Antonín Bartušek
PhDr. Antonín Bartušek | |
---|---|
Narození | 11. ledna 1921 Želetava Československo |
Úmrtí | 24. dubna 1974 (ve věku 53 let) nebo 22. dubna 1974 (ve věku 53 let) Praha Československo |
Alma mater | Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
Povolání | básník, překladatel, historik, spisovatel, muzeolog, památkář, historik umění a kulturní historik |
Ocenění | Slavnostní plaketa k výročí založení třebíčského kláštera 1101–2001 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Antonín Bartušek (11. ledna 1921, Želetava[1] – 24. dubna 1974, Praha[2] případně 22. dubna 1974[1]), užil při vydání básnické sbírky ve Stockholmu pseudonym A.D.Martin,[2] byl český básník, muzeolog, překladatel, výtvarný kritik a historik umění se zaměřením na scénografii.[3]
Používal také pseudonymy Reli Bernkopfová, Jana Borová, Jan Barbar.[4]
Život
Antonín Bartušek se narodil do selského stavení v Želetavě, dětství tak prožíval na usedlosti, ale hospodářství ho netáhlo. Rodiče zvažovali, zda ho dát do učení, ale na doporučení učitelky mu umožnili studovat na gymnáziu. Zde začal mít zájem o literaturu a již od roku 1937 začal publikovat své básně časopisecky.[2]
Antonín Bartušek vychodil pět tříd školy v Želetavě,[4] mezi lety 1933 a 1941 navštěvoval třebíčské gymnázium.[5] Po složení maturitní zkoušky odešel do Prahy, kde byly uzavřeny během 2. světové války vysoké školy a zde pracoval v letech 1941 – 1945 jako advokátní úředník v kanceláři Hynka Sedláčka. Během válečných let spolu s dalšími přáteli (František Toman z Třeště, Jaroslav a Ladislav Točíkovi a Zdena Housová z Jihlavy) začala vydávat cyklostylem množený časopis Vítr, kdy mimo jiné i v tomto časopise vyšly další básně Antonína Bartuška. Po válce spoluzakládá oblastní spolek pro podporu rodáků Vysočina, kdy ve výboru spolku je Vincenc Lesný, Bedřich Fučík a také A. Bartušek.[2]
V letech 1945–1950 studoval dějiny srovnávací literatury (u Jana Blahoslava Čapka a Václava Černého[4]), českou literaturu, dějiny výtvarného umění (prof. J. Květ, J. Pešina) a českou historii (prof. Václav Chaloupecký) na pražské filozofické fakultě. V roce 1950 obhájil doktorskou práci.[6] Při studiu pracoval mezi lety 1946 a 1948 v literárním oddělení Československého rozhlasu. Po skončení studia byl dva roky bez trvalého zaměstnání, v roce 1952 však nastoupil do Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV v Praze, zde působil do roku 1955.
Od roku 1956 jako ředitel vedl městské muzeum v Třebíči, od roku 1960 do roku 1961 pak Západomoravské muzeum v Třebíči. V muzeu působil jako reformátor, kdy do města přivedl přítele Cyrila Boudu, který rozpracoval za vedení muzea Antonínem Bartuškem skicu panoramatu města Třebíče pro fresku do budovy zámku v Třebíči. V roce 1961 však byl na nátlak OV KSČ vyštván z vedení třebíčského muzea.[2] V poválečných letech básně moc nepublikoval, i přesto však v roce 1956 pod pseudonymem A.D.Martin vydal sbírku básní Atomový věk ve Stockholmu. Během působení v třebíčském muzeu vydal knihu "Třebíč, metropole západní Moravy", na kterou o deset let později navázal ceněnou knihou "Umělecké památky Třebíče".
Po svém odchodu z Třebíče pracoval v Praze: v Scénografickém ústavu v Praze (historik a teoretik scénografie, 1961–1964) a poté ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (vědecký pracovník, 1964–1974). V letech 1967–1975 vycházely jeho básně knižně i časopisecky v zahraničí (Německo, Anglie). Překládal především angloamerickou poesii (např. Frost, Crane, Cummings).[7] Po roce 1965 opět začíná se věnovat básním a v také se stává součástí skupiny autorů kolem sborníku básní Pevný bod. Během práce ve Scénografickém ústavu publikuje v odborném tisku v oblasti scénografie, dějin divadla, jevištního výtvarnictví a v dalších oblastech (časopis Acta scaenographica).[8][9]
V Třebíči po něm byla v roce 1990 pojmenována ulice Bartuškova.
Pohřben byl v Želetavě.[10] Byl ženatý, s manželkou Marií měl dceru Reginu.[4]
Dílo
Poezii se věnovat již v době studiu na gymnáziu, publikoval ve studentském časopis. V roce 1945 vydal první sbírku, později vyšlo ještě několik sbírek jeho básní, některé i v zahraničí.[1] Věnoval se také překladatelství, kdy přeložil např. díla Simone de Beauvoir, Emmanuela Roblése, Eugene O'Neilla nebo Johna Ardena.[5]
Básnické dílo
- Daleko od léta, 1941,
- Zakletí, 1942,
- Fragmenty, 1945,
- Sudba, 1947,
- Atomový věk (1956, publikováno pod pseudonymem A.D.Martin ve Stockholmu)[7]
- Oxymoron, 1965,
- Červené jahody, 1967,
- Tanec ptáka Emu, 1969,
- Antihvězda, 1969,
- Královská procházka, 1971,
- Období mohyl, 1975,
- Změna krajiny, 1977.
- Odvrácená strana zítřka, 2021 (výbor).[11]
Vědecké práce
- Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře, 1950
- Šternberk na Moravě. Státní hrad, město a okolí, Praha 1951 (s T. Bulionovou-Kubátovou)
- Bítov. Státní hrad a okolí, Praha 1952 (s T. Bulionovou-Kubátovou), 2. vyd. 1956
- Jaroměřice nad Rokytnou, státní zámek, město a okolí, 1954 (s T. Bulionovou-Kubátovou)
- Velké Losiny : státní zámek, město a okolí, 1954 (s B. Lifkou)
- Milotice : státní zámek a okolí, 1954
- Santiniho stavby ve Žďáře nad Sázavou, 1956 (s B. Štormem)
- Gotická nástěnná malba v Čechách a na Moravě I. 1300–1350, Praha 1958 (et al.)
- Třebíč: metropole západní Moravy, 1959
- Vranov nad Dyjí, Praha 1959
- Umělecké památky Jihlavy, Havlíčkův Brod 1960
- Dačice: státní zámek, město a památky v okolí, Praha 1960
- Třebíčsko: pokladnice kulturních památek a přírodních krás, 1961
- Telč, 1961
- Buchlov, Praha 1962 (s M. Zemkem, K. Svobodou)
- Zámecká školní divadla v českých zemích, Praha 1963 (tiskem České Budějovice 2010, ed. Jiří Bláha)
- Umělecké památky Třebíče, Brno 1969 – první syntéza uměleckohistorických – movitých i nemovitých – památek, včetně dějepisných souvislostí.[2]
- Dějiny Žďáru nad Sázavou II/2, Brno 1970 (s M. Zemkem)
Odkazy
Reference
- ↑ a b c DOČEKAL, Jan. Básník Antonín Bartušek: Jediné, čeho je třeba se bát, je strach. Literární noviny [online]. Literární noviny, 2019-02-11 [cit. 2019-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06.
- ↑ a b c d e f Zejda et al., l. c., str. 6-11.
- ↑ A. Bartušek, Syntetické divadlo aneb dramatická krise, Řád (?), revue pro kulturu a život, 1944, s. 48-50
- ↑ a b c d HUSOVÁ, Marcella. BARTUŠEK Antonín 11.1.1921-22.4.1974 [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2022-12-01]. Dostupné online.
- ↑ a b Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 2–3.
- ↑ Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře, 1950
- ↑ a b Jiří Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století; CDK, Brno 2005, ISBN 80-7325-029-2 (str. 11)
- ↑ Ochrana a obnova památek divadelní kultury, in: Památková péče 1973, s. 177-182
- ↑ Zámecká a školní divadla v českých zemích, Památky a příroda 1, 1976, s. 321-334
- ↑ PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7429-977-3, ISBN 80-7429-977-5. OCLC 1035472673 S. 49.
- ↑ NOVÁKOVÁ, Olga. Vzpomínka na PhDr. Antonína Bartuška. Moravskobudějovicko. Roč. XLIX, čís. 4, s. 18. Dostupné online.
Literatura
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 71–72, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- ZEJDA, R., HEDBÁVNÝ, M., JINDRA, P., BENDA, P., RICHTER, K. Osobnosti Třebíčska. 1. vyd. Třebíč : Akcent, 2000. 227 s. ISBN 80-7268-104-4
- Jiří Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století; CDK, Brno 2005, ISBN 80-7325-029-2 (str. 11)
- Antonín Bartušek, Zámecká a školní divadla v českých zemích (ed. Jiří Bláha), České Budějovice 2010
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Bartušek
- Antonín Bartušek v informačním systému abART
- Antonín Bartušek na Slovníku české literatury
- Antonín Bartušek v Biografickém slovníku českých zemí
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“