Antonín Rybička

František Antonín Rybička
Rodné jméno	Antonín František Rybička
Narození	30. října 1812 Skuteč Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	25. ledna 1899 (ve věku 86 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Chrudim (od 1899) hřbitov U Kříže hrob Antonína Františka Rybičky
Alma mater	Univerzita Karlova
Povolání	archivář a heraldik
Ocenění	Čestné občanství města Chrudimi (1864) Řád Františka Josefa
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín František Rybička (pseudonym Skutečský) (30. října 1812, Skuteč^[1] – 25. ledna 1899, Vídeň^[2]) byl český historik a archivář. Dlouhodobě působil jako právník v Chrudimi (1838-1846) a ve Vídni (1846-1886). Ve volném čase shromažďoval a zpracovával doklady k literární a kulturní historii, genealogii šlechtických rodů, dějinám řemesel (např. zvonařství) a českého práva, věnoval se heraldice, archeologii a jiným pomocným vědám historickým. Napsal 1300 hesel do Riegrova slovníku naučného, 73 článků do Časopisu Musea království Českého a řadu příspěvků do jiných periodik. Velký ohlas měly jeho knihy Přední křisitelé národa českého (2 díly, 1883-84) se životopisy českých obrozenců, O českém zvonařství (1885) a Pravidla, přísloví a povědění, vztahující se k správě veřejné a obecní i k právu občanskému a trestnímu (1872). Rozsáhlé sbírky věnoval Národnímu muzeu. Byl oceňován jako všestranný svědomitý kulturní historik a vzor tiché, vytrvalé práce ve prospěch národa.

Podle matriky se narodil 30. října 1812 ve východočeském městě Skutči v domě č. 364^[1] „U modré hvězdy“ na náměstí^[3] (dnes Palackého náměstí 374).^[4] Dům honosného stylu postavil Antonínův dědeček František Rybička v polovině 18. století. Otec (také Antonín) byl obchodník, člen městské rady a milovník českých dějin, který doma shromáždil množství knih, starých listin, mincí, erbů, pečetí a jiných historických památek.^[5] Malému Antonínovi také vyprávěl staré příběhy a pověsti, například o vyhlášených místních obuvnících, a na vycházkách mu ukazoval zajímavá místa ve městě i okolí (Humperky, Rychmburk, svatou Annu, Lažany).^[3] Z Rybičkova dětství se dochovaly dvě rukopisné knížky: Popsání české země (1823), přehled českého zeměpisu ve formě rozhovoru otce se synem, a Biblické příběhy Starého zákona (1824) se stručnou historií starověkých národů. Jejich autorství není jasné – možná si je napsal sám, ale mohly být i dárkem od otce nebo učitele.^[3]

Do obecné školy chodil v rodném městě.^[5] Jeho prvním učitelem byl Václav Svoboda († 1824), výborný pedagog,^[5] otec pozdějších spisovatelů a historiků Vilibalda (1816-1875) a Leopolda (1823-1881).^[3]

V letech 1824-26 navštěvoval hlavní školu v Moravské Třebové a v letech 1827-33 postupně na gymnáziu a lyceu v Litomyšli. Poté roku 1837 absolvoval práva na pražské univerzitě.^[5] Během pražských studií bydlel s K. J. Erbenem a skutečským rodákem Janem Melicharem.^[6] V Praze se také seznámil téměř se všemi mladšími českými spisovateli a setkal se s řadou starších obrozenců (např. Hněvkovským a Klicperou).^[5]

Po studiích nastoupil roku 1838 jako praktikant k magistrátu a hrdelnímu soudu v Chrudimi. V roce 1840, po složení zkoušek, se tam stal auskultantem. Mezitím studoval činnost dolů a hutí a roku 1842 složil zkoušku z horního práva.^[5]

9. dubna 1846 byl jmenován akcesistou při c. k. spojené kanceláři dvorské ve Vídni a 19. října 1847 překladatelem do a z češtiny. Když byla po březnové revoluci 1848 sestavena komise k vyřizování stížností poddaných na vrchnosti, byl k ní Rybička přidělen jako zapisovatel a tlumočník.^[5] Na podzim 1849 se stal členem komise pro sestavení slovanské právnicko-politické terminologie^[5] (s P. J. Šafaříkem jako předsedou a A. J. Beckem).^[6] Od 1. listopadu 1849 redigoval 15 měsíců českou verzi Říšského zákoníku. 21. března 1850 byl jmenován asesorem (přísedícím)^{[p 1]} soudu v Kutné Hoře, na toto místo ale nenastoupil kvůli pokračující práci v redakci. 7. února 1851 se stal sekretářem nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni.^[5] 25. září 1857 byl jmenován dvorským sekretářem^[5] a roku 1880 soudním radou.^[7]

Počátkem roku 1886 odešel do výslužby. Při té příležitosti byl oceněn Řádem železné koruny.^[8] Již dříve byl vyznamenán Řádem Františka Josefa.^[7]

Již od dob studií se věnoval historickému bádání a rozšiřoval zděděnou sbírku starožitností. Během pobytu v Chrudimi i na cestách navštěvoval archivy, prohlížel a dokumentoval umělecké a archeologické památky. V této činnosti pokračoval i ve Vídni.^[5] Postupně se stal uznávaným odborníkem v oblasti práva, literární a kulturní historie.^[9]

Roku 1840 sbíral podklady pro první českou encyklopedii.^[10] Průběžně zveřejňoval výsledky svých bádání, zejména formou článků v časopisech, ale i jako hesla v Riegrově Slovníku naučném a v knižních publikacích (viz Dílo). Úzce spolupracoval s Českým vlasteneckým muzeem, vstoupil do jeho Společnosti, prodal muzeu některé drobné heraldické památky ze své sbírky a stýkal se s knihovníkem a kurátorem sbírek A. J. Vrťátkem. V mladším věku za ním přijížděl z Vídně, později mu posílal shromážděné sbírkové předměty i vlastní práce. Muzeu věnoval například desítky vyobrazení, zejména rytin nebo litografií, zachycujících známé osobnosti, náhrobky, hrady a historické budovy; rovněž předal množství mincí, medailí a dalších předmětů.^[11]

Do Vídně odvezl většinu starožitností ze sbírky zděděné po otci. Tím je zachránil před zničením, když roku 1862 při velkém požáru Skutče shořel jeho rodný dům na náměstí.^{[11][p 2]}

Roku 1897 ukončil svou sběratelskou činnost ze zdravotních důvodů a zbylé předměty odeslal v pěti velkých a sedmi malých krabicích do Národního muzea.^[12] Svou knihovnu věnoval chrudimskému muzeu.^[13][6]

Ve Vídni se přátelil hlavně s A. J. Beckem a A. V. Šemberou. Společně například usilovali o zavádění češtiny do vyučování. Roku 1846 zjistil Rybička během návštěvy řemeslnické školy, že čeští učni nerozumí svým německy mluvícím učitelům. Zakoupil jim česko-německé katechismy a přesvědčil Lva Thuna, který jako ministr školství zavedl výuku češtiny jako nepovinného předmětu na vídeňských středních školách.^[6] Později se aktivně účastnil českého spolkového života ve Vídni,^[14] naopak jeho přátelství se Šemberou po roce 1880 narušil spor o Rukopisy.^[15]

Od roku 1833 se účastnil činnosti Matice české.^[16] Byl řádným členem III. třídy České akademie věd a umění, dopisujícím členem Královské české společnosti nauk a dalších vědeckých a vlasteneckých organizací.^[7]

Roku 1895 se mu zhoršil sluch, takže bylo obtížné se s ním domluvit; uchoval si ale dobrou paměť.^[6] V listopadu 1898 onemocněl chřipkou a už se z ní úplně nezotavil.^[12] Zemřel 25. ledna 1899 ve svém bytě v Lederergasse 23 v 8. vídeňském obvodu (Josefstadt).^[2][17] Některé zdroje uvádějí datum úmrtí 24. ledna 1899,^[18][19] to ovšem neodpovídá např. podrobným vzpomínkám pamětníků.^[12] Pohřben byl v Chrudimi.^[16][18]

Rybička přispíval literárními biografiemi a dalšími články do Riegrova Slovníku naučného (1300 hesel).^[12] Napsal také 73 článků do Časopisu Musea království Českého (předchůdce Časopisu Národního muzea) a řadu příspěvků do jiných odborných a populárních periodik (Památky archeologické, Lumír aj.). Z jeho knižních publikací byl na přelomu 19. a 20. století nejvíce oceňován soubor obrozeneckých biografií Přední křisitelé národa českého.^[20]

Přispíval do Riegrova Slovníku naučného pod značkou Ra^[21] a podle soudobých zdrojů pro něj napsal asi 1300 hesel, zejména literárních biografií. S nelibostí nesl, když mu redakce krátila obsáhlé články, do nichž se snažil vložit všechny získané poznatky; o nezbytnosti tohoto opatření ho přesvědčil až František Ladislav Rieger.^[12]

Jako příklady můžeme uvést hesla:

• Al Araf (díl I, s. 96)
• Annáš (díl I, s. 242, viz Annáš)
• Berghauer Jan Tomáš Vojtěch (díl I, s. 635-636)
• Biener 1) Karel Josef (díl I, s. 702-703, viz Karel Josef Biener z Bienenberka)
• Bílé Hory 1) (díl I, s. 709, viz Bílé Karpaty)
• Dobřenský 2) Jakub Jan Václav Černomostský (díl II, s. 222-223, viz Jakub Jan Václav Dobřenský z Černého Mostu)

Bibliografii Rybičkových časopiseckých článků sepsal Bohumil V. Konečný (1871-1896) v jubilejní publikaci Almanach na počest osmdesátých narozenin Rybičkových (1892).^{[6][p 3]} Soudobé životopisy jinak uvádějí, že v letech 1845-1897 napsal 73 článků pro Časopis Musea království Českého, ale přispíval také do Památek archeologických a místopisných, Mikovcova Lumíru i jinam.^[20]

Příkladem jsou:

• Výpisky z archivu chrudimského (Časopis českého museum 1845)^[22]
• Adam Zalužanský ze Zalužan (Živa 1856),^[23] viz též Adam Zalužanský ze Zalužan
• České řehole a přísloví právní (Právník 1861, na pokračování)^[24]
• Poslední Rožmberkové a jich dědictví (Časopis Musea království Českého 1880)^[25]

Knižně vyšly např.:

• Život a působení Václava Matěje Krameriusa (1859), viz Václav Matěj Kramerius
• O erbích, pečetích a znacích stavu kněžského v Čechách (1862)
• Josef Vlastimil Kamarýt (1867), viz Josef Vlastimil Kamarýt
• Pravidla, přísloví a povědění, vztahující se k správě veřejné a obecní i k právu občanskému a trestnímu (1872)
• Královéhradecké rodiny erbovní (1873)
• Přední křisitelé národa českého (2 díly 1883-84, online). Soubor životopisů osobností z počátků českého národního obrození, velmi oceňovaný v době svého vzniku a na počátku 20. století.^[20][26][27] Shromáždil tam množství informací z archivů, knihoven i osobního styku.^[27] Hlavní předností díla je, že obsahuje přesná historická data,^[28] názvy a obsah knih i úsudky vrstevníků,^[29] s nimiž měl autor možnost se setkat.^[6] Pozdější kritika mu ale vytýkala, že pouze shrnoval fakta, ale k rozborům, srovnání a uměleckému hodnocení nedospěl. Slovy recenzenta z r. 1913: „Jeho rekové jsou všichni stejně výteční a nejvýtečnější je vždy ten, o němž právě se mluví“, k čemuž dodává: „Bez Křisitelů chybělo by nám mnoho důležitých dat a zpráv, ale vdechnouti jim ducha a život zůstaveno pracovníkům jiným“.^[29] Název díla navrhl Josef Jireček.^[6]
• O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, (1885). Dostupné online.
• Kněží chrudimští v 15. až 17. století (1891)

• Roku 1839 složil v Chrudimi oslavnou báseň na svou budoucí manželku a přednesl ji na jednom z místních společenských banketů.^[3]
• Archivní fond Antonína Rybičky v chrudimském Regionálním muzeu zpracovala r. 1988 Marcela Jedličková.^[30]

Rybička byl současníky oceňován jako svědomitý a pilný kulturní historik.^[10] Projevoval lásku k českému jazyku a národu. Byl všestranně činný a byl uváděn jako vzor tiché, vytrvalé, mravenčí práce.^[16] Zažil národnostní útlak před rokem 1848 a ideální snažení tehdejších obrozenců. Psal podrobně a s nadšením.^[31] Věnoval se pomocným vědám historickým — rodopisu, heraldice, archeologii a diplomatice.^[10] V řadě případů také shromáždil podklady, ale předal je nezpracované muzeu.^[11] Výsledky své práce ochotně sdílel.^[9] Říkalo se o něm, že nemá nepřátele.^[11] Společně s dalšími představiteli „doby předbřeznové“ (před rokem 1848) kladl základ národnímu obrození a díky vysokému věku měl možnost vidět výsledky práce své generace. Ačkoliv většinu aktivního života strávil ve státní službě ve Vídni, neustával ve vlastenecké a literární činnosti.^[19]

Jako první v Čechách pochopil význam heraldiky, genealogie a sfragistiky v rámci pomocných věd historických. Jeho přesně citované popisy znaků na základě často již nedostupných archivních materiálů udržují svou plnou platnost a stávají se někdy jediným pramenem. Nevytvořil sice vlastní systém ani terminologii, ale shromáždil velké množství celkem spolehlivého a dodnes užitečného materiálu.^[32]

Byl zastáncem trpělivé práce ve prospěch pravdy a měl obavy z prudkého, násilného dobývání práv. V 90. letech například zásadně nesouhlasil s hnutím Omladiny.^[11]

Jeho životní jubilea – 55.,^[9] 70.^[28] a 80.^[33] – byla připomínána v tisku.

Roku 1882 mu vídeňská Slovanská beseda, jejímž byl členem, uspořádala okázalou oslavu 70. narozenin. Vídeňský Čech, hudební skladatel Konstantin Jahoda, k té příležitosti složil slavnostní sbor.^[34] O čtyři roky později ho tento spolek jmenoval čestným členem.^[35]

V srpnu 1892 uspořádali občané Skutče velkolepé oslavy dvou svých slavných rodáků — A. Rybičky a již zemřelého hudebního skladatele V. Tomáška. Při té příležitosti byly oběma osazeny pamětní desky na jejich rodných domech (v případě Rybičky se jednalo o přestavěný dům jeho rodiny na náměstí).^{[36][p 4]} On sám se neúčastnil, městské zastupitelstvo mu poslalo do Vídně blahopřejný telegram.^[36] (O Skutči paradoxně příliš nepsal; shromáždil sice některé dokumenty, ale pak je předal Vilibaldu Svobodovi, který je chtěl využít pro vlastní publikační činnost, a navzdory urgencím je nezískal zpět.)^[3]

V Chrudimi byl oceněn čestným občanstvím.^[10] Byl mu udělen Řád Františka Josefa^[7] a roku 1886 Řád železné koruny^[8] (viz Zaměstnání).

• 18. října 1847 se v Chrudimi oženil s Kateřinou Kosejkovou^[37] (cca 1814-1893),^[14] dcerou lékaře. Jejich syn pracoval na státních drahách.^[16]
• Bratr Jan převzal rodinný obchod ve Skutči.^[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Antonín Rybička na Wikimedia Commons
• Autor Antonín Rybička ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Rybička
• Digitalizovaná díla Antonína Rybičky v Národní digitální knihovně.
• František Antonín Rybička v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR