Antonín Viktor Barvitius

Antonín Viktor Barvitius
Narození	14. července 1823 Praha-Malá Strana Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	20. července 1901 (ve věku 78 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Alma mater	Akademie výtvarných umění ve Vídni Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	architekt
Příbuzní	Viktor Barvitius (sourozenec)
Hnutí	novorenesance
Významná díla	Kostel svatého Václava na Smíchově
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Viktor Barvitius (14. července 1823 Praha-Malá Strana^[1] – 20. července 1901 Praha^[2]) byl český architekt a návrhář užitého umění, představitel zralého historismu, zejména novorenesance. Jeho mladším bratrem byl malíř Viktor Barvitius.

Pocházel z rodiny pokladníka hrabat Buquoyů Andrease Barvitia (1782—??) a jeho manželky Barbary, rozené Eggerové (1805—??). Byl nejstarší z devíti dětí, malíř Viktor Barvitius (1834—1902) byl nejmladším z nich.^[3]

Roku 1840 se přihlásil na pražskou univerzitu ke studiu filosofie a práv. Roku 1843 však vstoupil na malířskou akademii v Praze do ateliéru monumentální malby Christiana Rubena, odkud po roce 1844 přestoupil ke studiu architektury k Eduardu van der Nüllovi, Augustu Sicardsburgovi a Karlu Roesnerovi na Akademii výtvarných umění ve Vídni (Akademie der bildenden Künste).

Po několika letech práce ve Vídni roku 1854 odjel na stipendijní pobyt do Říma, kde se věnoval restaurování renesančních památek. Jeho nejvýznamnější zakázkou byla obnova rakouské rezidence Palazzo di Venezia.^[4] V rezidenci bydleli rakouští stipendisté a Barvitius se zde seznámil s Václavem Levým.

Barvitius patřil k prvním moderně myslícím konzervátorům památek. Své projekty představil na Světové výstavě 1867, později pak na stránkách časopisu Method, jenž byl založen v roce 1875 a věnoval se sakrálnímu výtvarnému umění.

Po návratu do Prahy v roce 1867 spolupracoval nějaký čas i se svým švagrem Vojtěchem Ignácem Ullmannem (projekt Nádraží císaře Františka Josefa I., 1871). Barvitius s Ullmannem přinesli do Prahy vídeňský architektonický styl zvaný Rundbogenstil. Tento „úřednický“ sloh se hojně užíval pro stavbu škol, soudů, kasáren apod., ale nehodil se pro budovy reprezentační.

Antonín Barvitius později úspěšně pracoval pro Křesťanskou akademii – výtvarný odbor. Pro akademii vytvořil nespočet (stovky) návrhů zlatnických prací liturgických nádob, převážně monstrancí, ale i knižních vazeb apod. V Uměleckoprůmyslovém museu v Praze se nacházejí některé jeho realizované návrhy, např. stříbrná monstrance zhotovená kolem roku 1880. Další realizace se nacházejí v inventářích různých kostelů.^[5]

Byl i předsedou výtvarného odboru Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta, kam rovněž navrhoval liturgické nádobí, náčiní a chrámové vybavení, konzervátorem Ústřední památkové komise ve Vídni a členem České akademie věd a umění.^[6] Byl činný také jako archeolog a roku 1882 ho jako znalce křesťanské archeologie papež Lev XIII. vyznamenal rytířským řádem sv. Řehoře.

Je pohřben na Olšanských hřbitovech, v hrobce dle vlastního návrhu. V roce 2023 mu byla věnována výstava v Národním technickém muzeu u příležitosti dvoustého výročí od jeho narození.^[7]

Jeho umělecká pozůstalost je bohatá:

• grafické návrhy pro Křesťanskou akademii jsou v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu
• architektonické projekty v Národním technickém muzeu v Praze
• sádrové modely v Národním muzeu v Praze

• Trebitschův dům ve Vídni, (1851–52)
• Vila stavitele Moritze Gröbeho v Praze na Král. Vinohradech (1870–1874), (spolu s arch. Josefem Schulzem)
• Nádraží císaře Františka Josefa I. v Praze (1869), zbořeno 1904
• Vila Vojtěcha Lanny mladšího v Praze – Bubenči (1868), anonymní projekt pravděpodobně v interiéru dokončený se švagrem Ignácem Ullmannem a s malbami bratra Viktora Barvitia,
• Lippmannova vila v Praze – Bubenči, (1869), Pelléova ulice, zbořena 1970
• Novorenesanční fasáda konventu voršilek čp. 136/II v Praze na Národní třídě
• Novorenesanční kostel sv. Martina, Nížebohy u Litoměřic (1877–79),
• Hrobka rodiny Rohlenů, Olšanské hřbitovy
• Novorenesanční kostel svatého Václava na Smíchově v Praze a jeho vnitřní vybavení
• Návrh podstavce k pomníku Josefa Jungmanna (k soše Ludvíka Šimka) na Jungmannově náměstí v Praze
• Novorománský kostel sv. Anny v Olešné u Tachova (1884–86), v havarijním stavu
• Hřbitov Malvazinky s kostelem sv. Filipa a Jakuba v Praze Košířích
• Hrobka rodin Lannovy a Schebkovy v Praze na Olšanských hřbitovech

• Wirth Zdeněk, Antonín Barvitius, Umění 4, 1931, s. 295-308
• Wirth Zdeněk, Antonín V. Barvitius (1823–1901), Grafický závod Jan Štenc, Praha 1932
• Anděla Horová (ed.) a kolektiv: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl I., A-M. Praha 1995, s. 50–51.
• Schreiberová J., Kopecký M. (eds), Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, nakl. Perseus Praha 2006, ISBN 80-239-8554-X
• Horáček Martin, Přesná renesance v české architektuře 19. století: Dobová diskuse o slohu, Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 2012, ISBN 978-80-244-2978-6
• Kalina Pavel, Antonín Barvitius. Plány a skici pro Palazzo Venezia v Římě, Nakladatelství ČVUT, Praha 2023, ISBN 978-80-01-07231-8

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Viktor Barvitius na Wikimedia Commons
• Antonín Viktor Barvitius v informačním systému abART
• Stručná biografie v slovníku architektů v českých zemích Archivováno 8. 12. 2009 na Wayback Machine.
• Bratři Antonín Victor a Victor Barvitiové^{[nedostupný zdroj]}