Anton Strašimirov

Anton Strašimirov
Narození	15. června 1872 Varna
Úmrtí	7. prosince 1937 (ve věku 65 let) Vídeň
Pseudonym	Босилко
Povolání	publicista, spisovatel, dramatik
Žánr	povídka, novela, román, hra, esej
Literární hnutí	modernismus
Politická příslušnost	Radical Democratic Party
Manžel(ka)	Stefka Simová
Příbuzní	Todor, Dimitar – bratři
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anton Todorov Strašimirov (15. června 1872 Varna, Osmanská říše – 7. prosince 1937 Vídeň) byl bulharský spisovatel, dramatik, publicista a politik.

Narodil se v rodině zednického mistra Todora Strašimirova, přistěhovalce z vesnice Banya v Razlogu. Měl dva bratry: Todora (1880–1925) a historika, spisovatele Dimitara (1868–1939). Oženil se se Stefkou Simovou.

Anton od 13 let cestoval po Dobrudži, obsluhoval v hospodách a kavárnách, pracoval na tabákových polích a jako písař, knihař a malíř. Studoval v Razgradu, poté na zemědělské škole v Sadovu, kterou nedostudoval. V letech 1890–1894 byl učitelem základní školy v různých vesnicích ve Varně a Burgasu. Rozvíjel aktivní pedagogickou činnost, redigoval noviny „Глас от Изток“ v Burgau. Byl fascinován nacionalistickým socialismem.

V roce 1895 odešel do švýcarského Bernu. Poslouchal přednášky z literatury a zeměpisu, seznámil se se západní literaturou a filozofií, včetně díla Henrika Ibsena, Augusta Strindberga, Maurice Maeterlincka.

Po návratu do Bulharska působil jako středoškolský učitel ve Vidinu (1898–1899), redigoval populární literární časopis "Праг". Působil jako učitel na pedagogické škole v Kazanlaku (1899–1900), ale pro konflikt se starostou byl propuštěn a bylo mu zakázáno vyučovat. Jako četnik se zúčastnil makedonského osvobozeneckého hnutí s Janem Sandanskim. Redigoval noviny „Реформи“, časopis „Звезда“ v Tarnovu a vydával časopis „Културно единство“ v Soluni. Psal do právního orgánu VMORO „Дело“.

Od roku 1901 vydával časopis „Наш живот“. V roce 1902 byl zástupcem Mladého demokratického křídla Demokratické strany v XII. řádném národním shromáždění, které se později stalo Radikální demokratickou stranou. V roce 1903 byl zvolen do XIII řádného národního shromáždění. Po atentátu na zahraniční zástupce VMORO v Sofii Ivana Garvanova a Borise Sarafova v roce 1907 byl Strašimirov krátce zatčen na základě obvinění ze spoluviny. Po mladoturecké revoluci vydával v Soluni spolu s Georgi Petrovem časopis „Културно единство“. V letech 1911 a 1929 byl zvolen poslancem bulharského Národního shromáždění.

Jako vojín se zúčastnil první balkánské války. Během první světové války byl válečným zpravodajem a přispěvatelem novin „Военни известия“ a časopisu „Отечество“. Po válce redigoval časopis „Наши дни“, který se zabýval kulturním životem v Bulharsku (1921). Založil a redigoval (1922–1923) Bulharskou veřejnou knihovnu. Pomáhal mladým spisovatelům, například Hristo Jasenovovi, Marko Marčevskému a mnoha dalším. V roce 1924 byl jedním z redaktorů časopisu "Пламък", v němž byl šéfredaktorem Geo Milev, vydavatelem Marko Marčevski. Poté tiskl v novinách „Звезда“ a „Новини“. V roce 1926 vycházely pod Strašimirovovou redakcí noviny „Ведрина“.

Po zahájení protižidovské kampaně v Německu a nástupu nacistů k moci, se Anton Strašimirov podílel na založení Výboru na ochranu Židů, spolu s vdovou po státníkovi Petku Karavelovovi, sociální aktivistkou Jekatěrinou Karavelovou, prof. Assenem Zlatarovem, prof. Petko Stainovem a dalšími. Tehdejší noviny „Мир“ a „Слово“ uveřejnily články proti tomuto výboru a psaly, že není věcí Bulharska, natož jednotlivých občanů, vměšovat se do záležitostí velkého Německa.

Strašimirův literární debut se konal v roce 1889. Byl autorem více než 30 svazků a sbírek povídek, esejů, románů, dramaturgických prací a článků o nejrůznějších literárních a společenských tématech. Jeho díla byla přeložena do polštiny, ruštiny, srbštiny, maďarštiny, češtiny a dalších jazyků.

Spisovatel ve svých četných dílech z venkovského života a života městské inteligence podal obraz třídního boje a rozkladu bulharské buržoazie. V jeho díle je hluboce odkryto i selské téma. V jednom z nejlepších Strašimirových děl, románu „Хоро“, zazněly antifašistické motivy.

Používal pseudonymy: N. Bistrenov, Bosilko, A. Budnev, Danila, V. Danilov, Doiryan, G. Živkov, Zemen, Istrov, Kinema, K. Kanchev, Maryo, Observer, Postov aj.

Vesnice v oblasti Varna v Bulharsku byla pojmenována po spisovateli – Страшимирово. Jeho jméno neslo Činoherní divadlo „Антон Страшимиров“ v Razgradu.

• “Смутно време” (1899), “Есенни дни” (1902), “Среща” (1904), “Бена” (1921, 2 изд., 1927), “Без пеене” (1919), “Хоро” (1926), "Роби" (1930)

• “Смях и слзи” (сборник, 1897), “Кръстопт” (1903), “Преход” (1926)

• “Сватба в Болярово” (1900), “Вампир” (1902), “Отговор” (1906), “Към слънцето” (1917), “Ревека”, “Към слънцето” (“Оставка”), “Свети Иван”, ” Рилски”, „Над Безкръстни грабове”

• “Мрак” (1901), “Свекърва” (1906)

• Člověk, jenž se nikomu nehodil – úvod František Sekanina, in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 89; ze sbírky Křižovatka a jiné povídky přeložil Josef Páta. Praha: J. R. Vilímek, 1915
• Svatební rej – př. Nina Ryvova a Em. Věk. Praha: Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, 1928
• Choro – př. Zdenka Hanzová; předmluvu napsali Zdenka Hanzová a Zdeněk Urban. Praha: Svoboda, 1951
• Tchyně – př. Hana Reinerová. Praha: Československé divadelní a literární jednatelství, 1958
• Upír: hra o pěti dějstvích – př. Ludmila Kroužilová. Praha: Dilia, 1981

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Антон Страшимиров na bulharské Wikipedii, Страшимиров, Антон na ruské Wikipedii a Anton Strashimirov na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anton Strašimirov na Wikimedia Commons