Anton Csorich

Anton baron Csorich von Monte Creto
(1850, litografie, Josef Kriehuber)
Ministr války Rakouského císařství
Ve funkci: 16. července 1850 – 10. února 1853
Předchůdce	Ferenc Gyulai
Nástupce	úřad zrušen (ve vládě zasedal vrchní velitel armády arcivévoda Albrecht)
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1859), polní podmaršál (1848), generálmajor (1842)
Narození	1795 Karlovac
Úmrtí	15. července 1864 (ve věku 68–69 let) Vídeň
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Titul	baron (1840)
Profese	důstojník
Ocenění	rytíř velkokříže Řádu svatého Řehoře Velikého Grand Cross of the Order of Philip the Magnanimous Řád konstantiniánských rytířů sv. Jiří Řád sv. Anny 1. třídy s imperátorskou korunou Řád sv. Vladimíra 3. třídy … více na Wikidatech
Commons	Anton Csorich de Monte Creto
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín svobodný pán Csorich z Monte Creto (německy Anton Freiherr Csorich von Monte Creto, chorvatsky Antun barun Čorić) (29. března 1794 Mahićno, dnes Chorvatsko – 15. července 1864 Dornbach, dnes Vídeň) byl rakouský generál. V rakouské armádě sloužil od roku 1808 a svou kariéru zahájil již v napoleonských válkách. Později řadu let sloužil v Čechách, jako vojenský velitel se prosadil v revolučních letech 1848–1849. Vynikl v bojích ve Vídni (1848) a poté v Uhrách (1848–1849).^[1] V letech 1850–1853 byl rakouským ministrem války, poté ještě několik let zastával vysoké funkce ve velení armády ve Štýrském Hradci, Budapešti a Vídni. V roce 1840 byl povýšen na barona a do penze odešel v roce 1859 v hodnosti polního zbrojmistra.

Pocházel z chorvatské šlechtické rodiny, do rakouské armády vstoupil v roce 1808 a zúčastnil se napoleonských válek. Později působil jako pobočník prince Aloise z Lichtenštejna, který byl v letech 1829–1833 zemským velitelem v Čechách. Po Lichtenštejnově smrti sloužil jako major od roku 1833 u pěšího pluku č. 11 v Táboře.^[2] V roce 1836 získal hodnost plukovníka a byl velitelem štábu pěšího pluku č. 42 v Terezíně.^[3] V roce 1842 dosáhl hodnosti generálmajora,^[4] krátce byl velitelem pěší brigády v Itálii a již o rok později byl převelen ke generálnímu štábu do Vídně. V letech 1846–1848 byl velitelem pevnosti v Salzburgu a k datu 12. dubna 1848 obdržel hodnost polního podmaršála.

Během revolučních let 1848–1849 bojoval nejprve ve Vídni, kde svým obratným postupem přispěl k záchraně uměleckých sbírek Hofburgu před útokem povstalců. Jeho zásluhy během revoluce ve Vídni byly oceněny komandérským křížem Leopoldova řádu a později rytířského kříže Řádu Marie Terezie, který obdržel osobně v roce 1850 od císaře Františka Josefa.^[5][6] Po potlačení revoluce ve Vídni byl převelen do Uher, kde v zimním tažení na přelomu let 1848–1849 velel nejpre pěší divizi ve II. armádním sboru generála Ladislava Bruntálského z Vrbna, krátce poté ale sám převzal velení armádního sboru. Podařilo se mu zatlačit Görgeyho jednotky k Banské Štiavnici, kde zajal řadu povstalců. Bojoval v bitvě u Kápolny^[7], poté se pod velením generála Julia von Haynau uplatnil především obranou Prešpurku a za tyto zásluhy obdržel Řád železné koruny I. třídy. V létě 1849 obléhal Komárno, jehož obranu vedl povstalecký generál György Klapka. Ke dni 1. září 1849 předal velení svého armádního sboru maršálu Nugentovi a byl jmenován generálním pobočníkem armády.

V letech 1850–1853 zastával funkci rakouského ministra války,^[8] od roku 1850 byl zároveň c. k. tajným radou. V čele ministerstva války inicioval četné reformy, které se dotkly vojenského školství, výzbroje jezdectva, administrativní reorganizace Vojenské hranice nebo finančního ocenění důstojnického sboru. V roce 1853 bylo ministerstvo války zrušeno.^{[pozn. 1][9]} Csorich byl v letech 1853–1856 velitelem III. armádního sboru ve Štýrském Hradci, poté zastával funkci generálního pobočníka vrchního velitele v Uhrách arcivévody Albrechta (1856–1859).^[10] V dubnu 1859 byl povolán znovu do Vídně, kde převzal funkci vrchního velitele, a dosáhl hodnosti polního zbrojmistra, již v září téhož roku ale odešel do výslužby.^[11]

Kromě uvedených rakouských řádů získal také několik ocenění od zahraničních panovníků. Již v závěru napoleonských válek získal od ruského cara Alexandra I. Řád sv. Anny s válečnou dekorací.^[12] Především díky spoluúčasti ruské armády na potlačení revoluce v Uhrách obdržel vyznamenání od dalšího ruského cara Mikuláše I., byl nositelem Řádu sv. Stanislava I. třídy a Řádu sv. Vladimíra III. třídy.^[13] Dále byl nositelem Konstantinova řádu sv. Jiří, hesenského Vilémova řádu a velkokříže papežského Řád svatého Řehoře Velikého.^[14] V letech 1849–1864 byl také čestným majitelem pěšího pluku č. 15.^[15]

Byl adoptivním synem svého strýce polního podmaršála Franze Csoricha (1772–1847) a díky tomu byl v roce 1840 povýšen do stavu svobodných pánů.^[16] Byl dvakrát ženatý (hraběnka Karolína Feuersteinová, † 1831; baronka Sophie Bogdan von Sturmbruck, 1816–1880). Z prvního manželství se narodila jediná dcera Karolína (1826-1892) provdaná za podplukovníka Julia Posselta.^[17]

Zemřel v Dornbachu (dnes městská část Vídně) v roce 1864, byl pohřben v čestném hrobě na vídeňském Ústředním hřbitově.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anton Csorich von Monte Creto na Wikimedia Commons
• Anton Csorich in: Deutsche Biographie