Antonín Herget

Antonín Herget
Jiná jména	Anton Herget
Narození	19. září 1862 Hlubočepy, Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	20. října 1918 (ve věku 56 let)
Místo pohřbení	Hlubočepský hřbitov[1]
Povolání	podnikatel v oboru stavebních hmot (cihly, vápno)
Rodiče	otec: Max Herget
Příbuzní	sestra: Marie Hergetová (1870–1917);[p. 1] sestra: Vilemína Hergetová (1864–1926);[p. 2] sestra: Helena Miessl von Zeileissen (rozená Hergetová) (1867–????);[p. 3][p. 4] bratr: Rudolf Herget (1865–1893)[p. 5]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

(c) autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Antonín Herget (19. září 1862, Hlubočepy – 20. října 1918)^[1][2] častěji uváděn jako Anton Herget byl nejstarším synem podnikatele Maxmiliána Hergeta a stejně jako jeho otec i Antonín byl (na přelomu 19. a 20. století v Praze) aktivní v oboru produkce stavebních hmot (cihly, vápno).

Otec Antonína Hergeta, podnikatel v průmyslu stavebních hmot Max Herget (respektive Maxmilián Herget), pocházel z tradiční pražské podnikatelské rodiny. Jeho děd Franz Anton Leonard Herget založil Hergetovu cihelnu na Malé Straně. Roku 1787 podnikání v cihlářském průmyslu prodal, ale roku 1816 se noví majitelé Hergetovy cihelny opět propojili s rodem Hergetů, když se dcera jednoho z nich provdala za Antonína Hergeta, který vlastnil cihelny na Smíchově.^[3]

Max Herget vedl společně s bratrem Adolphem rodinný podnik. Po smrti bratra v roce 1861 se stal jediným vlastníkem. Šlo o cementárnu v Hlubočepích a parní cihelnu v Bubenči.^[4] Do pražského podnikatelského světa vstoupil Maxmilián Herget ještě výrazněji v 70. letech 19. století, kdy po krachu na vídeňské burze (9. května 1873) a následném otřesu způsobeném hospodářskou krizí odkoupil v roce 1876 jako dosavadní hlavní akcionář cementárnu v Radotíně, kterou pak dále rozšiřoval (vyvážel do celých Čech, na Moravu a do Uher^[4]). Kromě toho mu patřily cihelny na Smíchově, v Bubenči a Dejvicích. Postupným přikupováním pozemků se mu podařilo získat do svého majetku i celý vápencový vrch Barrandov.

Po smrti Maxe Hegerta v březnu 1893 na zápal plic^[4] zemřel v témže roce i jeho mladší syn Rudolf Herget.^{[p. 5]} Definitivní uzavření pozůstalosti po Maxovi a Rudolfu Hergetových se tak (i vlivem nedobrých rodinných vztahů) protáhlo na tři roky.^[6] Rodinná firma se tak definitivně po roce 1896 mohla stát společným majetkem zbylých Hergetových dětí.^[6] Firmu nakonec zdědili Antonín Herget, (dědicové po Rudolfu Hergetovi), Wilhelmina von Herget (1864–1926), Helena Miessl von Zeileissen (rozená Hergetová)^{[p. 4][p. 3]} a Marie Hergetová (1870–1917).^[6] Vedení rodinného podniku se zprvu za své sourozence ujal nejstarší syn Maxe Hergeta, Antonín Herget.^[6] Veřejnými společníky se nakonec stali Antonín Herget, Wilhelmina von Herget, Helena Miessl von Zeileissen a Marie Hergetová.^[6]

Ačkoliv Antonín Herget v roce 1897 uskutečnil velkou rekonstrukci radotínského podniku, bezmezné důvěře svých sester se netěšil a jeho pravomoci v rodinném podniku byly poněkud omezené (nemohl firmu zastupovat samostatně).^[6] Antonín řídil společnost za svoje sestry až do roku 1902, ale stupňující se neshody se zbytkem rodiny jej nakonec přinutily rodinnou firmu v březnu 1902 opustit.^[6] Antonína od 4. dubna 1902 nahradila ve vedení firmy nejmladší dcera Maxe Hergeta Marie Hergetová (1870–1917), která se těšila větší důvěře členů rodiny Hergetových než Antonín a tak mohla firmu zastupovat již zcela samostatně.^[6] Marie si počínala ve vedení firmy velmi dobře; vykonávání takové odpovědné vedoucí funkce nebylo u žen té doby vůbec obvyklé.^[6] Marie Hergetová zemřela ještě během první světové války dne 19. července 1917 ve věku 46 let a na její místo nastoupila Wilhelmina Hergetová, ale rodinnému podniku se věnoval hlavně její manžel Jindřich Herget.^[6]

Antonín během března 1902 odešel z rodinné firmy.^[8] Chtěl pokračovat v podnikání – vzdal se svého podílu ve firmě^[6] (respektive si nechal v roce 1902 nebo 1903 vyplatit podíly z rodinné společnosti) a takto získané finanční prostředky použil na založení své vlastní samostatné firmy.^[8]

V Sedlci u Prahy se cihly vyráběly ve dvou cihelnách a to už v první polovině 19. století. Tyto cihelny s několika hliništi vlastnil pražský podnikatel a komunální politik František Pštross a po jeho smrti dcera Anna Novotná. Antonín Herget, který už vlastnil cihelnu v Bubenči, koupil obě sedlecké cihelny a k tomu i sedlecký velkostatek^[9] U železniční trati navíc nechal v roce 1902 nebo 1903 postavit (podle návrhu berlínské firmy Wilhelm Eckardt & Ernst Hotop) zcela novou moderní cihelnu.^[8][10] Stavbu cihelny provedla stavitelská firma Anton Möse ze Smíchova.^[8] Areálu cihelny vévodil tovární komín vysoký přes 40 metrů, byla zde kruhová pec zabudovaná do sušárny, strojová lisovna s generátorem a nechyběla ani nezbytná administrativní budova.^[8]

Kromě sedlecké cihelny založil Antonín později v Holyni vápenku,^{[p. 6]} ale učinil tak v době nepříliš vhodné, tedy před vypuknutím první světové války. V té se angažoval na východní frontě coby důstojník v hodnosti rytmistra (v armádě rakousko-uherské a německé to odpovídalo hodnosti hejtmana). Nicméně válka jej finančně vyčerpala a tak v březnu 1917 prodal svoji firmu s přilehlým sedleckým velkostatkem Bance stavebních živností.^[8] Banka firmu transformovala ve společnost s ručením omezeným „Anton Herget, cihlářské závody v Sedlci u Prahy, spol. s r.o.“^[9] (Po smrti Antonína Hergeta v roce 1918 získali jeho potomci z této firmy podíl.^[9]) Finanční instituce si ve vlastnictví podržela 36% kmenového kapitálu a zbytek předala svým akcionářům i významným pražským stavitelům, mezi nimiž byli: architekt Jaroslav Benedikt; architekt Josef Drahoš; inženýr Jaroslav Václav Velflík.^[8]

Do začátku 30. let 20. století se zásoby nerostných surovin určených pro holyňskou vápenku téměř úplně vyčerpaly.^[8] Navíc se na trhu se stavebními hmotami (vápno, cement) rozpoutaly cenové války.^[8] Vedení firmy se rozhodlo závod v Holyni odprodat, což se po několika neúspěšných pokusech nakonec zdařilo a v roce 1933 vápenku v Holyni zakoupila akciová společnost Prastav.^[8]

Kenotaf Antonína Hergeta se nachází na pražském hlubočepském hřbitově^[12] asi 2 metry od vchodu do hřbitova (po pravé straně) a svoji zadní stranou přiléhá k jižní hřbitovní zdi. Na desce je nápis: ANTON HERGET / K. K. RITTMEISTER / GEB. AM 19. SEPT. 1862 / GEST. AM 12. OKT. 1918.^[12] Nedaleko od náhrobku Antonína Hergeta se rovněž při jižní zdi hřbitova v Hlubočepích nachází i náhrobek jeho sestry Marie Hergetové.^{[13][14][p. 1]} Nedaleko se o zeď opírá již obtížně čitelný náhrobek i druhé sestry Antonína Hergeta Vilemíny Hergetové.^{[p. 2]}

• Hlubočepský hřbitov (vpravo od vchodu; při jižní zdi)
• 
  Náhrobky rodiny Hergetů (2016)
• 
  Sekce hrobů a kenotafů podnikatelské rodiny Hergetů (2016)
• 
  Kenotaf Antonína Hergeta (1862–1918)
• 
  Náhrobek Marie Hergetové (1870–1917)^{[p. 1]}
• 
  Náhrobek Vilemíny Hergetové (1864–1926)^{[p. 2]}

• GECKO, Tomáš. Nástroj prospěšný, či vražedný?: proces monopolizace na trhu stavebních hmot Předlitavska a meziválečného Československa. První vydání. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2021; 436 stran; strana 136, 137; ISBN 978-80-246-4594-0.

• Max Herget
• Sedlec (zámek, Praha)
• Hergetova cihelna (Sedlec)
• Prastav (firma)
• Sedlec (Praha)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rodina Hergetových na Wikimedia Commons
• GARKISCH, Miloš. Příběhy pražských cementáren, 140 let výroby cementu v Radotíně 1871–2011 [online]. 2011 [cit. 2021-06-21]. 191 stran; ke stažení ve formátu *.pdf (velikost souboru 9,4 MBytes). Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-24. 
• GECKO, Tomáš. Cementárna v Radotíně – založení, produkce, podnikatelské strategie 1871 - 1921. Praha, 2011 [cit. 2021-06-14]. 66 s. Bakalářská. Univerzita Karlova v Praze; Filozofická fakulta; Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK. Vedoucí práce prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc.. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.