Antonín Károlyi

Antonín hrabě Károlyi
Velitel královské uherské tělesné gardy
Ve funkci: 1787 – 1791
Panovník	Josef II., Leopold II.
Předchůdce	Mikuláš kníže Esterházy
Nástupce	Antonín kníže Esterházy
Stranická příslušnost
Členství	politik před vznikem politických stran
Vojenská služba
Služba	Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Hodnost	generálmajor 1758, polní podmaršál 1766, polní zbrojmistr 1787
Narození	25. října 1732 Carei
Úmrtí	24. srpna 1791 (ve věku 58 let) Penzing
Titul	hrabě
Choť	Jozefa Károlyi Antalné Harruckern
Rodiče	František Károlyi z Nagy-Károly a Kristýna Csákyová z Körösszeghu
Děti	Josef Károlyi z Nagy-Károly
Příbuzní	Štěpán Károlyi z Nagy-Károly[1], Ludvík Károlyi z Nagy-Károly, Jiří Károlyi z Nagy-Károly, Františka Károlyiová z Nagy-Károly[1], Josefína Károlyiová z Nagy-Károly[1] a Marie Anna Károlyiová z Nagy-Károly[1] (vnoučata)
Profese	důstojník a politik
Ocenění	Řád zlatého rouna 1790, Vojenský řád Marie Terezie 1759
Commons	Antal Károlyi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín František hrabě Károlyi de Nagy Károly (maďarsky Károlyi de Nagy Károly Antal Ferenc gróf, německy Franz Anton Graf Károlyi von Nagy Károly; 25. října 1732 Nagy Károly, Sedmihradsko – 24. srpna 1791 Vídeň) byl uherský šlechtic a rakouský generál. Od mládí působil ve dvorských službách a sloužil v armádě, v závěru kariéry dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1787). Patřil k největším velkostatkářům v Uherském království a proslul jako štědrý mecenáš. Za zásluhy získal v roce 1790 Řád zlatého rouna. Jeho kariéra v armádě a u dvora byla mimo jiné umožněna příbuzenskými vazbami na dlouholetého státního kancléře knížete Václava Antonína Kounice.

(c) Szemes Elek, CC BY-SA 3.0

Pocházel ze starého šlechtického rodu Károlyiů^[2], byl synem generála jízdy hraběte Františka Károlyiho (1705–1758)^[3][4] a jeho manželky Kristiny, rozené Csákyové (1706–1763).^[5] Narodil se na nejstarším rodovém sídle Nagy Károly (dnes Carei v Rumunsku), měl čtyři bratry, kteří však zemřeli v dětství. Jako devítiletý byl v roce 1741 představen královně Marii Terezii při příležitosti konání uherského sněmu v Prešpurk. Středoškolské vzdělání absolvoval na jezuitské koleji v Trnavě, poté studoval práva na univerzitě ve Vídni, kde získal bakalářský titul. Po dokončení vzdělání byl v roce 1751 jmenován císařským komorníkem a zároveň od mládí sloužil v armádě, do níž díky postavení svých předků vstoupil rovnou v hodnosti majora.

Za sedmileté války byl již plukovníkem a v roce 1756 byl zraněn v bitvě u Lovosic.^[6] Ze zranění se dlouho zotavoval, v roce 1758 byl povýšen do hodnosti generálního polního vachtmistra (generálmajora) a téhož roku bojoval v bitvě u Hochkirchu. Za zásluhy obdržel v roce 1759 rytířský kříž Řádu Marie Terezie.^[7] V roce 1766 dosáhl hodnosti polního podmaršála a v roce 1774 byl penzionován. Mezitím se uplatnil v dalších sférách veřejného života, v roce 1775 byl jmenován tajným radou a nejvyšším zemským hofmistrem v Uhrách.^[8] Mimo aktivní službu byl nakonec povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (1787)^[9] a od roku 1787 zastával čestnou funkci velitele uherské královské gardy. V roce 1790 ze zdravotních důvodů odmítl úřad chorvatského bána, ale za celoživotní zásluhy byl dekorován Řádem zlatého rouna. O rok později zemřel ve Vídni ve věku 58 let. Mimo jiné zastával dědičnou funkci župana v Szatmárské župě, kde působil také jako soudce.

Proslul mimo jiné jako štědrý mecenáš, vysokými finančními částkami a naturáliemi z vlastních statků pomáhal zásobovat armádu. V rámci tereziánských reforem financoval vznik veřejných škol, například v Bratislavě, později byl i pověřen správou školství ve východní části Uher. Byl také iniciátorem výstavby kostelů a finančně podporoval i vědce a umělce. Na svých panstvích se věnoval vysušování bažin a zakládal zemědělskou půdu.^[10]

Po otci v roce 1758 zdědil rozsáhlý rodový majetek, díky němuž patřili Károlyiové až do 20. století k nejbohatším rodinám v Uhrách. Vlastnil statky v Sedmihradsku, jižním Maďarsku a dnešním Slovensku (Horní Uhry).^[11] K dispozici měl nejstarší rodové sídlo Nagy Károly (dnes Carei v Rumunsku) nebo nově postavený zámek Tót Megyer (dnes Palárikovo na Slovensku), často pobýval také ve Vídni, kde nechal v letech 1777–1781 přestavět palác v ulici Kärntner Straße (později palác Esterházy). Na panství Derekegyház v jižním Maďarsku nechal postavit nový zámek ve stylu pozdního baroka (1765–1769) a zámecký areál byl obohacen o parkovou úpravu.^[12] Zámek Derekegyház po jeho smrti upravoval dále syn Josef a sídlo se stalo oblíbenou letní destinací rodiny až do poloviny 19. století.^[13]

V roce 1757 se oženil s baronkou Marií Josefou Harruckernovou (1740–1802), dcerou uherského šlechtice rakouského původu barona Františka Dominika Harruckerna (1696–175), dlouholetého vrchního župana v Békési.^[14] Díky manželce byl Antonín Károlyi mimo jiné švagrem hraběte Josefa Stockhammera, majitele hradu Pernštejn. Marie Josefa byla po otci bohatou dědičkou majetků v župách Békés a Csongrád, dvou domů v Pešti a jako věno obdržela 100 000 zlatých v hotovosti. Z manželství se až po jedenácti letech narodil jediný syn Josef (1768–1803), univerzální dědic károlyivského majetku. Teprve on s manželkou Alžbětou, rozenou Valdštejnovou (1769–1813) založil početnější rodinu a pro jejich tři syny bylo z rodových statků vytvořeno několik svěřenství.^[15]

Přes svou sestru Evu (1730–1799) byl spřízněn s rodem Starhembergů a díky tomu patřil také do širší rodiny dlouholetého státního kancléře knížete Václava Antonína Kounice.^[16]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Antonín Károlyi z Nagy-Károly na Wikimedia Commons
• Životopis Antonína Károlyiho