Anton Wolkenstein-Trostburg

Antonín hrabě Wolkenstein-Trostburg
Rakousko-uherský velvyslanec ve Francii
Ve funkci: 1894 – 1903
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Ladislaus Hoyos
Nástupce	Rudolf Khevenhüller-Metsch
Rakousko-uherský velvyslanec v Rusku
Ve funkci: 1882 – 1894
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Gustav Kálnoky
Nástupce	František I. z Lichtenštejna
Narození	2. srpna 1832 Prunéřov
Úmrtí	5. prosince 1913 (ve věku 81 let) Castel Ivano
Choť	Marie von Schleinitz
Rodiče	Karel Bedřich Otto z Wolkenstein-Trostburgu
Příbuzní	Leopold Karel z Wolkenstein-Trostburgu, Jindřich z Wolkenstein-Trostburgu a Vilém z Wolkenstein-Trostburgu (sourozenci)
Profese	diplomat a politik
Ocenění	Řád sv. Ondřeje rytíř Řádu zlatého rouna
Commons	Anton von Wolkenstein-Trostburg (1832-1913)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín hrabě Wolkenstein-Trostburg (německy Anton Karl Simon Graf von Wolkenstein-Trostburg; 2. srpna 1832 Prunéřov – 5. prosince 1913 Castel Ivano, Rakousko-Uhersko, dnes Itálie) byl rakousko-uherský diplomat ze staré šlechtické rodiny. Po krátké službě v armádě přešel na ministerstvo zahraničí a zastával různé diplomatické posty v řadě evropských metropolí, nakonec byl rakousko-uherským velvyslancem v Rusku (1882–1894) a Francii (1894–1903). V závěru kariéry byl jmenován členem panské sněmovny a získal Řád zlatého rouna.

Pocházel ze starobylého šlechtického rodu z Tyrolska,^[1] byl druhorozeným synem hraběte Karla Bedřicha Wolkensteina (1802–1875),^[2][3] prezidenta zemského soudu v Brně. Antonín se narodil v severních Čechách na dnes již neexistujícím zámku Prunéřov, který tehdy Wolkensteinové vlastnili jako dědictví po vymřelém rodu Martiniců. Studoval gymnázium v Innsbrucku, poté na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1851 vstoupil do armády, kterou opustil v roce 1863 v hodnosti rytmistra, v té době již souběžně působil jako legační sekretář v Římě.^[4] Mezitím již ale přešel do služeb ministerstva zahraničí a po složení diplomatických zkoušek zastával nižší posty v různých evropských metropolích (Mnichov, Berlín, Řím, Stuttgart, Paříž). Delší dobu působil v Londýně (1870–1876), kde byl nakonec velvyslaneckým radou. Zúčastnil se zde mezinárodní konference o otázkách Černého moře (1871). V letech 1876–1880 byl velvyslaneckým radou v Berlíně, odkud přešel na post vyslance v Saském království (1880–1881), souběžně vykonával funkci sekčního šéfa na ministerstvu ve Vídni a v roce 1881 získal titul tajného rady. V letech 1882–1894 byl rakousko-uherským velvyslancem v Petrohradě. Ruské podnebí mu ale nesvědčilo a na vlastní žádost byl přeložen na uvolněný post velvyslance v Paříži (1894–1903).^[5] V roce 1903 odešel do výslužby. Zemřel na rodovém sídle Castel Ivano v dnešní severní Itálii.

Jako sekční šéf na ministerstvu zahraničí obdržel v roce 1881 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[6] V roce 1892 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1895 se stal doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku, v roce 1889 byl dekorován prestižním Řádem zlatého rouna.^[7][8] Během své diplomatické služby obdržel řadu ocenění také v zahraničí.^[9][10]

• velkokříž Řádu sv. Štěpána (1903)
• Řád zlatého rouna (1889)
• velkokříž Leopoldova řádu (1884)
• Řád železné koruny II. třídy (1876)
• Řád železné koruny III. třídy (1867)

• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)
• rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko)
• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
• velkokříž Řádu Isabely Katolické (Španělsko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)
• rytířský kříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• Řád knížete Danila I. (Černá Hora)
• Konstantinův řád svatého Jiří (Itálie)
• Řád červené orlice II. třídy (Německo)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)

V roce 1879 se v Berlíně seznámil s hraběnkou Marií von Schleinitz (1842–1912), manželkou pruského státního ministra Alexandra Schleinitze. Po jeho smrti (1885) se o rok později Marie provdala za Wolkensteina a pobývala s ním na diplomatických misích v Rusku a Francii. Ve druhé polovině 19. století patřila k významným osobnostem společenského života v Berlíně, mimo jiné byla patronkou Richarda Wagnera a obdržela titul c. k. palácové dámy.^[11]

Antonínovi bratři Leopold (1831–1893) a Vilém (1836–1915) díky pozemkovému majetku v Čechách působili v české politice a zasedali jako poslanci v českém zemském sněmu. Další bratr Jindřich (1841–1897) sloužil v armádě a později působil u císařského dvora ve funkci nejvyššího kuchmistra.

• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakousko a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012, 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín z Wolkenstein-Trostburgu na Wikimedia Commons
• Anton Wolkenstein-Trostburg na webu rakouského parlamentu dostupné online