Antonín Sova

Antonín Sova, dr. h. c.
Antonín Sova jako maturant píseckého gymnázia v roce 1885.
Narození	26. února 1864 Pacov Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	16. srpna 1928 (ve věku 64 let) Pacov Československo Československo
Příčina úmrtí	syfilis
Místo pohřbení	Park Antonína Sovy, Pacov
Pseudonym	Ilja Georgov
Povolání	spisovatel, básník, knihovník, novinář a překladatel
Národnost	česká
Témata	literatura, překlad a knihovní věda
Významná díla	Z mého kraje Pankrác Budecius, kantor
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Sova (26. února 1864 Pacov^[1] – 16. srpna 1928 Pacov) byl český básník, spisovatel a 1. ředitel Městské knihovny v Praze^[2].

Jeho otec Jan Sova (1827–1910) byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, kde se 11. 11. 1862^[3] oženil s Josefou Skalickou (1837–1878). Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova.

Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce – její smrt^[4] a otcův nový sňatek (1879) se Sabinou Dvořákovou (1852) patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech.^[5]

Antonín byl nejstarší, měl čtyři vlastní sourozence, z nichž se dožila dospělého věku jen Marie Fořtová (1870–1957) a osm nevlastních sourozenců, z nichž se dožil dospělého věku jen nejmladší Rudolf (1890). V listopadu 1900 se oženil s Marií Kovaříkovou (1883), se kterou měl syna Jana (1901–1945). Roku 1921 se rozvedli.

Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov a Valburga Turková.

Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. Roku 1892 navštívil Itálii. S pomocí básníka Adolfa Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a Jaroslava Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské Městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii.

Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. Od Filozofické fakulty Univerzity Karlovy obdržel čestný doktorát dr. h. c.^[6]

Těžká choroba (s největší pravděpodobností syfilis^[7]), která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný pohyb. Zemřel 16. srpna 1928 v Pacově. Pohřben byl v tzv. Park Antonína Sovy u silnice z Pacova směrem na Lukavec. Roku 1934 zde byl vztyčen kamenný pomník, v němž je uložena urna s básníkovým popelem. Nápis na desce zní „Kruh se uzavírá“.^[8]

Jeho dílo bylo ovlivněno dobovými uměleckými směry realismem, symbolismem a impresionismem. V pozdější době se soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Jeho přírodní lyrika je spojena s jihočeským krajem, jeho milostná poezie je psána písňovou formou.

Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace. V jeho dílech se zároveň objevuje vlastenectví a hledání morálních a společenských hodnot.

• Realistické sloky (1890) – realistická sbírka
• Květy intimních nálad (1891) – impresionistická přírodní lyrika, náladové obrazy, obrazy české krajiny, vizuální dojem, do krajiny promítá své duševní stavy ^[9]
• Z mého kraje (1893) – básnický portrét rodného kraje, Pacovska a Lukavecka ^[10]
• Soucit i vzdor (1894) – básně z roku 1891–1894 ^[11]
• Zlomená duše (1896) – symbolistická sbírka, mladá generace, rozpor mezi snem a skutečností, v tomto díle se A. Sova rozchází se společností, psáno volným veršem ^[12]
• Vybouřené smutky (1897) – symbolistická sbírka ^[13]
• Údolí nového království (1900) ^[14]
• Ještě jednou se vrátíme (1900) – kniha veršů z r. 1892–1899, symbolistické dílo ^[15]
• Dobrodružství odvahy (1906) ^[16]
• Lyrika lásky a života (1906) ^[17]
• Zápasy a osudy (1910) ^[18]
• Žně (1913) ^[19]
• Kniha balladická (1915) ^[20]
• Zpěvy domova (1918) – vlastenecká poezie, reakce na 1. světovou válku, odpor k válce, obavy o osud národa, přimknutí k základním hodnotám – rodině, tradici a české krajině ^[21]
• Krvácející bratrství – Rozjímaní ranní i navečerní (1920) – dvojsbírka obsahující jak sociální a občanskou lyriku plnou budovatelského patosu první republiky, tak intimní meditativní verše ^[22]
• Básníkovo jaro (1921) ^[23]
• Jasná vidění (1922) ^[24]
• Básně nesobeckého srdce (1922) ^[25]
• Naděje a bolesti (1924) ^[26]
• Drsná láska (1927) ^[27]
• Hovory věcí (1929) – posmrtně vydaný soubor básní, editor Arne Novák ^[28]
• Za člověkem (1930) – posmrtně vydaný soubor básní, editor Arne Novák ^[29]

• Próza (1898), povídky ^[30]
• Ivův román (1902), román ^[31]
• Povídky a menší črty (1903), povídky ^[32]
• Výpravy chudých (1903), román ^[33]
• O milování, lásce a zradě I, II (1908), povídky ^[34]
• Tóma Bojar (1910), román ^[35]
• Pankrác Budecius, kantor (1916), novela o venkovském kantorovi z konce 18. století
• Koloběh starostí a jiné povídky (1920), povídky
• Kasta živořících a jiné prózy (1924), povídky

Sovovu poesii zhudebnila řada českých skladatelů, mezi nejvýznamnější patří písňový cyklus Vítězslava Nováka Údolí nového království.

Antonínu Sovovi, a zejména jeho přírodní lyrice, se věnuje humoristická a sarkastická skladba Antonín Sova české hardcore-folkové skupiny Jananas.^[36]

Jeho báseň Pastorale ze sbírky Vybouřené smutky zhudebnila alternativní folková skupina Zrní.

Další dvě jeho básně Píseň a Vysoká obloha v září zhudebnila brněnská kapela Zabásnění.^[37]

• Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 527–545. 
• Jaromír Pelc: Vrchol lásky a nelásky. In: Antonín Sova, Vrchol lásky, Praha, Mladá fronta, 1989, s. 113–121, ISBN 80-204-0058-3
• NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. – kapitola Básnická etika Antonína Sovy, s. 174–182. 

• Impresionismus (literatura)
• Symbolismus (literatura)
• Česká literatura v letech 1900–1945
• Seznam českých spisovatelů

• Galerie Antonín Sova na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Sova na Wikimedia Commons
• Osoba Antonín Sova ve Wikicitátech
• Autor Antonín Sova ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Sova
• Digitalizovaná díla Antonína Sovy v Národní digitální knihovně.
• Antonín Sova v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Veřejně dostupná díla Antonína Sovy v Digitální knihovně MZK
• Kniha Zápasy a osudy (1910)
• Oficiální webové stránky Antonín Sova
• Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.
• E-knihake 150. výročí Antonína Sovy, básníka a ředitele Městské knihovny v Praze
• MyHeritage: Antonín Sova
• Soupis pražského obyvatelstva: Antonín Sova