Antonín Kybal

Antonín Kybal (25. března 1901 Nové Město nad Metují – 15. listopadu 1971 Praha) byl český textilní výtvarník, pedagog a zakladatel české školy tapisérie. Spolupracoval se svou manželkou Ludmilou Tolmanovou. Během roku 1928 začal vyrábět ve svých dílnách bytový textil (koberce vázané i tkané), potahové textilie, závěsy, ubrusy a gobelíny. Mezi lety 1945 až1970 se věnoval pedagogické činnosti jako profesor textilního umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.^[1]

Vystavoval na bruselské Světové výstavě 1958. Jednu z prací představovala tapisérie – mapa Československa se známými památkami (Československé hrady, zámky, městské a přírodní rezervace). Na Světové výstavě 1967 v Montrealu prezentoval výstavu Inspirace. Instalace tvořená z textilních vláken, představovala tradiční československá řemesla.^[2] Během celého života se podílel na řadě autorských i kolektivních výstav. Vystavoval nejen v Československu, ale také v řadě evropských zemí.

Celoživotní uměleckou tvorbu spojil nejen s pedagogickou, ale i publikační činností. Ve svých odborných textech se věnoval textilnímu umění, technologickým postupům a organizačním otázkám textilního výtvarnictví. Stal se zakladatelem vlastní „textilní školy“ a jako pedagog vychoval novou generaci textilních výtvarníků, patřila k nim například Zorka Ságlová, Marie Maťhová, Bohdan Mrázek, Milča Eremiášová, Ludmila Kaprasová a další.^[3]

Antonín Kybal se narodil v Novém Městě nad Metují. Dětství prožil jako syn spolumajitele novoměstské mechanické tkalcovny. V roce 1912 se rodina přestěhovala do Prahy. Posléze studoval na vinohradském reálném gymnáziu, které ukončil maturitní zkouškou v roce 1918. Od mládí rád kreslil, a chtěl studovat malířství. Ale na přání rodičů začal studovat na „technice“. Po roce přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu. Zpočátku studoval u Josefa Mařatky. Další rok přešel do třídy Arnošta Hofbauera, kde se věnoval malbě a figurálnímu kreslení. Rodiče jej přinutili vystudovat ještě na Karlově Univerzitě pedagogický obor (kreslení a matematiku). V učitelském povolání viděli zajištěnou budoucnost. Věnoval se i přednáškám z filozofie, dějin umění a estetiky. Absolvoval v roce 1925. Ve škole se seznámil se svou budoucí manželkou a nejbližší spolupracovnicí, Ludmilou Kybalovou.

Po ukončení studia učil na gymnáziu na Slovensku, poté v Plzni. Učitelského povolání se vzdal, když byl přeložen na Podkarpatskou Rus. Na Slovensku cestoval a maloval krajinu a venkovský lid. Rozhodnutí věnovat se výtvarné činnosti snad ovlivnilo lidové umění a vzpomínky z dětství na prostředí textilní továrny. S rodinou často pobýval na letním bytě v Novém Městě nad Metují. Zde se setkával s přáteli jako byl básník Vítězslav Nezval, malíř Bedřich Vaníček nebo sochař Josef Kaplický. Mezi lety 1925–1926 zde vytvořil i řadu kreseb, akvarelů, kvašů a temper. Krajině svého rodiště zůstal věrný i v padesátých letech 20. století.^[3]

Během roku 1928 si vybudoval ateliér a dílny na v Praze. V třicátých letech experimentoval s návrhy pro hromadnou výrobu užitkových textilií. Od roku 1929 spolupracoval s uměleckým sdružením Artěl a s Krásnou jizbou, ve které byl zpočátku vedoucím textilního oddělení a od roku 1939 působil jako výtvarný vedoucí.^[1] Během druhé světové války pražskou dílnu zrušil a přestěhoval se do Ptáčova, kde si postavil chatu. Zde se věnoval kresbě lidí, krajiny, zvířat. Během války vytvořil řadu návrhů a studií koberců.

Od roku 1945 působil jako pedagog a od roku 1947 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Byl zde zaměstnán do roku 1970. Vedle učitelské činnosti se věnoval i umělecké tvorbě. V tomto období dominovaly ručně vázané i strojově tkané koberce, které navrhoval pro průmyslovou výrobu. Nelze opominout ani jeho soustavnou práci věnovanou základním inovativním i technologickým otázkám textilního výtvarnictví.^[3][4]

S manželkou vychovali dvě děti, syna Jana Kybala (* 1927), který se věnoval botanice a biochemii a dceru Ludmilu Kybalovou Hartmannovou.

Uměleckou kariéru začal jako malíř krajiny, ale záhy začal pracovat na návrzích textilií, koberců a tapiserií. V roce 1926 navrhl první gobelíny (Dívka v závoji, Rybičky), které utkala jeho žena Ludmila. Ve svém pražském ateliéru se věnoval ručně tkaným bytovým textiliím, potahovým i závěsovým látkám, ale i ručně vázaným a tkaným kobercům. Do roku 1934 zde postupně vznikly tapiserie jako Hlava (50 x 55 cm) a (50 x 70 cm), Kytice (140 x 180 cm) a (115 x 185 cm), Bez názvu (150 x 220 cm).^[3] Období třicátých letech 20. století se stalo zásadní etapou jeho tvorby. Vycházel z textury a struktury textilních materiálů a z techniky tkaní. Patřil k výtvarným umělcům, kteří inovovali oblast textilního užitého umění. Rozlišoval návrhy pro průmyslovou a pro rukodělnou tvorbu na rozdíl od umělců Bauhausu. V roce 1929 vytvořil první série buklé koberců. Mezi lety 1932–1947 vytvořil série návrhů pro ruční tisk z dřevěných forem.^[1] Jeho spojení s Krásnou jizbou přineslo „moderní“ bytový textil a koberce do domácností, ale také na stránky magazínů a k interiérovým architektům.

Ve své dílně vyráběl textilie se vzory z lineárních obrazců, které byly v souladu s dobovým funkcionalismem. Spolupracoval s řadou architektů jako byli Josef Gočár, Ladislav Žák, Vladimír Grégr nebo Karel Caivas. Jeho práce se staly součástí interiérů (například Sochora vila^[5] nebo Hajnova vila) nebo reprezentativních prostor jako zakázky pro Pražský hrad nebo ženevskou budovu Společnosti národů atd.^[4][1]

Během války vytvořil řadu návrhů na koberce i vzory na textilie pro průmyslovou výrobu. Řada obrazů z prostředí rodného kraje (1951–1954) uzavírala jeho období studia přírody a lidské činnosti. Návrhy na tapiserie místo malovaných předloh nabývaly nový osobitý výraz, vytvářený autorským tkaním jeho ženy. Počátek trvalé spolupráce s manželkou Ludmilou, která se začala podílet na tvorbě tapiserií také autorsky je datován rokem 1952 a vytvořením tapiserie Kilim (150 x 250 cm, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze). Určující význam pro následující tvorbu měla tapiserie Černá hodinka v ateliéru (210 x 310 cm, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze) z roku1955. Ženská postava se poprvé stala dominantou jehokompozice. Mezi další díla z této tvůrčí řady lze zařadit práce Smrt a dívka (1956, 210 x 310 cm), Rašení (1960, 75 x 250 cm, Moravská galerie v Brně), Dívka s orlem a holubicí (1960, 210 x 310 cm), Zápisník zmizelého (1961, 220 x 280 cm) a Tanečnice v zahradě (1962, 220 x 465 cm). Některé z již hotových definitivních návrhů nebyly vyrobeny.

Během pedagogického působení umělce v tomto období vznikly dvě tapiserie Československé hrady, zámky, městské a přírodní rezervace (1957, 1000 x 300 cm) a Přírodní bohatství Československé republiky (1966, 1000 x 300ácm) spoluprací jeho studentů ve školním ateliéru. Během let 1964–1968 vytvořil celkem osm prací. Konkrétní lidskou postavu nahradila abstraktní témata. Jako příklad lze uvést práce Naděje (1964), Kámen a mrak (1964), Relikviář (1966), Poslední rašení (1966).^[3]

Mezi lety 1965–1969 experimentoval s technikou Art protis. I zde používal netradiční postupy jako rouno, pytlovinu a další druhy tkanin. V posledním období mezi lety 1969–1971 vytvořil řadu většinou abstraktních kreseb a obrazů. Mezi poslední realizované gobelíny patří práce: Bez názvu (1970), Puklá zeď (1971), Flos textilus (1971).

• 1958 – Kapitoly o textilním umění, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha
• 1973 – O textilním výtvarném projevu, Státní pedagogické nakladatelství

• 1935 Moderní bytová textilie, Alšova síň Umělecké besedy, Praha
• 1949 Koberce, Výstavní síň Ústředí lidové umělecké výroby, Praha
• 1955 Studie krajin z let 1951–19 55, Alšova síň Umělecké besedy, Praha
• 1963 Tapiserie, Západomoravské muzeum, Třebíč
• 1963 Tapiserie, Moravská galerie v Brně, Brno
• 1969 Tapiserie, Oblastní muzeum v Písku, Písek
• 1970 Tapiserie, art protis, obrazy, kresby, Západočeská galerie v Plzni, Plzeň
• 1971 Vlastní tvorba a pedagogická činnost, Muzeum tapiserie, Jindřichův Hradec
• 1974 Práce z let 1925–1971, Mánes, Praha
• 1974 Práce z let 1925–1971, Moravská galerie v Brně, Brno
• 1981 Epilog – Práce z let 1966 –1971, Galerie U Řečických, Praha
• 1997 Koberce Antonína Kybala, Výstavní síň Vysoké školy uměleckoprůmyslové, Praha
• 2001 Antonín Kybal (1901–1971): Obrazy, kresby, návrhy textilií, Galerie U bílého zajíce, Praha
• 2001 Antonín Kybal: Výběr z malířské a textilní tvorby, Textilní muzeum TIBA, Česká Skalice
• 2006 Antonín Kybal, Galerie N, Jablonec nad Nisou
• 2011 Antonín Kybal, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Litoměřice
  

V roce 1945 založil na Uměleckoprůmyslové škole ateliér textilního výtvarnictví na katedře textilního umění. Do té doby se textilní výtvarnictví na vysoké škole v Československu nevyučovalo. Vedle celoživotní umělecké tvorby a pedagogické činnosti, publikoval své odborné texty v časopisech Žijeme (1931), Panorama (1935), Architektura (1942) nebo Výtvarná výchova. Věnoval se textilnímu umění, technologickým postupům a organizačním otázkám textilního výtvarnictví. Ve svých studiích se zabýval mimo jiné uměleckou tradici, výrazovými prostředky textilního umění, podstatou a funkcí ornamentu. Jeho názory byly vždy podloženy praktickými zkušenostmi a často přesahovaly rámec textilní tvorby. Zabýval se také hlubší souvislostí textilní tvorby s ostatními obory umění, především s architekturou.^[3]

• MRÁZ Bohumír, MRÁZOVÁ, Marcela: Současná tapisérie. Praha 1980, str. 10 - 11.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 238. 
• Antonín Kybal: Cesty designu a textilní tvorby, Lucie Vlčková (ed.), KANT, Uměleckoprůmyslové museum, 2017