23]. Dostupné online. 
  5. Matriční záznam o sňatku Antonína Zápotockého s Marií Skleničkovou okresního úřadu v Kladně
  6. Antonín Zápotocký [online]. Praha: Vláda České republiky [cit. 2012-01-23]. Dostupné online. 
  7. MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha: Olympia, 1975. Kapitola Prosincová porážka dělnické třídy, s. 55. 
  8. Wenn es amnesty schon 1948 gegeben hätte ... Archivováno 8. 12. 2013 na Wayback Machine, Amnesty International: ai-Journal 12/97-01/98
  9. http://frontpagemag.com/2010/06/25/prisoners-of-yuri-andropov/[nedostupný zdroj] Zápotocký a občané Holandska
  10. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10362011008-ceske-stoleti/7233-dotazy-na-tvurce#dalsiobsah - zhruba uprostřed odpovědí
  11. STEHLÍK, Michal. Týral Antonín Zápotocký spoluvězně?. Paměť a dějiny [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2021-02 [cit. 2021-08-04]. Dostupné online. 
  12. Zápotockého lež připravila půdu pro velkou peněžní loupež, ČT24, 29. 5. 2013.
  13. BROŽ, Jan: Měnová reforma nebude, lhal před 60 lety Zápotocký. Záznam se ztratil, iDNES.cz, 26. května 2013
  14. PERNES, Jiří. Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-154-3. S. 92. (česky) 
  15. Totalita.cz – Kolektivizace
  16. Vládní nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. In: Sbírka zákonů. 21. 9. 1955, roč. 1955. Dostupné online. ISSN 1804-0721 Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  17. Průběh nemoci s. A. Zápotockého. Obrana lidu. 14. listopadu 1957, roč. 16, čís. 272, s. 2. Dostupné online. 
  18. ČERNÝ, Václav. Paměti 1945-1972. 2., rozš. vyd. Brno: Atlantis, 1992. 671 s. ISBN 80-7108-036-5. S. 453–454. 
  19. Loewy J.:Před padesáti lety byla v Československu vyhlášena prezidentská amnestie, on-line na www.cesky-dialog.net
  20. Paměti - 2. část [online]. kulturni-noviny.cz [cit. 2013-08-31]. Dostupné online. 
  21. JÍROVEC, Vojtěch. Když socha rozděluje obec aneb Zápotocký v převleku [online]. ceskatelevize.cz, 2013-12-21 [cit. 2017-08-28]. Dostupné online. 
  22. HAVRÁNKOVÁ, Kateřina. Sesadí Zápotockého z piedestalu? Socha komunistického prezidenta stále budí vášně [online]. rozhlas.cz, 2015-11-14 [cit. 2017-08-28]. Dostupné online. 
  23. Mladí lidé pomalovali v Zákolanech sochu Zápotockého. Prý z recese [online]. idnes.cz, 2012-11-13 [cit. 2017-08-28]. Dostupné online. 

Literatura

  • BERÁNKOVÁ, Milena. Novinář a publicista Antonín Zápotocký. Praha: Novinář, 1984. 220 s. cnb000024311. 
  • BLAHYNKA, Milan ed. et al. Čeští spisovatelé 20. století: slovníková příručka. Praha: Československý spisovatel, 1985. 830 s. cnb000012396. S. 711–713. 
  • FORST, Vladimír. Antonín Zápotocký: spisovatel. Praha: Československý spisovatel, 1975. 128 s. cnb000467922. 
  • ŠUMBEROVÁ, Ludmila. Antonín Zápotocký: 1884 – 1957. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 167 s. cnb000021523. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austria-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
1948 - Vizita Unei Delegatii Din Cehoslovacia.jpg
1948 Vizita Unei Delegatii Din Cehoslovacia.De La Stanga - A. Zapotocky - Prim Ministrul Cehoslovac, Petru Groza, Ana Pauker
Zapotocky.JPG
Autor: Přemysl Otakar, Licence: CC BY-SA 4.0
Socha Antonína Zápotockého v Zákolanech
Antonín Zápotocký - Rudé právo - 19.12.1948 .jpg
Noviny Rudé právo - vydáno 19.12.1948
Zapotocky signature.svg
Podpis Antonína Zápotockého