Antonín Hobza

prof. JUDr. Antonín Hobza
Portrét Antonína Hobzy
Portrét Antonína Hobzy
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1923 – 1924
PředchůdceKarel Hermann-Otavský
NástupceJosef Vančura
Ve funkci:
1939 – 1939
PředchůdceJiří Hoetzel
NástupceArnošt Wenig-Malovský
Stranická příslušnost
ČlenstvíKomunistická strana Československa
Narození6. ledna 1876
Rokytnice nad Rokytnou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. září 1954 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Profeseprávník a pedagog
CommonsAntonín Hobza
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Hobza (6. ledna 1876 Rokytnice nad Rokytnou[1] – 6. září 1954 Praha) byl český právník, profesor církevního a mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a akademik ČSAV.

Biografie

Antonín Hobza se narodil v roce 1876 v Rokytnici u Třebíče, narodil se jako jedno z osmi dětí[2] do skromných poměrů, proto se během studií musel živit zcela sám. Původně měl být knězem, ale po absolvování gymnázia v Třebíči[3] v roce 1896[4] si zvolil pražskou právnickou fakultu, kde byl roku 1902 promován doktorem práv.[5] Poté získal praxi u zemského soudu a byl na kratší studijní stáži u profesorů Stutze a Zitelmanna[4] na univerzitě v Bonnu, aby od roku 1904 našel trvalejší konceptní místo v železničním a nadačním referátu zemského výboru. Zároveň se začal vážně zajímat o právní teorii, publikoval první časopisecké příspěvky, zejména o územní samosprávě, které byly pozitivně přijaty. Nakonec ale u něj převážil zájem o církevní právo, v němž se roku 1907 na české právnické fakultě habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem, takže administrativu opustil a věnoval se jen akademické činnosti.[6]

Postupně ovšem opouštěl klasická kanonistická témata a věnoval se spíše veřejnoprávní regulaci církví, mj. hájil v tehdejší době menšinové stanovisko žádající odluku církve od státu. Po vzniku Československé republiky toto téma krátkodobě řešil i na ministerstvu zahraničních věcí, kde řídil právní sekci a mj. se podílel na budování diplomatického sboru, ale podporoval také diplomatické uznání Sovětského svazu, což bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou.[5] Pak už se zabýval převážně jen mezinárodním právem na univerzitě, když byl již roku 1917 v tomto oboru jmenován řádným profesorem, a to jako první v celé monarchii. Do té doby šlo o okrajovou záležitost a Hobza se tak stal průkopníkem českého, resp. československého mezinárodního práva jakožto vědního oboru. Značně potřebná a používaná byla především jeho dvoudílná učebnice. Z hlediska teoretického přístupu byl pozitivista. Kromě teorie se ale věnoval i praxi, byl např. členem Institutu mezinárodního práva a Stálého rozhodčího soudu, roku 1922 v Praze uspořádal mezinárodní kongres věnovaný leteckému právu, načež vytvořil české letecké názvosloví, a spoluzaložil československou pobočku Sdružení pro mezinárodní právo (později samostatné Československé sdružení pro mezinárodní právo). To krátce před okupací vydávalo ve střední a východní Evropě ojedinělý časopis Hlídka pro mezinárodní právo.[6]

Po válce se vrátil na právnickou fakultu už jako člen komunistické strany, zpracovával posudky pro vládu nebo pro účely soudních procesů, např. s K. H. Frankem, a spolupracoval na přípravě nové ústavy. V roce 1950 byl ustanoven znalcem z oboru mezinárodního a církevního práva ve vykonstruovaném procesu Zela a spol. Nakonec se podílel na vytvoření Československé akademie věd, zejména jejího Kabinetu mezinárodního práva poté, co byl roku 1952 jmenován jedním z prvních československých akademiků.[5]

Dílo

  • Podvod při smlouvě manželské (1906)
  • Poměr mezi státem a církví (1909, 1919, 1925, 1931)
  • Autonomie náboženských svazů v moderním státě (1910)
  • Právem mezinárodním ku právu světovému (1913)
  • Právo mezinárodní (I. 1915, II. 1919)
  • Právo mezinárodní. Válečné právo územní (1923)
  • Uznání Sovětů de jure (1924)
  • Úvod do církevního práva (spolu s J. Turečkem; 1929, 1936)
  • Modus vivendi (1930)
  • Úvod do mezinárodního práva mírového (I. 1933, II. 1935)
  • Přehled mezinárodního práva válečného (1946)

Reference

  1. ↑ Kniha narozených farnosti Rokytnice nad Rokytnou [online]. Moravský zemský archiv Brno [cit. 2017-05-22]. Matriční záznam o narození a křtu. Dostupné online. 
  2. ↑ Hobza, Antonín [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ ŽOUREK, Jaroslav. Akademik Antonín Hobza. Věstník Československé akademie věd. 1954-12-10, roč. 63, čís. 9–10, s. 428–436. 
  4. ↑ a b DEJMEK, Jindřich. HOBZA Antonín [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2023-04-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c MRÁZEK, Ivan. Akademik Antonín Hobza †. Právník. 1954, čís. 8, s. 536–538. 
  6. ↑ a b KINDL, Vladimír. Antonín Hobza. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 532–535.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Portrait of Antonín Hobza.png
Portrét Antonína Hobzy.
Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“