Antonín Lhoták

Antonín Lhoták
Narození	1. března 1897 Osek Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	7. srpna 1975 (ve věku 78 let) Děčín Československo Československo
Povolání	sochař a medailér
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Lhoták (1. března 1897, Osek^[1] – 7. srpna 1975, Děčín) byl český sochař a medailér.

Život

Antonín Lhoták se narodil 1. března 1897 v Oseku u Hořovic jako 6. nejmladší dítě slévače Františka Lhotáka a Anny rozené Štochlové.^[2]

Jeho výtvarné nadání se projevilo již v dětských letech. I další jeho sourozenci tíhli k umění: starší bratr František byl povoláním cizelér u firmy Anýž v Praze a bratr Josef byl amatérským malířem. Malý Antonín docházel do Obecné školy v Komárově, kde měl i první výstavu – v roce 1909 vystavovala škola několika set jeho školních kreseb, často na motivy obrázků Mikoláše Alše.

Po ukončení školy nastoupil do učebního poměru v železárnách v Komárově na obor modelář dřeva k mistru Fialovi. Po vyučení v roce 1914 pak pracoval jako modelér v umělecké dílně. Tam dostal Antonín Lhoták neocenitelnou průpravu v práci s materiálem, zejména s bronzem.

Po vypuknutí 1. světové války musel nejprve nastoupit do dílen jako řadový dělník, později narukoval do Chebu a odtud nastoupil na italskou frontu. Po návratu na popud tehdejšího vedoucího uměleckých dílen v komárovských železárnách Václava Krouzy odešel na podzim roku 1919 na Vysokou školu umělecko průmyslovou k Josefu Drahoňovskému, kde studoval jeden rok. U prof Hofbauera studoval kresbu. Přestěhoval se do Prahy, krátký čas bydlel u staršího bratra Aloise, redaktora sociálně demokratických novin, později na periferii Prahy v Břevnově u bratra Františka, který ho i finančně podporoval.

Následující školní rok pak přešel na Akademii výtvarných umění k profesoru Otakarovi Španielovi, kde studoval v roce 1920–1924 medailérství. Španielova škola měla velký vliv i na Lhotákovo zaměření, což je patrné na pamětních deskách, plaketách a medailích. Po 3. ročníku dostal odměnu ve formě tak zvaného čestného čtvrtého ročníku . Ve 4. ročníku pak získal první cenu, se stipendiem na studijní cestu do Itálie. Tuto cestu podnikl v roce 1925 ve skupině studentů vedené profesorem historie umění Antonínem Matějíčkem.

V roce 1925 se oženil s Marií Kokešovou^[3] z Hořovic a žil s ní až do své smrti. V manželství se narodily dcery Libuše a Olga. Usadil se v Praze – v Břevnově, v budově zájezdního hostince U Kaštanu. V jedné z budov hospodářského dvora k hostinci přináležející měl i svůj první ateliér. Později – v roce 1937 – si pronajal nedaleký ateliér v dnešní ulici 8. listopadu a později si ho od sochaře Fialy i koupil. V roce 1938 se přestěhoval z budovy hostince do nedaleké novostavby družstevního domu a zde prožil i celý život.

Antonín Lhoták zemřel na druhý infarkt 7. srpna 1975 v Děčíně ve věku 78 let, pochován je v Praze na Olšanech.

Od roku byl 1934 členem skupiny Bratrstvo výtvarných umělců. Od roku 1940 do roku 1947 byl členem spolku Myslbek a Střediska výtvarných umělců do roku 1956. Od roku 1960 byl členem Jednoty umělců výtvarných a skupiny Život. V roce 1956 se stal jedním ze zakládajících členů Svazu československých výtvarných umělců.

Dílo

Jeho prvními díly byly náhrobky a památníky padlým v obcích a pod vedením Václava Krouzy se podílel na výzdobě komárovské sokolovny. Pro svou rodnou obec vypracoval návrh na pomník padlým a legionářům z 1. světové války. Na památku svých rodičů vytvořil busty^[4] na jejich hroby v Mrtníku. S nimi se zúčastnil v roce 1934 1. výstavy „Bratrstva výtvarných umělců“ v Clam-Gallasově paláci.

Ve své práci navazoval na Mařatku, Štursu, Myslbeka. Lákaly ho dělnické a zemědělské náměty – slévači, hutníci, zobrazení zemědělských prací – tak, jak je znal ze svého rodného kraje.

Významná část tvorby je tvořena sochami i plaketami a pamětními deskami k výročí významných osobností, například Boženy Němcové, Petra Bezruče, Václava Dobiáše, Jana Evangelisty Purkyně, Aloise Jiráska, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Miroslava Tyrše, Vladimíra Majakovského, Alexandra Sergejeviče Puškina či maršála Rybalkova a dalších. Zobrazil celou plejádu slavných spisovatelů, skladatelů, hudebníků, básníků a historických postav českých dějin. Zúčastnil se soutěže na pomník Janu Nerudovi v Praze, Johannu Keplerovi a Tychonu Brahovi v Praze, Jakubu Arbesovi či na pomník padlým v Letech. Byl realizován jeho pomník Josefa Slavíka v Hořovicích, Julia Fučíka v Radotínu u Prahy i pomník T. G. Masarykovi v Králově Dvoře. V Praze Podolí byl realizován jeho pomník padlým v revoluci v roce 1945. V soutěži získal 2. cenu jeho Jan Žižka pro Hradec Králové. Zúčastnil se soutěže na pomník Jana Pernera pro Pardubice, kde sice neuspěl, ale busta je umístěna v Dvorním salonku na Masarykově nádraží.

Dále vytvořil např. sportovní motivy pro stadion v Podbabě či rozměrný, 5 metrů dlouhý reliéf pro výstavní místnost Státního pedagogického nakladatelství v Praze. Věnoval se i pomníkům partyzánům působícím jeho rodném podbrdském kraji.

Vytvořil také řadu aktů a zobrazení žen a další drobné plastiky.

Věnoval se i malířské tvorbě. Začal původně s olejem, ale pak dal přednost sochařské práci a v umělecké kresbě a malbě se věnoval hlavně akvarelům. Inspiroval se u Václava Součka i u proslulých anglických akvarelistů. Vracel se také k milovanému Mikoláši Alšovi. Tematicky se věnoval převážně motivům z venkovského prostředí. Zobrazoval venkovská stavení, kostelíky a boží muka, polní cesty. Lákaly to také motivy z Prahy. Obrázky tvořil často pro své potěšení a obdarovával jimi své přátele a známé.

Jako medailér vytvořil řadu drobných děl – medaile, upomínkové odznaky k výročíma výstavám hospodářským i sportovním.

Zúčastnil se více než pěti desítek výstav, z toho čtyři byly jeho výstavy souborné.

Vrcholným dílem je monumentální třímetrový pomník Mikoláše Alše v jeho rodných Miroticích u Písku. Lze říci, že Mikoláš Aleš byl jeho osudem. Jako většina českých výtvarníků se s ním setkal poprvé na kresbičkách ve slabikáři. Mikoláš Aleš byl pro něj hrdinou a zachytit jeho podobu bylo Lhotákovým velkým snem. Ten sen se vyplnil, když se v roce 1952 zúčastnil celostátní soutěže na Alšův pomník v Miroticích. Lhoták zde získal 1. cenu a jeho návrh byl také realizován. Na definitivní podobě pak Lhoták pracoval následující tři roky. Pro tuto definitivní podobu postavy jeho ateliér nedostačoval, a tak pracoval v ateliéru svého přítele Emanuela Famíry.^[5] Celostátní oslavy 100. výročí narození Mikoláše Alše vyvrcholily 17. července 1955 v Miroticích^[6] odhalením pomníku.^[7][8]

Jeho asi třetinový odlitek je v Národní galerii a sádrový model ve skutečné velikosti je v Alšově galerii na Hluboké. Antonín Lhoták se pokusil o podobu Mikoláše Alše vícekrát. Ve vestibulu Národního divadla je jeho busta Mikoláše Alše, umístěná sem v roce 1969 při příležitosti 100. výročí položení základního kamene Národního divadla.^[9] Další poprsí M. Alše z patinované sádry je ve škole v Praze-Suchdole. V roce 1971 vytvořil Lhoták dvojreliéf v bronzu Mikoláš Aleš – Jakub Arbes. Nejzajímavější je však jeho Alšovský pomník v Suchdole – bronzový reliéf z roku 1951. Byl postaven ke stému výročí narození Mikoláše Alše v roce 1952. Původní pomníček byl roku 1973 přebudován s pomocí kamenů z nedalekých Kozích hřbetů do dnešní podoby.

Realizace ve veřejném prostoru

• Pomník padlých a legionářů z první světové války, Osek
• Pomník padlým, Králův Dvůr^[10]
• Pomník padlým, Podluhy^[11]
• Pomník padlým, Svatá Dobrotivá, Zaječov^[12]
• Pomník padlým, Tlustice^[13]
• Pamětní deska padlým, továrna Walter, Jinonice
• Pomník padlým z první světové války, Chvaly, Horní Počernice^[14]
• Orba, Kamenný Újezd u Českých Budějovic^[15]
• 1930 Božena Němcová – pamětní deska, Nový Bydžov^[16]
• 1932 Miroslav Tyrš – památník, Havlíčkův Brod^[17]
• 1935 reliéfy – budova Ministerstva obchodu, Praha
• 1936 Pamětní deska s portrétem Jana Karafiáta, Jimramov^[18]
• 1937 Pamětní deska Jan Herben, Brumovice^[19]
• 1938 T.G.Masaryk – Králův Dvůr^[20]
• 1947 Památník padlým barikádníkům, Praha - Podolí^[21]
• Památník partyzánům – Kryt u Újezda u Hořovic^[22]
• 1948 Busta prezidenta T. G. Masaryka, Osek^[23]
• 1949 dřevořezby pro Národní památník v Praze na Vítkově
• 1952 Pomník s reliéfem Mikoláše Alše, Suchdol u Prahy^[24]
• 1953 Mikoláš Aleš – busta, v roce 1969 umístěna ve vestibulu Národního divadla v Praze
• 1955 Pomník Mikoláše Alše, Mirotice
• 1956 Pomník Josef Slavík, Hořovice^[25]
• 1958 Julius Fučík, Radotín u Prahy^[26]
• 1960 Antonín Dvořák, dnes Památník Antonína Dvořáka Vysoká u Příbramě''
• 1961 Jan Perner, Dvorní / Masarykův salonek na Masarykově nádraží, Praha^[27]
• Busta partyzána, Osek od roku 1979^[28]

Zobrazení jinými autory

Emanuel Famíra: Sochař A.Lhoták^[29]

Zastoupení ve sbírkách

• Národní galerie v Praze
• Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
• Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře
• Galerie umění Karlovy Vary
• Muzeum umění Olomouc

Odkazy

Reference

Literatura

Katalogy

• Antonín Lhoták, Toman Prokop H, 1962, kat. 12 s., SČVU Praha
• Antonín Lhoták: Výstava sochařského díla, Toman Prokop H, 1973, kat. 8 s., Jihočeské tiskárny, Blatná
• Antonín Lhoták: Výběr ze sochařského díla: Výstava k nedožitým osmdesátinám, Toman Prokop H, 1977, kat. 12 s., SČVU Praha

Publikace

• Toman Prokop H, Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Díl II. Praha: Tvar, nakladatelství Svazu čs. výtvarných umělců, 1950, s. 30.
• Benešová Z, Straková P, Busty v Národním divadle, Národní divadlo 2010, s. 172, ISBN 978-80-7258-331-7

Články

• Výstava k 65. narozeninám Antonína Lhotáka, Obrana Lidu, 4.3.1962
• Abrhám V, Pětašedesátiny akademického sochaře Mistra Ant. Lhotáka, Budovatel, Beroun, 22.2.1962
• K 70. narozeninám akademického sochaře Antonína Lhotáka, Budovatel, Beroun, 1.3.1967, s. 3
• Osečtí svému sochaři, Budovatel, Beroun, roč. 10, č. 21, s. 1.
• Bakešová Zdena, V dílně sochaře Antonína Lhotáka, Mladá Fronta, 18.11.1972
• A. Lhoták a Alšovy Mirotice, Lidová demokracie, 18.10.1973, s. 5.
• Heptner Otakar, Umělec svého lidu, Lidové noviny 1.3.1972
• Štochl Josef, Akad. sochař Antonín Lhoták (1897–1975). Podbrdské noviny, 2002, roč. 10, č. 6, s. 2.
• Heptner Otakar, Zemřel A. Lhoták, Budovatel, Beroun, 1975, roč. 15, č. 38, s. 4.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Lhoták na Wikimedia Commons
• Antonín Lhoták v informačním systému abART
• Antonín Lhoták – rodák z Oseka Archivováno 10. 1. 2015 na Wayback Machine.