Antonín Kratochvíl (fotograf)

Antonín Kratochvíl
Antonín Kratochvíl (2019)
Antonín Kratochvíl (2019)
Narození12. dubna 1947 (77 let)
Lovosice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materGerrit Rietveld Academie
Povolánífotoreportér, fotograf, herec a učitel
DětiMichael Kratochvíl, Anthony Waynne Cooper Kratochvil, Gavyn Kratochvíl
OceněníCena Lucie (2005)
Osobnost české fotografie (2014)
Webová stránkaantoninkratochvil.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Antonín Kratochvíl (vlevo), 2011

Antonín Kratochvíl, pokřtěn Antonín Bedřich Kratochvíl (* 12. dubna 1947 Lovosice), je český portrétní a reportážní fotograf žijící v USA. Patří mezi zakládající členy fotografické agentury Sedm (VII Photo Agency).[1] Věnuje se hlavně dokumentární fotografii, za kterou byl několikrát mezinárodně oceněn,[2] včetně čtyř cen World Press Photo.[3] V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie.[4]

Život a tvorba

Narodil se v roce 1947Lovosicích, kde měl jeho otec Jaroslav Kratochvíl fotoateliér. V roce 1949 byla jeho rodina postižena bojem nového komunistického režimu proti podnikatelům. Byli okradeni o majetek, museli opustit Lovosice a byli násilně přesídleni do pracovního tábora ve Vinoři. Otec byl nucen pracovat v továrně, matka v zemědělství. V roce 1953 byli propuštěni z tábora a přestěhováni do pražského Karlína. Antonín Kratochvíl z politických důvodů nemohl studovat a proto se vyučil stavebním zámečníkem v podniku Pozemní stavby.

V roce 1967 se oženil a ještě před narozením svého syna utekl přes Jugoslávii do Rakouska (syna poprvé spatřil až po osmnácti letech). V Československu byl následně odsouzen v nepřítomnosti na sedm let za nedovolené opuštění republiky a rozšiřování projevů z tehdejšího sjezdu spisovatelů. Prošel uprchlickým táborem Traiskirchen, vězením ve Švédsku, francouzskou cizineckou legií, nakonec skončil v Nizozemsku.[5][6]

Na doporučení fotografa Vojty Dukáta vystudoval bakalářský program na umělecké Akademii Gerrita Rietveltdanizozemském Utrechtu. Podruhé se oženil s Američankou a v roce 1972 odjel do USA. Začal pracovat pro prestižní americké noviny a časopisy – Playboy, Penthouse, Vogue, Rolling Stone, Los Angeles Times Magazine nebo Newsweek. Postupně si získával uznání a fotografoval i mnohé celebrity z uměleckého světa. V roce 1975 jej mohli v USA navštívit rodiče. Třetí žena Jill byla také Američanka.[7]

V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu „Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe“.[1]

Jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů, zaznamenával genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. V posledních letech se věnuje mizející přírodě a kulturám. Za svou dokumentární fotografii byl mnohokrát oceněn (např. obdržel tři ceny World Press Photo).[6] V roce 1997 získal první cenu WPP v kategorii Portrét, v roce 2002 v kategorii hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě. Za fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat získal cenu v kategorii Příroda a životní prostředí.[1]

V roce 2009 hrál výraznou roli sochaře ve filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže.

V roce 2018 byl nařčen ze sexuálního obtěžování několika kolegyň z agentury VII. Ta mu v červenci pozastavila členství a zahájila interní vyšetřování. Kratochvíl, který se koncem srpna 2018 členství vzdal, všechna obvinění odmítl[8][9] a následně spoluzaložil agenturu 400 ASA.[3]

Antonín Kratochvíl je nyní počtvrté ženatý, žije s českou manželkou Gabrielou střídavě v New Yorku a Suchdole. Má celkem tři syny – Michaela (který je rovněž fotograf), Anthony Waynne Coopera a Gavyna.[10]

Knihy, výstavy a ocenění

Výstava fotografií Antonína Kratochvíla Domovina, Galerie Leica, Praha, kurátor: Scott Thode, 22. června – 9. září 2012

V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing [ˈvænišiŋ] (Mizení) zachycující ničení přírody, která obdržela v USA titul nejlepší knihy roku v oblasti dokumentární fotografie. Získal též velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005. Jeho práce byly vystavovány v Miláně, Mnichově, Kolíně n. R., Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu, Amsterodamu a dalších městech. Fotografie Antonína Kratochvíla jsou také ve sbírce Bibliotheque Nationale v Paříži nebo v Muzeu moderního umění v San Franciscu.

V červnu 2010 ve výstavní síni Mánes po čtyřech letech opět vystavoval v Česku. Představil unikátní soubor fotografií Moscow Nights (česky Moskevské noci), ve kterém svým typickým nadčasovým rukopisem zachytil život moskevské zlaté mládeže, uzavřeného světa, který se řídí vlastním rytmem a pravidly.[11] K výstavě řekl:

Otevřel jsem dveře, za které se dostanou jen vyvolení. Mně se to podařilo jen proto, že jsem fotil na objednávku pro prestižní magazín Vanity Fair a mladí Rusové chtěli světu předvést své bohatství a moc.[11]
— Antonín Kratochvíl, 2010
Něco takového jsem viděl poprvé v životě – uzavřenou exkluzivní společnost mladých boháčů, kteří dokážou za jednu noc neuvěřitelné věci. Kolem nich společnice, nádherné holky smíchané z různých exsovětských republik – best of Soviet Union bych to nazval – tanečnice, bodyguardi, cigarety, alkohol, drogy …[11]
— Antonín Kratochvíl, 2010

Výstavy (výběr)

Kratochvíl přednáší pro fotoklub Nekázanka, duben 2023

Samostatné výstavy

Skupinové výstavy

Publikace (výběr)

  • KRATOCHVÍL, Antonín. Broken Dream : 20 Years of War in Eastern Europe. 1. vyd. New York: The Monacelli Press, 1997. ISBN 978-1885254788. (anglicky) 
  • KRATOCHVÍL, Antonín; PERSSON, Michael. Antonín Kratochvíl. 1. vyd. Prague: Torst, 2003. 141 s. (FotoTorst; sv. 12). ISBN 80-7215-200-9. (anglicky a česky) 
  • KRATOCHVÍL, Antonín; THORNTON, Billy Bob; JACOBSON, Mark. Incognito. 1. vyd. Santa Fe: Arena Editions, 2001. 160 s. (anglicky) 
  • KRATOCHVÍL, Antonín. Sopravvivere. Milano: Federico Motta Editore, 2001. 156 s. ISBN 978-8871793191. (italsky) 
  • KRATOCHVÍL, Antonín; PERSSON, Michael. Vanishing. 1. vyd. New York: de.MO, 2005. 239 s. ISBN 978-0970576835. (anglicky) O ničení přírody, v USA získala titul nejlepší kniha roku v oblasti dokumentární fotografie. 

Odkazy

Reference

  1. a b c Leica Gallery. Domovina [online]. Události. Praha: 2012 [cit. 2018-09-09]. Dostupné v archivu. 
  2. Profil Kratochvíla na worldpressphoto.org. www.worldpressphoto.org [online]. [cit. 02-07-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-10-2012. (anglicky) 
  3. a b HLOUŠKOVÁ, Lenka. Když chceš dobře fotit, nemůžeš se bát. Magazín – Právo. 2020-04-11, s. 21–24. Rozhovor s A. Kratochvílem a jeho synem Michaelem. 
  4. Red Kul; ČTK. Kratochvíl vystavuje fotografie s tématem domova. Magazín. Aktuálně.cz [online]. Economia, a.s., 21. červen 2012 [cit. 2018-09-07]. Dostupné online. 
  5. VILGUS, Petr. Antoníne, tohle je umění [online]. Spingwinter, 2012 [cit. 2018-09-07]. Tento rozhovor vyšel v časopisu FOTO z června 2012. Dostupné online. 
  6. a b ŠTRÁFELDOVÁ, Milena. Z Česka jsem vlastně nikdy neodjel, říká světově proslulý exilový fotograf Antonín Kratochvil. Kultura. Radio Praha [online]. Český rozhlas, 14. květen 2008 [cit. 2018-09-08]. Dostupné online. 
  7. HOZMANOVÁ, Eva. Antonín Kratochvíl – Životopis. S. 7. Lovosický dnešek [online]. Kulturní středisko Lovosice, září 2006 [cit. 2018-09-09]. Čís. 9/2006, s. 7. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-01. 
  8. HNÁTEK, Václav. Byl oplzlý, osahával nás, obvinily kolegyně slavného fotografa Kratochvíla. Kultura. iDNES.cz [online]. MAFRA, a. s., 24. červenec 2018 [cit. 2018-09-06]. Dostupné online. 
  9. ČTK. Fotograf Kratochvíl opustil agenturu VII. Kultura. Právo. Borgis, a.s., 6. září 2018, roč. 28, čís. 207, s. 28. ISSN 1211-2119. 
  10. HOZMANOVÁ, Eva. Antonín Kratochvíl. Muzeum lovosicka [online]. Muzeum Lovosicka, 27. leden 2012 [cit. 2018-09-09]. Životopis. Dostupné online. 
  11. a b c TZ: Antonín Kratochvíl. Artalk.cz [online]. 1. červen 2010 [cit. 2018-09-09]. Antonín Kratochvíl: Moskevské noci / Mánes / Praha /2. 6. – 30. 6. 2010. Dostupné online. 
  12. Antonín Kratochvíl: Fotoeseje | Galerie hlavního města Prahy. ghmp.cz [online]. [cit. 2020-07-27]. Dostupné online. 
  13. 400 ASA : Fotografie. www.ngprague.cz [online]. Národní galerie Praha [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Antonin Kratochvil (left).jpg
Autor: John Ramspott, Licence: CC BY 2.0
Antonín Kratochvíl
Antonín Kratochvíl (2019).jpg
Autor: Jindřich Nosek (NoJin), Licence: CC BY-SA 4.0
Antonín Kratochvíl (2019)
Antonin Kratochvil prednaska Nekazanka foto Vladislav Vrba 04.jpg
Autor: Vladislav Vrba, Licence: CC BY-SA 4.0
Antonín Kratochvíl, přednáška pro fotoklub Nekázanka, foto Vladislav Vrba, duben 2023
120804 Kratochvil Domovina Leica (2).JPG
Autor: svajcr, Licence: CC BY-SA 3.0
Výstava fotografií: Antonín Kratochvíl: Domovina, Galerie Leica, Praha, kurátor: Scott Thode, 22. 6. — 9. 9. 2012