Antonín Dvořák (scénograf)

Antonín Dvořák
Narození12. září 1920
Praha
Úmrtí29. května 1997 (ve věku 76 let)
Praha
Povolánípedagog, režisér, výtvarník, dramatik, scénograf, učitel, grafik a teatrolog
Oceněnízasloužilý umělec
Funkceděkan
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Antonín Dvořák (12. září 1920, Praha – 29. května 1997, Praha) byl český režisér, výtvarník a pedagog.

Život

V roce 1939 byl zatčen a strávil dva roky v Buchenwaldu a Dachau. Po návratu v roce 1941 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze užitou architekturu. Začal spolupracovat s mladými divadelníky, vedenými Jindřichem Honzlem a pracoval od roku 1941 jako výtvarník pro Divadélko pro 99 fungující v suterénním výstavním sále Topičova nakladatelství na Národní třídě[1], po jeho likvidaci se stal v letech 1942 až 1943 režisérem v Divadélku ve Smetanově muzeu. Současně působil jako výtvarník a režisér v Horáckém divadle a umělecký šéf pražského Intimního divadla v Umělecké besedě.

Po skončení války vstoupil do KSČ, současně byl i členem Ústřední rady odborů (ÚRO).[2]

Ihned po osvobození, v květnu 1945 se pokusil v bývalém Divadle Anny Sedláčkové (v Mozarteu) vytvořit Divadlo Revolučních gard.[3] Později však od záměru ustoupil a v sezóně 1945–1946 nastoupil jako režisér v divadle D 46 E. F. Buriana. V roce 1946 odešel na dva roky do funkce uměleckého ředitele Středočeského divadla Mladá Boleslav. Do Národního divadla nastoupil v srpnu 1949 jako režisér činohry a působil zde až do března 1954.

Od roku 1954 působil jeden rok v Československé televizi jako vedoucí literárně-dramatického vysílání. Následovalo působení na Kladně (1956–1957), v roce 1957 pak na rok vyslání do Vietnamské lidově demokratické republiky, kde organizoval umělecké školství. V letech 1958–1959 byl ředitelem divadla v Benešově, od roku 1959 do roku 1962 uměleckým ředitelem divadla v Příbrami. Od roku 1963 působil sedm let jako umělecký ředitel divadla na Kladně. Pak se vrátil opět do Československé televize v Praze jako vedoucí dramatického vysílání a působil zde až do roku 1982. V Čs. televizi se zabýval rovněž režií a scenáristikou.

V dubnu roku 1948 se stal členem Divadelní a dramaturgické rady, poradního orgánu ministra školství a ministra informací pro věci divadla.[4] Od roku 1948 se také začal věnovat pedagogické činnosti na DAMU, kde později zastával funkci vedoucího katedry divadelní režie a v roce 1961 se zde stal docentem, v roce 1967 profesorem. V letech 1961–1963 působil ve funkci děkana DAMU.

V roce 1980 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Byl manželem herečky Antonie Hegerlíkové (od roku 1945) se kterou měl dceru Antonii. V roce 1957 se oženil podruhé, a to s polskou herečkou Halinou Gryglaszewskou.

Vybrané divadelní režie

Vybrané divadelní role


Filmové role

děkani DAMU
Předchůdce:
František Salzer
1961–1963
Antonín Dvořák (scénograf)		Nástupce:
František Salzer

Odkazy

Reference

  1. ↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 255
  2. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, ISBN 978-80-200-1502-0
  3. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 102, ISBN 978-80-200-1502-0
  4. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 150, ISBN 978-80-200-1502-0)

Literatura

  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 139, 155, 222, 226
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193, 199, 200, 210, 211, 222, 237, 242, 297
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 307, 313, 321, 329
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str.  ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 255
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 104, 106–8, 126, 147–8, 152–8, 353, 365–6, 369, 370, 372–4, 380, 414
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 42, 51, 102, 115, 140, 148, 150, 152, 158–9, 185, 207, 209, 211, 231, 246–7, 283, 304–6, 324, 341, 358–9, 364, 381, 384, 402, 409, 431–2, 471, 485, 488, 491–2, 502, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 421–3, 450, ISBN 80-207-0419-1
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 29, 120, 137–8, 174
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 419, ISBN 80-204-0493-7
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 172–173. 
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458, 518, 525, 530, 532, 534, 552, 577, 594, 596–7, 603, 617, 624, 631, 634–6, 668
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 86
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 164, ISBN 80-85837-35-8
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha: Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 470–471. 

Externí odkazy