Antonín Hampl

Antonín Hampl
2. ministr veřejných prací ČSR
Ve funkci: 8. července 1919 – 25. května 1920
Prezident	Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády	Vlastimil Tusar
Předchůdce	František Staněk
Nástupce	Bohuslav Vrbenský
Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci: 1918 – 1920
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci: 1920 – 1939
6. předseda ČSSD
Ve funkci: 1924 – 1938
Předchůdce	Antonín Němec
Nástupce	Zdeněk Fierlinger (po r. 1945)
Předseda Národní strany práce
Ve funkci: 1938 – 1939
Stranická příslušnost
Členství	sociální demokracie NSP
Narození	12. dubna 1874 nebo 12. dubna 1875 Jaroměř Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. května 1942 Berlín Německá říše Německá říše
Ocenění	medaile Za zásluhy 1. stupeň 1995 in memoriam
Commons	Antonín Hampl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Hampl (12. dubna 1874 Jaroměř^[1][2][3][4] – 17. května 1942 Berlín) byl český a československý odborový funkcionář a politik, meziválečný předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické a poslanec Národního shromáždění ČSR, za druhé republiky předseda Národní strany práce; v době okupace člen domácího odboje, umučen nacisty.

Členem sociální demokracie se stal v roce 1894.

Po vyučení v oboru strojník vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze. Před první světovou válkou pracoval v sociálnědemokratickém odborovém hnutí, od roku 1910 působil jako tajemník Svazu kovodělníků.^[5] Od roku 1924 pracoval jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny.^[5]

Od července 1918 byl členem Národního výboru československého.^[2] Po celé období první republiky pak zastával v Národním shromáždění poslanecký mandát.

V letech 1918–1920 zasedal za sociální demokracii v Revolučním národním shromáždění. Byl profesí tajemník Svazu českých kovodělníků.^[6] V parlamentních volbách v roce 1920 získal za sociální demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Obhájil ho v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939.^[7] V roce 1920 se významně zasadil o vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a také zákona o závodních a revírních radách v hornictví.^[5]

V letech 1919–1920 působil jako ministr veřejných prací v první Tusarově vládě. Od rozkolu s komunisty byl politickým vůdcem Československé sociálně demokratické strany dělnické a v období 1924–1938 jejím předsedou. V celém období let 1918–1938 byl členem představenstva strany.^[5]

Coby předseda strany ji zvládl stabilizovat po rozkolu z počátku 20. let. Byl jedním z tvůrců koaliční spolupráce sociálních demokratů s demokratickými občanskými stranami.^[5] V polovině 30. let se pokoušel získat komunisty pro společnou obranu proti fašismu, pouze však za podmínky, že se vzdají svých myšlenek na diktaturu proletariátu a budou provádět konstruktivní politiku. Tato jeho výzva komunistům, aby se navrátili do společné strany, stručně formulovaná: „Hoši, z vandru domů!“, však neměla ohlas.^[8]

Byl aktivní též publicisticky. Mezi jeho dílo patří spisy Kolektivní smlouvy pracovní a Z krise ven^[2] (1935), v níž navrhoval posílení státní sociální a investiční politiky jako způsob překonání hospodářské krize.^[5]

Po dočasném zániku strany v roce 1938 se stal předsedou nově vzniklé Národní strany práce (do roku 1939).^[8] V listopadu 1938 patřil mezi iniciátory kandidatury Emila Háchy do funkce prezidenta Československa.^[5]

Do odboje vstoupil s příchodem nacistů, zprostředkovával kontakt mezi 2. odbojem a vládou Aloise Eliáše. K jeho zatčení došlo nejprve 1. září 1939, následně byl po dvou týdnech díky přímluvě protektorátní vlády propuštěn. Opět byl gestapem zajat 6. května 1941 společně s dalšími představiteli bývalé sociálně demokratické strany. Po několik týdnů byl vězněn v Praze na Pankráci a pak deportován do věznice Moabit v Berlíně. V ní byl mučen a těmto zraněním v květnu 1942 podlehl.^[5]

V roce 1946 mu byla na náměstí v rodné Jaroměři odhalena pamětní deska, později odstraněná. 12. dubna 1999 odhalena nová pamětní deska.^[2]

V Hrádku u Rokycan po něm byla za první republiky nazvána čtvrť družstevních domků Hamplov.^[9]

• GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. 
• KULÍŠEK, Vítězslav. Politika druhé republiky (1938–1939): aneb první kolaps československé demokracie. 1. vyd. Brno: [s.n.], 2020. 314 s. ISBN 978-80-270-7832-5. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Hampl na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Hampl
• Osoba Antonín Hampl ve Wikicitátech
• Antonín Hajn v Národním shromáždění roku 1931